Ozvěny nejhanebnější chvíle naší historie

Mění se česká společnost? A pokud se mění, pak tedy jak a k čemu, k jaké své nové podobě směřuje? Promýšlel jsem ty otázky a přidal si další. Co rozumíme českou společností? Zřejmě soubor občanů českého státu. Moje osobní zkušenost ovšem váhá ten pojem bez rozpaků přijmout. Předpokládá totiž jakousi jednotu. Tu ale nevidím.

Já sám rozhodně nepatřím k té části společnosti, jejíž někteří příslušníci naslouchají propagandistickým lžím takového serveru Aeronet, jehož moskevští patroni jim sugerují nedůvěru v základní zkušenostní poznatky jednak o Rusku, jednak o jejich vlastní zemi, tedy o Česku. A nejenže oněm lžím naslouchají, ale řídí se jimi ve vztahu k činnosti institucí reprezentujících český stát a k jeho základním demokratickým principům.

Nepatřím ani k oné množině občanů České republiky, kteří bez pochyb a bez odporu přijímají po všech stránkách zhrublý jazyk prezidenta Zemana; jeho výpovědi, konstruované převážně tak, aby se dotýkaly cti jeho názorových odpůrců, mě urážejí, aniž bych musel být jmenován. Tradice, kultura a rodinná výchova, k nimž mi vzdělání dodalo vysvětlení, mi brání přijímat jazykové hulvátství jako komunikační normu.

Nejenže nepatřím k těm, kdo jako kapela Ortel nebo pan Vandas se svou nacionalistickou partou rozsévají nenávist ke všemu etnicky nečeskému, ale v mé mysli sílí obava, že spolu s antisemitou Bartošem ohrožují, ba napadají samu podstatu demokracie, která je založena na rovnosti všech před zákonem. Bez ohledu na etnický původ, barvu pleti, náboženství a výši příjmů.

Nejsem příslušníkem ani té části společnosti, která žije v některém z několika desítek ghett, s jejichž „nepřizpůsobivými“ občany si ani stát, ani lid, z něhož pochází veškerá moc, neví rady. Aby zakryl rozpaky, svěřuje stát lid, obyvatele ghett, respektive nechává je na pospas všelijakým pokoutním politickým stranám a majitelům vyděračských rozpadajících se domů, jimž za tu „péči“ o obyvatele ghett docela slušně platí. Případně na ně volá policii podobně jako na ty, kdo mají kritický názor na prezidentovu oblibu ruských a čínských poradců.

Nepatřím, aniž by mi to dělalo starost, ani do oné části společnosti, jejíž příslušníci, zejména pak politici, hledí ušetřit na daních skrýváním svých kont v zemích s nižší daňovou sazbou, odvolávajíce se na svobodu jednání a práva z ní pocházející. Aniž by pociťovali nezbytnou míru právě „společenské“, tedy občanské odpovědnosti a nezbytné míry solidarity, která je se svobodou neoddělitelně spojena.

Nepatřím ale ani k těm, kdo se radují z informací, které byly bůhvíkým ukradeny a bez hlubší analýzy slouží k rozdmýchávání obecné nedůvěry všech ve vše. Z tohoto kriminálního jednání těží třeba i náš ministr financí, jemuž i kriminální krádeže dokumentů třeba takového Snowdena slouží k podpoře jeho tvrzení, že všichni, kromě něj, kradou nebo alespoň lžou. Nejsem tedy ani mezi těmi, kdo bojují na život a na smrt proti takzvané politické korektnosti. Jsem naopak rád mezi těmi, kdo jsou si dobře vědomi nezbytnosti pravidel v komunikaci.