TV iluze. Útěky z pokřivené reality do neexistující minulosti

Programy televizních kanálů o vánočních svátcích se zdají na první pohled vypovídat o společnosti mnohé, především o její touze a schopnosti uniknout alespoň na chvíli realitě a ponořit se do nostalgického oparu vzpomínání na (neexistující) minulost, kdy všechno bylo v pořádku, protože dárky nosil Ježíšek a Popelka nakonec nalezla svého prince (respektive on ji). Příčinou této televizní touhy uniknout realitě, je samozřejmě televize. Alespoň francouzský sociolog, Pierre Bourdieu to tak viděl, když před téměř dvaceti lety (1996) vystoupil v nejsilnější francouzské soukromé televizi, aby tam přečetl svoje kritické eseje o televizi, totiž především o logice televizního zpravodajství: „Televize produkuje obraz světa, který v sobě tají filozofii dějin jako absurdní sled pohrom, jimž nerozumíme a které nemůžeme nijak ovlivnit. Tento svět plný etnických válek a rasových nenávistí, násilí a zločinu je jen prostředím nepochopitelných a zneklidňujících hrozeb, ze kterého je potřeba se stáhnout a chránit se před ním. Výsledný obraz není určen k mobilizování a politizaci. Naopak může jen přispívat ke zvýšení xenofobních obav, stejně jako iluze, že zločinu a násilí je stále víc, podporovat úzkosti a fóbie. Pocit, že svět, takový, jak ho předvádí televize, nenabízí běžným smrtelníkům možnost uchopení, se spojuje s dojmem, že je politika záležitost profesionálů a to může u těch méně politicky myslících podporovat fatalistické zbavení se odpovědnosti, což ej samozřejmě příznivé pro udržení stávajícího řádu.“ (Pierre Bourdieu, O televizi, překlad Nory Obertelové, Nakladatelství Doplněk, Brno 2002, strana 87)

Při četbě beze sporu přesné Bourdieovy analýzy médií si dnešní čtenář musí stále více připomínat, jak velice se svět jako takový a svět médií především změnil za posledních dvacet let. Jeden z nejpronikavějších myslitelů o společnosti druhé poloviny 20. století považoval charakter televizního zpravodajství a televizi za úspěšný nástroj udržení stávajícího řádu. To zní dnes skoro neuvěřitelně – především pokud jde o tu úspěšnost. Bourdieu bohužel zemřel v roce 2002, ve dvaasedmdesáti letech (což pro společenského vědce není žádný věk, jde-li vše dobře), lze opravdu jen litovat, že už nemůže komentovat následky, které má na společenské chování obraz světa produkovaný novými médii. Jediné, co k tomu lze říci, asi bude to, že přes mnoho shodných rysů se světem médií v polovině devadesátých let, ke stabilitě stávajícího řádu nejspíš moc přispívat nebude.

Ale vraťme se k útěšně-zábavné funkci televize jako garanta kolektivně sdíleného zážitku, která by měla zůstat v podstatě nedotčená, protože to je něco, co internet ze své podstaty příliš dobře suplovat nemůže. Jak tedy s tím televize nakládá? Příklady nebudu brát pro tentokrát z české televizní produkce, ale z německo-rakouské, protože jednak má s českou mnoho shodných rysů (třeba železná pravidelnost vánočního výskytu Vorlíčkovy Popelky na jednom nebo i vícero veřejnoprávních a soukromých kanálech) a za druhé se v ní mnohem výrazněji projevují tendence, které lze v české televizní krajině vysledovat pouze punktuelně, pročež je velice těžké, chápat je jako součást obecného trendu a ne jako pouhou individuální neschopnost konkrétních programových tvůrců vymyslet něco nového.

