Eco podává pomocnou ruku ze světa mrtvých
Umberto Eco držel svět pohromadě, napsal o spisovatelově úmrtí týdeník Die Zeit. Je to tak, nejen Evropa přišla o jednoho z Titánů, který dokázal své čtenáře orientovat i v hodně nepřehledných dějích. Dalo se spolehnout, že každý z jeho příštích románů rozplete nějakou složitou hádanku. Teď už to musí jít bez něj.
S myšlenkou, že smrt spisovatele je pomstou postav, které vytvořil, přišel před sto lety Miguel de Unamuno v románě Mlha. Unamuno byl jako Eco autorem, který nerozlišoval beletrii, esej a filozofický či jiný traktát. Také on následoval tradici Francoise Rabelaise nebo Lawrence Sterna, kteří ve svých spisech ukládali a třídili rozsáhlé encyklopedické znalosti, které v zájmu čtenářů občas oživili nějakým dramatickým konfliktem nebo lehkou erotickou scénou.
Hrdina Mlhy Augusto se dostane do konfliktu se samotným Unamunem, když mu vyčte neradostný osud, který pro něho španělský literát vytvořil a který má končit sebevraždou. Zároveň Augusto svého autora upozorní, že jeho existence je mnohem reálnější než obyčejný život Unamuna a dá se předpokládat, že v myslích čtenářů jeho strasti i radosti přežijí jakoukoli informaci o fádních okolnostech spisovatelova osudu.
Proto se nabízí výklad, že pomsta františkána Williama Baskervilla ze „Jména růže“, antikváře Giambattisty Bodoniho z „Tajemného plamene královny Loany“ a teroristy Simona Simoniniho z „Pražského hřbitova“ dostihla ve čtyřiaosmdesáti letech také Umberta Eca. Když Eco své čtenáře opustil, může se jeho čtenář ztotožnit už pouze s jeho postavami. A postupně zapomínat, kdo je vlastně vytvořil.
Ostudná kariéra redaktora Colonny
Pro čtenářovo hledání, jaký byl vlastně Eco, se naštěstí hodí jiná postava, novinář Colonna ze sedmého a posledního románu „Nulté číslo“. Podstatné je, že tento román končí výjimečně happy endem.
Eco nechá svého novináře Colonnu projít v kulisách Milána devadesátých let minulého století ostudnou profesní epizodou. Na žádost podnikatele Vimercateho se má podílet na vzniku investigativního deníku Zítřek, který by odhaloval aféry a skandály mocných. Deník ve skutečnosti neměl nikdy vycházet, jen mělo být vytvořeno pár „nultých čísel“, která by upozornila mocné, jak nebezpečné médium vzniká. Mocní by proto raději Vimercateho přesvědčili, aby s vydáváním nezačínal, a přitom by se mu odměnili pár akciemi skutečně významných médií, jejichž vlastnictvím by se podnikatel dostal do vyšší ligy.
Colonna a pár dalších zkrachovalých novinářů začnou deník připravovat, i když od začátku vědí, že se jedná o podvod. Bohužel však narazí na neklamné stopy o fašistickém spiknutí, které má do čela Itálie dosadit dědice Mussoliniho. Všechno se zhroutí, když případem nejvíce zaujatého kolegu najdou mrtvého v temné uličce. V paranoickém vidění světa zbylých redaktorů Zítřku ho zavraždili fašisté, i když nelze vyloučit, že si s ním vyřídili účty pasáci, protože sexuálně zvrácený redaktor nemístně obtěžoval prostitutky.
Závěť bývalého novináře
Jakoby se popis médií Itálie devadesátých let, kdy se hroutily poválečné politické poměry, zároveň týkal současných poměrů v tuzemské žurnalistice. Noviny slouží v Ecově románu první řadě jako mocenský nástroj a novináři jsou bez výjimky zoufalé existence. Jsou rádi, že je někdo vůbec zaměstná, jsou připraveni sloužit jakkoli pochybnému projektu, a co je nejhorší, svým lžím jsou ochotni věřit. Je situace o tolik jiná v období, kdy česká média slouží oligarchům?
Přesto není poslední Ecova kniha bez východiska a nenabízí místo něho pouze tradiční ironický odstup. Obsahem románu je v podstatě didaktický výčet všech zlozvyků, kterých by se měl novinář vystříhat a ještě připraví hlavnímu hrdinovi a hrdince takřka ideální vztah, ve kterém překonají všechny životní těžkosti. Novinář Colonna se svému autorovi mstít nebude, protože za jeho příběhem se dá vytušit, jak žil samotný Umberto Eco. V šedesátých letech minulého století také živil jako novinář a k médiím měl od té doby vždy blízko. Teď svým nástupcům nezištně podává pomocnou ruku i ze světa mrtvých.
