Přijel karavan a zatýkalo se: největší akce proti disentu 80. let

Před třiceti pěti lety, v noci z 27. na 28. dubna, spustila Státní bezpečnost největší akci proti československému disentu v 80. letech. Pro popsání celého případu se ale vraťme o tři čtvrtě roku nazpět.

V červenci 1980 umírá při nedělní mši v kostele ve Vídni exulant Ivo Šafář. Nikdo z přítomných netuší, že právník, který zde žije od šedesátých let, je blízkým spolupracovníkem Pavla Tigrida, dokonce bývalým ředitelem kanceláře Svobodné Evropy, a zároveň působí jako špičkový agent československé rozvědky (I. správa). Právě s jeho pomocí kontrolovala Státní bezpečnost spojení disidentů s demokratickým exilem. Pavel Tigrid financoval pronájem nebytových prostor, kde byly uskladňovány věci připravené na převoz do Československa. Kurýři pověření dopravováním dopisů, peněz, knih, časopisů a techniky pro opozici se na noc ubytovávali ve Vídni a příští večer pokračovali v riskantní cestě přes železnou oponu. Státní bezpečnost měla od skladu náhradní klíče a čas od času dokázala i prohlédnout kontraband připravený Janem Kavanem v Londýně.

Na základě součinnostní porady správy pro boj s vnitřním nepřítelem (X. správa) a rozvědkou bylo naplánováno podstavení agenta do prostředí disentu na území Československa, který by nahradil zemřelého Ivo Šafáře. Jako vhodný tip navrhli příslušníci kontrarozvědky Pavla Muraška, který se nedávno vrátil z vězení, kde se seznámil s Petrem Uhlem a získal si jeho důvěru. Kandidát ovšem odmítal spolupráci se Státní bezpečností, ale byl ochoten spolupracovat se sovětskou KGB. Tento problém estébáci překonali způsobem, kterému se ve zpravodajské hantýrce říká „cizí vlajka“. Vybrali podplukovníka Jana Zejkána, narozeného na Podkarpatské Rusi, který uměl dobře rusky a vydával se za příslušníka KGB. Muraško v domnění, že jde skutečně o sovětskou tajnou službu, napsal vlastnoruční závazek ke spolupráci v azbuce, byl úkolován, aby od Jiřiny Šiklové postupně převzal organizaci celého spojení.

Poprvé Muraško společně se Šiklovou přebírali propašované časopisy a knihy v listopadu 1980 v Průhonicích. Vše proběhlo pod operativní kontrolou a naložený automobil druhý den opustil Československo. V prosinci téhož roku měla Státní bezpečnost opět štěstí a podařilo se uskutečnit několik let připravovanou instalaci prostorového odposlechu do pařížské redakce exilového časopisu Svědectví. Příslušník odboru „Ideologická diverze a emigrace“ Josef Šorčík alias „Šembera“ s pomocí spolupracovníka redakce Svědectví Imré Gajdoše instaloval do Tigridovy kanceláře pod jeho pracovní stůl dřevěnou laťku s ukrytým odposlechovým vysílačem.

V lednu následujícího roku začalo pravidelné odposlouchávání redakce Svědectví. Až dosud měla Státní bezpečnost štěstí. Podařilo se jí podstavit svého agenta mezi distributory exilových zásilek v Československu a instalovat několik let připravovaný odposlech. Tím byl ale příděl šťastných událostí vyčerpán. První problém nastal se zvolením správného času pro zapínání odposlechu. Rezidentura v Paříži disponovala dvěma nahrávacími komplety, jedním zamaskovaným v automobilu a druhým v diplomatickém kufříku. Ihned po začátku akce však byl automobil vykraden a upravené rádio pro odposlech zmizelo.

Pokud šlo o práci francouzské kontrarozvědky, z úpravy přijímače mohla odhalit, k čemu jej chtěla čs. rozvědka použít. Nahrávání pomocí diplomatického kufříku zase vyžadovalo přítomnost pracovníka rezidentury v nejbližším baru u redakce Svědectví a jeho dlouhé vysedávání mohlo celou akci prozradit. Po dvou měsících vedení rozvědky konstatovalo, že se nepodařilo zaznamenat jedinou hodnotnou informaci.

