Teror islamistů nepřekročí své hranice
Označit masakr v redakci Charlie Hebdo za útok islamistů proti demokracii jde jenom v metafoře. Ze zcela věcného pohledu byl mimořádně neúspěšný, protože dosáhl úplného opaku deklarovaného cíle. Jak vykřikoval jeden z atentátníků, vražedný útok měl pomstít proroka Mohameda zhanobeného karikaturami humoristického časopisu. Výsledkem bylo, že se s karikaturami svatého muže seznámily stovky milionů lidí v různých světadílech, kteří by jinak o Charlie Hebdo nikdy neslyšeli. Útočníci zřejmě nedomysleli, že k největšímu zhanobení dojde až v důsledku jejich vražedného útoku. Tento fakt připomíná, že současný vzestup terorismu pod značkou Islámského státu má své limity.
Život a doba Chérifa K.
Oba hlavní podezřelí se narodili na pařížském předměstí v rodině alžírských přistěhovalců. Bratrům Chérifovi a Saúdovi K. však rodiče brzy zemřeli, vyrůstali pak v dětském domově v Remeši, po návratu do Paříže se živili příležitostnými pracemi, třeba roznáškou pizzy. Pili alkohol, kouřili marihuanu, policie je stíhala pro drobné delikty a do svých dvaceti let se o islám nezajímali.
Jde o úplně obyčejné příběhy ze země, kde dnes podle nejvyšších odhadů žije osm milionů přistěhovalců a jejich potomků ze zemí s převážně islámským náboženstvím a kteří tak tvoří 12 procent populace. Z toho je polovina věřících muslimů, 150 tisíc může být přívrženců radikálního islámu, na sto tisíc se odhadují konvertité z tradiční francouzské populace. Vyšší podíl přistěhovalců je mezi nezletilými, v některých předměstích Paříže či městech na jihu Francie jich žije víc než pětina.
Čtěte také: 12 lidí, kteří zemřeli při útoku na Charlie Hebdo
Arabská mládež se může stát obětí kazatelů radikálního islámu. Chérif K. se s islamisty zapletl ve dvaadvaceti po vypuknutí irácké války, když pod vlivem kazatele Farida Benyettoua spoluzakládal skupinu dobrovolníků, kteří chtěli bránit Irák před americkou invazí. Nakonec odjeli tři, kteří ve válce přišli o život, Chérif K. měl štěstí, že byl před odjezdem zatčen. Po osmnáctiměsíční vazbě ho propustili jako málo nebezpečného, oženil se a rodinu živil jako vedoucí rybího pultu v supermarketu.
Portrét nebezpečného islamisty jako nevzdělaného člověka z okraje společnosti, který může volit pouze mezi kariérou prodavače a posláním náboženského mstitele, dává invazi nebezpečných teroristů do Evropy jen malé vyhlídky. Radikální islamisté mohou vybírat rekruty zvláště ve Francii v relativně širokém sociálním zázemí, mohou je přimět, aby jednali přímo proti pravidlům civilizace, ve které vyrostli, nemohou však od nich čekat skvělé strategické nebo politické výkony.
Selhání Islámského státu
Stejná omezení platí pro Islámský stát, který se stal novým centrem nábožensky motivovaného terorismu. Jeho vládce al-Baghdádí projevil značný organizační talent, když dokázal shromáždit armádu padesáti tisíc bojovníků. Desetinu přitom tvoří veteráni čečenské války schopní vést složité vojenské operace.
Přesto není Islámský stát ničím lepším než loupeživou armádou, která vykořisťuje obsazená území. Baghdádí využil toho, že muslimské obyvatelstvo na východě Sýrie a západě Iráku přivítalo jeho „svaté bojovníky“ jako osvoboditele potlačované víry a nečekaně ovládl málo obydlený region o velikosti Francie. Do potíží se však dostal hned při dalším kroku, když zaútočil na kurdské oblasti na severu. Na první pohled to vypadalo jako rozumný politický krok, protože silné arabské státy Blízkého východu ani Turecko neměly zájem bránit sekulární Kurdy, ti se však na rozdíl od arabských Syřanů a Iráčanů začali bránit sami. S tím už měla armáda Islámského státu potíže. Následovala strategická chyba, když Baghdádí přes odpor zkušených Čečenců nařídil dobýt město Kobani, v jehož sutinách se mohla i nevycvičená domobrana Kurdů dlouhodobě udržet, s leteckou podporou západních spojenců dokonce Islámský stát z města vyhnat.
Čtěte také: Teroristé v Paříži a naše svoboda
Nespokojenost s Islámským státem mezitím vyrostla mezi Araby na pomezí Sýrie a Iráku. Další expanze se přinejmenším odkládá. Atentát v Paříži, pokud má s Islámským státem něco společného, může posloužit k odvrácení pozornosti od jeho posledních neúspěchů.
Představa, že se na předměstích západoevropských velkoměst a v pouštních oblastech Blízkého východu odehrává souboj civilizací, je zcestná. Nestabilní poměry jenom provokují avanturisty nejrůznějšího druhu, aby získávali a zvyšovali moc hlásáním boje proti neznabohům. Řada nezakotvených mladíků i dívek to považuje za východisko z problematické životní situace, často se přidávají kriminálníci. Jen lidé na území ovládaném Islámským státem si už nemohou vybírat a do Svaté války musí povinně. Většina ovšem musí počítat s tím, že skončí špatně. Vůdcům, ať už se jmenují Benyettou nebo Baghdádí, to samozřejmě nevadí, protože jejich moc záleží přímo na tom, jak velký konflikt dokážou rozpoutat. Nutno připomenout, že zmíněný recept na vzestup není muslimskou specialitou.
