Kraje ovládne triumvirát ČSSD-ANO-KSČM
Volby bez překvapení?
Týdeník ECHO
1
Začíná první dějství velkého zápasu o vládu nad Českou republikou. Ještě se nic nerozhodne, postaví se však mantinely rozhodujícího utkání. Kdo vyhraje ty nezajímavé krajské volby, získá i ty velké do sněmovny, jak se ukázalo v letech 2006, 2010 i 2013. Voliči si ještě nevybírají budoucího vládce, ale několik kandidátů, kteří dostanou za dvanáct měsíců příležitost odpovědět na rostoucí obavy ve společnosti.
Kde je bezpečné místo pro Čechy
Vládní strany v kampani opakují mantru vynalezenou v roce 1996 Václavem Klausem a jeho ODS, která chtěla obhájit pozici nejsilnější strany ve sněmovně heslem „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Dnes premiér Bohuslav Sobotka dokola připomíná, že všichni oceňují naši stabilitu a hospodářské úspěchy. Andrej Babiš dodává, jak se osvědčilo, když v pozici ministra financí řídil stát jako firmu. Zdá se, že opět žijeme v krásné době. Před dvaceti lety se ovšem stejně prázdná samochvála občanským demokratům nevyplatila. Lidé přece jen byli nespokojeni především s průběhem privatizace, nechali vyrůst její kritiky včetně ČSSD Miloše Zemana a do dvou let Klaus nebyl premiér.
Ani dnes nejde přehlédnout jinou variantu nepopsatelné blbé nálady. „Lidé si nemyslí, že se mají špatně, převládá však rozmrzelost nad současnými poměry. Nevidí, jaký má jejich usilování smysl, a proto nevěří budoucnosti,“ popisuje současnou náladu sociolog Jan Hartl. Začalo to někdy v roce 2010, kdy si lidé pod dojmem temné kampaně TOP 09, ODS a Věcí veřejných uvědomili, že postupné přibližování Západu není jedinou možností dalšího vývoje, že hrozí i něco jako „řecká cesta“ k novému úpadku. Další rizika, která mohou přijít z nevypočitatelného světa za hranicemi, připomněly dramatické mediální články o ruské agresi na východní Ukrajině a o vzniku teroristického režimu na pomezí Sýrie a Iráku. Obavy zpřítomnily loni na podzim statisícové proudy uprchlíků, které nedokázala zastavit ani Evropská unie, ani Německo. Marný vztek na kancléřku Angelu Merkelovou, najednou ještě méně oblíbenou než ruský prezident Vladimir Putin, jenom připomněl, že ekonomicky jsme stoprocentně závislí na prosperitě Německa. V evropské skepsi nebyli Češi sami, jak ukázali Britové svým brexitem, který je zároveň důkazem toho, že se Unie vedená „opilcem“ Jeanem-Claudem Junckerem nezadržitelně rozpadá.
Stačí málo, aby se rozjitřené emoce oživily. Letní teroristické útoky v Bavorsku zkazily vyhlídku podzimních návštěv Oktoberfestu, výlety do Londýna ztratily kouzlo po vraždě Čecha skupinou rowdies, o jejichž motivech ještě počátkem týdne odmítala místní policie spekulovat. Může to ale být tak, že v najednou proměněné Evropě není pro Čechy bezpečné místo.
V jiných evropských zemích nabývají na vlivu strany často s nacionálně laděným programem, které zdůrazňují, že právě jim jde o obyčejné Francouze, Brity, Holanďany a Němce, na něž se ve víru světové politiky a nekontrolovatelných finančních transakcí nějak zapomnělo. V Česku vznikají od vypuknutí uprchlické krize desítky obdobných iniciativ, přesvědčivá a důvěryhodná však mezi nimi není jediná. Proto jsou krajské a senátní volby konkurzem na politickou stranu, která by dokázala Čechy shromáždit a ukázat jim cestu nadcházejícími časy, jež jsou nejisté jako nikdy předtím.
