Nová data: koncentráky Gulagu prošlo na 25 tisíc Čechoslováků

Podle nových zjištění českých badatelů bylo v Sovětském svazu perzekvováno od roku 1917 do 50. let minulého století na 25 tisíc československých občanů. Většina z nich prošla koncentračními tábory Gulagu. Zhruba polovina lidí represe nepřežila. Přesná čísla se ale nejspíš už nikdy zjistit nepodaří.

Egon Bernard Morgenstern se narodil v roce 1914 ve vídeňské židovské rodině, ale vyrůstal ve Fryštátě, což je dnes součást Karviné. V červnu 1939 se rozhodl emigrovat do Polska a SSSR, ale po překročení sovětských hranic byl zatčen a posléze odsouzen za špionáž na pět let v nápravně pracovních táborech.

Podobný osud zažili za druhé světové války tisíce dalších Čechoslováků. Právě ve 40. letech nastal nejmasovější nárůst obětí sovětského represivního aparátu. Před nacistickou okupací a maďarskou anexí Podkarpatské Rusi utíkali českoslovenští občané do SSSR. Většina z nich byla zatčena a odsouzena. Mnozí už se nikdy nevrátili.

„Zvláště trpký byl osud vězňů z vůbec prvních, nacisty organizovaných deportací evropských Židů v dějinách holocaustu – transportů do Niska nad Sanem. Většina Židů deportovaných koncem října 1939 z Ostravy, Katovic a Vídně do Niska nad Sanem – přes čtyři tisíce osob) – byla nacistickými strážemi vyhnána na sever k Lublinu či k nedaleké německo-sovětské hranici, kterou byli přinuceni překročit. Až na výjimky byli společně s ostatními uprchlíky z Československa i dalších zemí Evropy dříve či později na sovětském území zatčeni a odesláni do táborů Gulagu, případně na nucené práce v kolchozech,“ uvedl Jan Dvořák z ústavu pro studium totalitních režimů.

„Špioni“ do Buzuluku nesměli

Na svobodu se mnozí Čechoslováci dostali po vyhlášení amnestie na počátku roku 1942, kdy se začala formovat jednotka v Buzuluku. Jenže třeba zmiňovaný Egon Bernard Morgenstern zůstal za ostnatým drátem Gulagu, protože na odsouzené za špionáž se amnestie nevztahovala.

Morgenstern byl po odsouzení poslán do tábora u Pečory, kde se stavěla tisíc kilometrů dlouhá železnice z Kotlasu do Vorkuty. Jedna skupina vězňů z „jeho“ lágru tak těžila kámen v blízkém kamenolomu, druhá kácela stromy v lese a třetí upravovala trať pro budoucí železnici.

Zanedlouho začal trpět vážnými zdravotními problémy, omrzly mu ruce a nohy, přišel o tři prsty, dostal zápal pohrudnice nebo kurděje. Zhubl až na 30 kilogramů.

Později se dostal do Kazachstánu. V roce 1945 byl sice propuštěn, ale neustále byl pod dohledem NKVD. Až několik let po válce se dozvěděl o osudu své rodiny – jeho rodiče a jedna ze sester zemřeli v Osvětimi. Do Československa se znovu poprvé podíval až v roce 1960, ale do své původní vlasti se natrvalo už nikdy nevrátil. Žil ve Vilniusu. V roce 1991 byl na základě zákonů Litevské republiky rehabilitován za neoprávněné věznění a v roce 2002 mu bylo vráceno české občanství, přesto už zůstal v Litvě.

Pronásledovaní volyňáci i učitelé

Podle historika Adama Hradilka ale začala perzekuce československých občanů hned po nástupu bolševiků v roce 1917. Trestáni byli například volyňští Češi, které československá vláda podporovala moderními zemědělskými stroji nebo i penězi.

„Pro sovětskou moc to ale byli kulaci,“ uvedl pro ECHO24.cz Hradilek. Další pronásledovanou skupinou byli českoslovenští učitelé, kteří učili v českou menšinu, nebo emigranti, intelektuálové. Skončili za špionáž na popravišti nebo dostávali několikaleté tresty těžkého žaláře.

Nejtragičtější bylo období „Velkého teroru“ v letech 1936 až 1939, kdy počet československých obětí kulminoval. Tehdy byla také většina Čechoslováků popravena.

Poslední vlna sovětské perzekuce přišla hned po konci války, kdy si agenti NKVD v osvobozeném Československu chodili především pro ruské emigranty, kteří utekli po bolševické revoluci v roce 1917.