Teroristé v Paříži a naše svoboda
Brutální teroristický útok na redakci francouzského týdeníku Charlie Hebdo, při němž atentátníci zavraždili dvanáct lidí, byl všeobecně a právem označen za útok na svobodu slova, jeden z pilířů západní (a tedy i naší) demokracie. Musíme doufat, že pachatelé budou dopadeni a po zásluze potrestáni.
Široká jednota, jak se zdá, panuje v této věci i mezi českými politiky: vyjádřili se tak zatím skoro všichni, zprava i zleva, od prezidenta Zemana přes premiéra Sobotku, předsedu ANO Babiše, lídra ODS Fialu až po Tomio Okamuru a komunistku Kateřinu Konečnou. Tato jednota je hezká až moc a zaslouží si jakýsi rozbor.
Čtěte také: Cenzura karikatur Charlie Hebdo je tu. Nechceme nikoho urazit, hájí se média
Všichni u nás mluví o „společných hodnotách“, „základních hodnotách, na nichž stojí naše demokracie“, „pilířích“ atp. Jistěže takovou společnou hodnotou není tvorba karikatur proroka Mohameda (ani třeba karikatur Ježíše, abych si přihřál vlastní polívčičku). Naopak, jsou mezi námi tací (a já se k nim hrdě hlásím), kteří něco podobného považují za hloupost, navíc neslušnou, protože se taková činnost nepříjemně dotýká lidí, z nichž jen nepatrný zlomek pobíhá po evropských velkoměstech a na potkání střílí karikaturisty, a protože k hodnotám, které zrovna já beru za své, patří i „čiň druhému jen to, co chceš, aby on činil tobě“. Odtud by se dalo dojít snadno k závěru, že tedy svoboda projevu ano, ale jen pro ty správné názory, jenže to je cesta do pekel: jediný způsob, jak poznat, co je správné a co ne, je veřejná diskuse, a veřejně se dá diskutovat jen o tom, co samo bylo předtím zveřejněno. Nezbývá tedy dopřát tuto svobodu jak karikaturistům Mohameda (a Ježíše), tak těm, kteří jako já takové karikatury považují za neslušnou hloupost, v optimistické víře, že ve svobodné diskusi se nakonec prosadí správný názor. Tento optimismus je základem demokracie, a ten nám samopalníci z Paříže nabourávají.
Čtěte také: Charlie Hebdo nebyl první a nebude poslední
To za prvé. A za druhé, mám trochu strach z toho, kdo u nás teď bude triumfovat. Už se přihlásil pan Okamura, stoupenec venčení čuníků u mešit a bojkotu kebabu. Ten je na štěstí poměrně bezvýznamný. V příštích dnech, ne-li hodinách, si však nepochybně řekne o slovo i náš nejvyšší ústavní činitel, který s islámem okázale a horlivě bojuje už patnáct let. A nejspíš se přidají i oligarchové (tedy zvlášť jeden, Andrej Babiš). A tady je problém: podstatné je to, zač je u nás třeba bojovat, totiž svoboda a demokracie, zejména svoboda projevu, které se nám čím dál tím víc plíživě nedostává. Z toho, zač je třeba bojovat, teprve vyplyne i to, proti čemu je třeba bojovat. Aniž bych chtěl jakkoli snižovat nebezpečnost militantního islámu, pro nás jsou daleko nebezpečnější nepřátelé demokracie a svobody projevu u nás doma, zejména proto, že je zároveň pojí úzké a přátelské vazby na Kreml, kde chovají o demokracii a svobodě projevu tradičně specifické představy, což se nás dotýká o to víc, že mají zároveň také zcela praktické a pragmatické záměry s „blízkým zahraničím“, k němuž nás počítají (tedy záměry toho typu, jaké měl v pohádce vlk s Karkulkou). Naším úkolem není hlavně a v první řadě bránit svobodu projevu a demokracii proti islámským bojovníkům, ale proti čím dál tím mocnějším domácím autokratům na Hradě i ve vládě a jejich moskevským protektorům. A místo abychom se tady všichni dohromady dojatě a kýčovitě sjednocovali proti islamistům řádícím v Paříži, měli bychom se konečně pořádně rozdělit: na ty, kterým u nás jde o demokracii a svobodu projevu, a ty, kterým u nás demokracie a svoboda projevu může být ukradená – zvlášť když přinejmenším někteří z nich jsou zároveň ochotni se spojit třeba s čertem. Zatím se nám to nějak moc nepovedlo.