Jak tedy vypadají německo-rakouské televizní vánoce? Začínají někdy o prvním předvánočním víkendu a ohlašuje je invaze Santa Clausů ve všech myslitelných i nemyslitelných podobách, především pak americko-hollywoodské ale i vlastní produkce. Následují vlastní výtvory náznakově až jednoznačně křesťansko-katolického charakteru (v tom se česká televizní nabídka poněkud liší, i když v posledních letech zdatně dotahuje – ono co také jinak, chce-li televize zahrát na strunu rozjímání a usebrání se), doplněné především americkými a nejrůznějšími koprodukčními biblickými megaspektákly z posledních padesáti let, které vesměs běží v pozdních nočních hodinách. Nostalgické klasiky začínají dominovat den před štědrým večerem. Jejich seznam se od těch českých v podstatě příliš neliší (až tedy na Mrazíka, kterého bychom v německo-rakouských televizních programech opravdu hledali marně). Člověka to už během četby programu nutí slastně vzdychat – jsou zde všichni, ti věrní, staří přátelé, trošinku ošuntělí a unavení věkem, ale přesto odhodlaní jako každý rok odvést kus poctivé práce: Zvoník od Matky Boží (slavná produkce z roku 1956 – v českých televizích, kde ji nahrazuje Angelika, moc k vidění není), Ben Hur, Kevin sám doma, Láska nebeská, Na hromnice o den více a -  Smrtonosná past, příspěvek PRO 7 ke štědrovečerní náladě. Soukromé kanály tradičně jedou vousatou americkou blockbusterovou produkci: Laru Croft, staré komedie Eddie Murphyho, Krotitele duchů, Jurský park (na který ostatně tak nějak upomíná veškerá skladba vánočního televizního programu), Smrtonosnou zbraň, výběr z Sean-Connery-Bondovek, ba i toho stařičkého Krokodýla Dundeeho a Gremliny lze nalézt v hlavním vysílacím čase. Míchanici doplňují nezbytné pohádky: Vede Vorlíčkova Popelka, v těsném závěsu se drží pixarovsko-disneyovská produkce, (pra-)staří animovaní Asterixové, mimořádně oblíbení především v severoněmeckých oblastech, neodmyslitelný Harry Potter a jako zlatý hřeb nějaký ten nejnovější hollywoodský pseudo-pohádkový výplod v hlavním vysílacím čase na První svátek vánoční: Letos vsadil první veřejnoprávní rakouský kanál na poslední verzi Sněhurky, na rozdíl od České televize, která stále ještě sebevražedně třímá standartu vlastní pohádkové produkce. K německo-rakouským vánocům patří samozřejmě základní identifikační spektákly, Feuerzangenbowle (obdoba české Školy, základu života) a  Sound of music (bavorská veřejnoprávní televize mu věnuje na První svátek vánoční tematický večer), následovaný další seriózně-oscarovou dramatickou produkcí: El Cid, Lawrence of Arabia, Forrest Gump, Apolo 13 (Tom Hanks kraluje) a Schindlerův seznam doplňují britská monarchická melodramata: To druhé Boleynovic děvče,  Králova řeč a Mladá Victorie. Kromě toho Tatort (Místo činu), německo-rakouský televizní dinosaurus číslo jedna, pojede všude a vždy, i když konec svět bude již v běhu, a přehluší svou neopakovatelnou znělkou i trouby Posledního soudu.

Vzato kolem a kolem vykazují německo-rakouské televizní programy totožnou míru specificky televizní vánočně-silvestrovské tradičnosti a chybějící invence (pokud lze televizní program s něčím takovým jako invence vůbec spojovat). Dalším společným rysem je nízkonákladovost (staré klasiky plus maximálně jedna aktuální, a tudíž nákladná produkce). Jako by se všechny televize v tichém vzájemném souhlasu a porozumění rezignovaně shodly, že boj o televizního diváka je ztracen navždy a že ony hledí vstříc neodvolatelné a nezadržitelné zkáze, proti které není možné bojovat a ani ji zpomalit. Stejnou řečí hovoří i výroční bilance jednotlivých veřejnoprávních i soukromých kanálů, pokud jde o jejich vlastní, především zábavnou a estrádní produkci, která od padesátých let až do současnosti tvořila páteř televizního vysílání.

