S Filipem do Moskvy. Vzít metál od Zemana?

Snížená intenzita slunečního svitu, zvýšená hladina lokálního „bizáru“. V jakém typu televizního seriálu může mít vedlejšák ministr obrany? Jaký typ rodinné trachtace se stává z oslav státního svátku? Pojďme o tom diskutovat, až nám z toho čelist upadne.

Delegace českých poslanců se na pozvání Státní dumy chystá 5. listopadu do Ruska. Právo píše, že zástupci ODS a TOP 09 jsou proti tomu, aby se návštěva uskutečnila. „Cesta nebyla plánovaná v rámci letošních zahraničních aktivit poslanců. Pozvání od místopředsedy Státní dumy Ruské federace Sergeje Železnjaka přišlo teprve nedávno a do jejího organizování se pustil místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip, který se obrátil na zástupce klubů, aby do pětičlenné delegace, kterou má vést, vyslali svého zástupce. O pomoc s přípravou cesty ho prý požádal ruský velvyslanec v Praze.“ S Vojtěchem Filipem do Moskvy... To zní jako ideální výlet pro člověka, odhodlaného co nejdůstojněji oslavit výročí Velké říjnové socialistické revoluce. 

O Rusku dva komentáře, které se různými způsoby dotýkají stejné otázky. Jak se k němu měl Západ stavět v devadesátých letech, a jestli tím dal vzniknout dnešní krizi nebo k ní alespoň významně přispěl. Opět v Právu o tom píše historik Jan Eichler: „Řada ruských diplomatů a zejména pak Alexandr Lukin, přední ruský expert na zahraniční politiku, připomínají, že před 25 lety dali západní státníci Michailu Gorbačovovi slib, že se nebude rozšiřovat NATO. I Lukin ovšem podotýká, že šlo o sliby ústní – že se nic nepodepisovalo.“ Eichler ze svého pohledu rekapituluje tehdejší dění, z jeho výkladu vyplývá, že takový slib nepadl, explicitně to ale text nekonstatuje. Eichlerův závěr: „Západní státníci nechali Gorbačova souhlasícího se sjednocením Německa žít v bláhové iluzi, že neudělají nic, co by jemu a potažmo jeho zemi mohlo vadit. Byla to typická ‚reálpolitika‘, jejíž plody mají dodnes pro Rusy hořkou pachuť. Takže až teprve nyní se potvrzují varovná slova Jamese Bakera, že Západ tím, jak fakticky Rusy opil rohlíkem, zasel na budoucí problémy. Ty teď máme denně před očima.“ 

Hospodářské noviny přetiskují komentář americké autorky Anne Applebaumové, podle níž rozšíření NATO a Unie na východ představuje v diskutabilním vývoji v posledním čtvrtstoletí „fenomenální úspěch“. A teze o západní aroganci, která je dovolila a přispěla tak k dnešnímu vývoji v Rusku, je podle ní chybná a založená na historickém revizionismu, který propaguje současné kremelské vedení. „...není ani pravda, že impulzem pro rozšíření NATO bylo povýšenectví Washingtonu. Naopak, první snahy Polska o přidružení v roce 1992 byly odmítnuty. Ale Polsko a ostatní země ve svém úsilí vytrvaly právě proto, že už viděly signály nástupu ruského revanšismu. Když nakonec k expanzi došlo, dělal Západ vše, aby Rusko uklidnil. V nových členských zemích nevznikly žádné základny NATO a až do roku 2013 v nich nebyla pořádána žádná vojenská cvičení. Smlouva mezi Ruskem a NATO v roce 1997 zakázala jakékoli přesuny jaderných zbraní. V roce 2002 byla založena Rada NATO-Rusko. A jako reakce na ruské stížnosti bylo v roce 2008 zamítnuto členství v NATO Ukrajině a Gruzii. Navíc, nejenže Rusko v té době nebylo ‚pokořeno‘, byl naopak udělen de facto status velmoci. Zdědilo po bývalém SSSR křeslo v Radě bezpečnosti OSN a sovětské ambasády. Rusko také získalo sovětské jaderné zbraně, některé byly v roce 1994 převezeny z Ukrajiny výměnou za to, že Rusko uznalo ukrajinské hranice. (...) Naší chybou nebylo to, že bychom pokořili Rusko. Ale to, že jsme podcenili jeho ničivý, revanšistický a revizionistický potenciál. Pokud je nyní vlastně jediný úspěch Západu za poslední čtvrtstoletí ohrožen, je to proto, že se nám nepodařilo prosadit, aby NATO dělalo v Evropě dál to, co mělo vždy za úkol: odstrašovat.“