K dalšímu problému došlo při lednovém příjezdu karavanu do Prahy, když Jiřina Šiklová odhalila sledování a kurýři byli varováni, aby okamžitě opustili republiku. Vedení rozvědky i kontrarozvědky svolala další poradu, na které došli k závěru, že navrhnou ministrovi vnitra, aby požádal ÚV KSČ o schválení zadržení kamionu a přípravu soudního procesu. Současně bylo nutné tzv. vyvést agenta z akce, tedy zabránit odhalení Pavla Muraška jako původce celého provalu. Vedení ministerstva vnitra správně odhadlo, že zadržení karavanu a uvěznění kurýrů i špiček již tak oslabené domácí opozice vyvolá v zahraničí paniku a rezidentura rozvědky v Paříži bude moci po dobu několika týdnů, než dojde k vybití baterií vysílače, poslouchat jak vzniklý problém Tigrid řeší. Zároveň také hrozilo nebezpečí, že při dalším odhalení sledování začne domácí opozice pátrat po agentovi, který informuje Státní bezpečnost o příjezdech kurýrů z exilu. K dovršení smůly zemřel Imré Gajdoš a ministr vnitra musel schválit, že se vysílač může ponechat v redakci Svědectví i po vybití baterií, protože jeho vyjmutí by bylo příliš riskantní.

Příslušníci Státní bezpečnosti čekající na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti na příjezd karavanu měli vyvolat dojem, že k jeho zadržení došlo náhodou. Neprovedli tedy u obou zadržených Francouzů Erica Gillese Thonona a Francoise Anisové osobní prohlídky a protokol, vzhledem k úmyslné absenci tlumočníka, sepsali až druhý den ráno. Šlo o další ze série chyb, kterých se operativa dopustila. Nejdůležitější vzkazy a dopisy měli oba kurýři nalepené na těle a během několika hodin je zlikvidovali. Lest se však podařila a ještě počátkem devadesátých let nebylo jasné, zda šlo o náhodu nebo připravenou akci.

Vyšetřovatel Státní bezpečnosti Jan Trkovský založil spis pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 98 podvracení republiky. Vtipným detailem je datování usnesení o zahájení trestního stíhání na základě „oznámení orgánů pasové a celní kontroly ze dne 27. dubna 1981.“ Protokoly se zadrženými byly totiž sepsány až druhý den ráno, neboť do Dolního Dvořiště přijeli v půl jedenácté večer. Pracovníci operativy ještě dopravili kempingové vozidlo před hotel Evropa na Václavském náměstí a začalo rozsáhlé vyšetřování a zatýkaní. Ve vězení se postupně ocitli Jiřina Šiklová, Jiří a Jan Rumlovi, Karel Kyncl, Ján Mlynárik, Eva Kantůrková, Milan Šimečka a Jaromír Hořec. Státní bezpečnost spustila rozsáhlé vyšetřování s desítkami domovních prohlídek a stovkami výslechů.

Z lidí, kteří se ocitli ve vyšetřovací vazbě, se pro spolupráci s vyšetřovateli rozhodl pouze Jaromír Hořec, který 9. září 1981 zaslal ministru vnitra ČSSR Jaromíru Obzinovi prosebný dopis, ve kterém se dovolával svého podpisu Anticharty. Zatýkání v Praze vyvolalo celosvětový ohlas a především Jiří Pelikán, který byl již poslancem Evropského parlamentu, vyvíjel ohromné úsilí s cílem osvobodit všechny zadržené.

Rozvědka intenzivně monitorovala kancelář časopisu Svědectví až do června, kdy došlo k úplnému vybití akumulátorových baterií a odposlech se stal nefunkčním. Všechny zaznamenané rozhovory a několik telefonátů bylo přepsáno a redaktor Československého rozhlasu Petr Voldán z nich sestavil mimořádně odporný několikadílný seriál, který Čs. rozhlas vysílal v prosinci 1981 pod názvem „Hovory z druhé strany“. Mezinárodní tlak a vzdor zadržených disidentů způsobily, že se původní záměr na uspořádání velkého politického procesu začal rozpadat. Nejdříve byli propuštěni a vyhoštěni oba francouzští kurýři a postupně i ostatní zadržení. Jako poslední se na svobodu dostala Jiřina Šiklová, hlavní aktérka celé akce. Televize ještě odvysílala pomlouvačný pořad „EM4 přichází“ dle šifry, kterou si právě Šiklová tuto konkrétní zásilku označila.

Trestní stíhání všech obviněných však formálně pokračovalo až do konce roku 1989. Od roku 1970 šlo již o druhý velký neúspěch Státní bezpečnosti, kdy podobně jako v polovině sedmdesátých let s ohledem na probíhající Helsinský proces jí nebylo umožněno uspořádat velký politický proces s historiky. Po tomto debaklu se již komunistické tajné policii až do pádu režimu nepodařilo prosadit u vedení Komunistické strany Československa velký politický proces.

Spojení s exilem bylo brzy obnoveno prostřednictvím diplomatů a dalšího speciálně upraveného auta, které se již Státní bezpečnosti nikdy nepodařilo odhalit.