Smrt rakousko-německé televizní hvězdy par excellence Uda Jürgense před několika dny (jeho hvězdná kariéra započala vítězstvím v pěvecké soutěži Intervize, Eurovision Song Contest, v roce 1966) jako by symbolicky předznamenávala konec jedné éry televizní zábavy. Tištěná média označují rok 2014 jako rok velké krize televizní show. Po neuvěřitelných třiceti čtyřech letech skončila letos v prosinci velmi neslavně (a neslaně nemastně) místní nejslavnější soutěžní estráda Wetten dass … (Vsaď se, že …), produkovaná veřejnoprávními kanály ZDF a ORF, kolem níž se ještě na konci devadesátých let pravidelně shromažďovalo obyvatelstvo napříč věkovými, třídními i vzdělanostními hranicemi. Hluboko pod očekáváním zůstala zbrusu nová soutěž Rising star druhdy agresivně superúspěšného soukromého kanálu RTL, podobnými formáty si stejně tak naběhl konkurenční kanál PRO 7 (Milionärswahl, Keep your Light Shining), který se pokusil rádoby inovativně interaktivními postupy zapojit i mytickou internetovou komunitu. Selhala dokonce i sázka na jistotu, dechovkový rocker Andreas Gabalier (takový místní Elvis Presley v Lederhose a s akordeonem místo kytary), který spolehlivě plní stadiony, kdykoliv si vzpomene (Die Volks-Rock’n Roll Show). Ultimativním prorokem zkázy je pak plánované ukončení veřejnoprávní vlajkové lodi určené pokročilejším ročníkům z venkovských regionů (tzn. Rakousko minus Vídeň) Musikantenstadl (mnohem opulentnější a bombastičtější verze českého Sejdeme se na Vlachovce).

Jediné, co nakonec zbývá, je poslední opora a zároveň otec a matka televizní estrády Eurovision Song Contest sám, který se příští léto bude konat ve Vídni, jako následek geniálního tahu ředitele ORF Alexandera Wrabetze a jeho programové ředitelky Kathrin Zechnerové z minulého roku, když se rozhodli nominovat do hlavní soutěže drag queen Conchitu Wurst přímo a vzdali se v předešlých letech obvyklé národní divácké volby. Conchita, alias Thomas Neuwirth občanským jménem, slavně zvítězila, aby se v následném mediálním šílenství ukázalo, že nic lepšího se Rakousku stát nemohlo. Z postavy vyhlížející na první pohled jako poslední výkřik mediálně-dekadentní prázdnoty se rychle vyklubala inteligentní, komunikačně obdivuhodně zdatná hvězda, která řídí svůj mediální obraz profesionálně pevnou rukou a s pořádnou porcí příjemně neotřelé sebeironie a lehkosti, s nimiž dokáže uvěřitelně formulovat i velmi vážně míněné výzvy k mezilidské toleranci.

V České republice Eurovision Song Contest nikdy nezapustil kořeny a setkává se zde na všech úrovních s téměř totálním neporozuměním. Je to trochu škoda – jde samozřejmě o maximálně naleštěný produkt mašinérie televizního pozlátka, ale to není všechno. Jedinečným jeho rysem je, že se vůbec nebere vážně, a neberou jej vážně ani jeho diváci. To ovšem odpovědným producentům vůbec nebrání, nýbrž naopak pomáhá proboxovat se celovečerním, potencionálně smrtelně nudným přímým přenosem, hlasováním a ohlašováním výsledků s elegancí a profesionalitou, a s loajální, nevážně vážnou diváckou přízní, která nemá ve světě televizní estrády obdoby. Televizní estrády, jejíž hrany právě začaly odzvánět – až se člověk ptá, kam odpovědní manažeři jednotlivých jak veřejnoprávních, tak i soukromých televizních společností investovali v minulých dvaceti letech ty astronomické zisky, když je ani nenapadlo, zaplatit lidi, kteří by jim řekli, na co je třeba připravit se v nejbližší budoucnosti. Budoucnosti, která už není v jejich režii.