V Lidových novinách publikuje Roman Joch komentář o české pravici a její budoucnosti. „Mnozí mí přátelé na pravici jsou nyní hysteričtí vůči Babišovi a ANO. Hysterie však ničemu nepomůže. Počátkem moudrosti pro pravici je uvědomit si, že Babiš a ANO nejsou příčinou problémů pravice, nýbrž jejich následkem. Následkem ‚socialismu pro bohaté‘ stran pravice. Přesto dobrou zprávou pro pravici je, že populistická hnutí typu ANO jsou jako kometa: přijdou, zazáří a stejně rychle zmizí.  K populistickým vzpourám voličů v demokracii dochází: nejsou ničím výjimečným a neměly by nás šokovat, stresovat či překvapovat. (...) Pokud si však Babiš myslí, že ANO bude hlavní stranou na pravici obdobně, jako je ČSSD hlavní stranou na levici, pak se mýlí. Mýlí se – a to je důvod k optimismu nynější opoziční pravice – z toho důvodu, že ANO je one man show a lidé pravice v něm nejsou.“ Joch má jistě pravdu v tom, že strany pravice dost významně přispěly k tomu, že jednoduchý Babišův antipolitický populismus v téhle zemi výrazně uspěl a ještě možná uspěje. A jistě – představitelé politického proudu, který klade důraz na individuální odpovědnost, by tomu odpovídajícím způsobem přistupovat i k odpovědnosti vlastní. Představa pravicovosti jako Jochem zmiňovaného „socialismu pro bohaté“ je na české pravici taky poměrně živá, jedním z projevů jejího uvádění do praxe je vznik Babišova impéria (zjednodušeně řečeno, jistě mu napomohly i socialistické vlády). A do třetice – je pravda, že hnutí podobná ANO mohou zmizet stejně rychle jako vyrostla, a že podobné úkazy jsou v dějinách demokracií docela běžné. Nemyslím si ale, že by Andrejovi Babišovi šlo primárně o dominanci na pravici, mluví tak, protože ten prostor dnes působí jako volný, snadno obsaditelný. Spíš mám dojem, že cílem je dominance bez přívlastků. A domnívám se, že určitá kombinace vnějších a vnitřních okolností může úspěch hnutí, jež by jindy směřovalo k rychlému vyvanutí, na dlouho zafixovat. Otázka pak je, jestli podobná konstelace nenastala. Navíc ANO podle mě vychází z nějaké dlouhodobě existující tendence mezi českými voliči, je jejím hlasem nebo alespoň má tu ambici. Samo může zaniknout, ale ta tendence bude existovat dál, najde si jiný hlas, třeba i takový, že se nám po ANO bude ještě stýskat.

Na otvíráku Lidových novin opět chystané oslavy státního svátku na Hradě. Prezident prý chce „odměnit věrnost“ mimo jiné i tím, že vyznamená filmového režiséra Roberta Sedláčka, který o něm natočil dokument. Tvůrce to pro deník jistým způsobem potvrdil „Ano, ta informace se ke mně donesla“. Dále LN: „V roce 2007 natočil dokumentární snímek Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny. Při jeho tvorbě se s někdejším předsedou vlády silně sblížil. Výsledný film také nevyznívá příliš konfrontačně a je spíše dlouhým Zemanovým monologem, který končí poděkováním tehdejšímu blízkému muži současné hlavy státu Miroslavu Šloufovi.“ Petr Kamberský dal souvisejícímu sloupku výmluvný titulek „Stát jsem já“. Pro Sedláčka má slova uznání jako pro „zajímavého a výrazného režiséra“. Pokud ale projeví „oddanost monarchovi“, může se z něj stát „propadák, odsouzený k zapomnění“. Vidím to podobně – Sedláčkových filmů si vážím, taky proto, že je za nimi nějaké skutečné úsilí, které třeba někdy nevede k dobrému výsledku, ale to patří k věci. Ten dokument o Zemanovi neberu jako projev nějakého konjunkturalismu, v době jeho vzniku mohly šance dnešního prezidenta na comeback působit nicotně a myslím taky, že tehdejší Sedláčkova sympatie k protagonistovi filmu byla skutečná, vyrůstala z nějakých důvodů – nesdílím a nesdílel jsem ani tu sympatii, ani ty důvody, ale to je v tomhle kontextu asi jedno. Přijetím toho vyznamenání by ale režisér přistoupil na jinou hru, z níž se nejde „vyšvejkovat“, jakkoliv si něco podobného o vztahu umění a moci v téhle zemi spousta jiných, někdy třeba talentovaných nebo známých, umělců myslelo. Zaplatili za to dost ošklivou cenu.

Blesk volá po rezignaci šéfky fotbalových rozhodčích Dagmar Damkové. „Muži s píšťalkami, poddaní Damkové, przní českou ligu!“ Podle píšťalky poznáte przniče. To je taky dobré vědět.