Co slavit? Třeba obětování své sebestřednosti

Sedmnáctý listopad se letos možná přesune do kategorie podivných českých svátků: někam k připomínkám víry, kterou v téhle zemi málokdo sdílí, vzniku státu, který už neexistuje, vzniku dalšího státu, k němuž málokdo má vysloveně vřelý vztah nebo je ochoten dát ho veřejně najevo. Budeme si tedy připomínat Den boje studentů za svobodu a demokracii v době, kdy ani svoboda, ani demokracie nestojí na žebříčku hodnot zrovna vysoko, alespoň to tak může působit.

Na místě, kde před šestadvaceti lety začala studentská demonstrace dnes promluví prezident republiky. Ten v té době s kritikou režimu také vystupoval, na shromážděních a debatách v listopadu 89 byl oblíbeným řečníkem. O osm let později, už ve funkci šéfa jedné největší opoziční strany a předsedy Sněmovny, na protirasistickém shromáždění po vraždě súdánského studenta dramaticky oznámil, že hodlá iniciovat zákon, který „zakáže hnutí skinheads“. Před pár týdny vyznamenal podnikatele, který byl době komunistického režimu ředitelem podniku, kde pracovali vězňové, včetně politických, v podmínkách i na tehdejší poměry strašných, umíralo se tam. Jsa Respektem dotázán na důvody, vzkázal přes mluvčího, že „pan prezident je zastáncem toho, aby vězni pracovali“. Dnešní svátek si na Albertově hodlá připomenout ve společnosti lidí, z nichž někteří k názorům a rétorice těch skinheads, jež chtěl druhdy zakázat, nemusejí mít zas až tak daleko. „Jenom idiot nemění své názory,“ je jeden z jeho oblíbených bonmotů. A vskutku – změna by tu byla.

Pro úplnost ještě dodejme, že v čele nejpopulárnější politické strany stojí muž, který rád dává najevo, jak moc ho mechanismy zastupitelské demokracie unavují. Velká část obyvatel je vystrašená z probíhající migrační vlny z muslimských zemí, někteří pod vlivem těch obav volají po zavedení vlády pevné ruky, potrestání všech možných vlastizrádců, uzavření hranice a dalších prostředcích ochrany svobody a demokracie prostřednictvím jejich zničení. Pochopení a uklidnění nacházejí u některých politiků, včetně prezidenta, kteří jim rádi dají najevo, že na jejich nenávist slyší a třeba ji i sdílejí. Hlavy mají plné idejí asi tak adekvátních, účelných a naplnitelných jako někdejší Zemanův nápad zakázat holé hlavy.

Někteří hlasití představitelé menšiny, která je pro vstřícný přístup k uprchlíkům, se rozhodli získat veřejnost na svou stranu tím, že se jí budou důsledně vysmívat a vyjadřovat znechucení nad tou nespravedlností, kvůli níž tyto přečisté duše musejí přežívat mezi masami tak zaostalými. Případně totálním zlehčováním rizik, jež imigrace samozřejmě přináší. Bývají velmi udiveni zjištěním, že tato přesvědčovací taktika nemívá nejlepší výsledky. Místní „pravdoláskaři“ pak v duchu svých nejlepších bojových tradic uspořádají jednou za čas happening, o němž si pak nějakou dobu s potěchou povídají. Jupí.

Kromě tohoto českého folklóru se ale ve světě dějí podstatnější věci. Krveprolití v Paříži. Neschopnost evropských politických špiček vést a hrozba, že budou vystřídány nějakými novými, které sice povedou, ale lepší se neptat kam. A z druhé strany v některých západních zemích vlna volání po restrikci svobody projevu v zájmu toho, aby veřejný prostor byl zbaven čehokoli, co by mohlo kohokoli urážet. První obětí takového čištění bývá otevřeně vedená debata. Všeobecně skvělé. Při vší různosti názorů nás spojuje panika, dalo by se říct. Předcházející řádky jsou možná také jejím projevem.

„Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí / chaos a zmatek zaplavily svět (…) Ty nejlepší víra opouští / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.“ * Očím pesimistovým se dnešní svět může jevit obsažený v těchhle známých Yeatsových verších. Jenomže se tak může jevit skoro vždycky. Nebe je skoro pořád plné zlověstných znamení. Pro evropský a český dnešek je spíš charakteristické, že je tam rozeznává společnost, pro niž představa nějaké velké a třeba i bolestné zkoušky byla dlouho spíš dráždivá fantazie než reálná možnost.

Britský novinář Edward Lucas v reakci na útoky v Paříži napsal, že chce-li Evropa vyjít ze současné krize úspěšně, budou lidé v ní muset být ochotni obětovat svůj životní styl, pro nějž je charakteristická obecná pohlcenost sebou samými. Může to znít hrozivě a třeba taky pateticky, ale vzdát se zrovna tohohle by třeba nemusela být zas až tak strašná oběť. Třeba by v očích lidí zvedla cenu svobody a demokracie tak, že by viděli důvod je slavit.

* překlad Martin Hilský