Jaderná dilemata
Spojené státy se dnes s Ruskem shodnou jen na málokteré mezinárodně-bezpečnostní otázce. Když však došlo na říjnové hlasování v OSN o jaderném odzbrojení, nebylo pro obě jaderné supervelmoci obtížné sladit vzájemné pozice. Společně s necelými čtyřmi desítkami amerických spojenců jasně odmítly rezoluci předloženou Rakouskem o svolání konference, kde by došlo k vyjednání úmluvy zakazující jaderné zbraně způsobem, jako tomu je v případě zbraní chemických či biologických. Dle očekávání však drtivá většina členských států hlasovala pro rezoluci a nic tak nyní nebrání tomu, aby se v březnu příštího roku začalo v New Yorku jednat.
Domluvit se na jaderném odzbrojení bez jaderných států je samozřejmě poměrně ošidné. Z devíti zemí vlastnících jaderné zbraně hlasovala pro rezoluci pouze Severní Korea – ačkoliv není bez zajímavosti, že Čína, Indie a Pákistán zvolily střední cestu a hlasování se pouze zdržely. Logika široké koalice nejaderných států je tak především v tom získat další nástroj, který by dále stigmatizoval jaderné zbraně – a v budoucnu vedl jako návod k tomu, jak v jaderném odzbrojení konkrétně postupovat. Dosažení světa bez jaderných zbraní není koneckonců pouze myšlenka mírových aktivistů, ale existující závazek, na kterém se mj. i dnešní jaderné velmoci shodly již koncem šedesátých let – jakkoliv ve velmi vágní podobě.
Washington vyvinul nemalé diplomatické úsilí k tomu, aby státy NATO hlasovaly v OSN jednohlasně proti – a s výjimkou Nizozemí se tak skutečně stalo. Česká republika, poměrně nepřekvapivě, se v tomto směru podržela společné alianční linie. Současná situace však pro nás představuje další dilema: zda se daných jednání příští rok zúčastnit a případně v jaké podobě. V mezinárodní politice není nic výjimečného na tom být součástí vyjednávacího procesu a pokusit se do nějaké míry ovlivnit podobu výsledné dohody, i když s ní jako s celkem stát nesouhlasí a nechce k ní (přinejmenším prozatím) přistoupit. Například při vyjednávání smlouvy o bezjaderné Latinské Americe byla Brazílie jednou z nejaktivnějších zemí, ačkoliv výslednou smlouvu nejprve odmítla a přistoupila k ní až po téměř třech desítkách let.
Japonsko, jakkoliv se v říjnovém hlasování v OSN rovněž připojilo k negativnímu stanovisku, již avizovalo, že samotných jednání se v příštím roce zúčastní. V Německu momentálně probíhá poměrně silný tlak na vládu, aby se zachovala stejně. Evropský parlament jako celek již přijal drtivou většinou hlasů rezoluci vyzývající členské státy EU, aby sehrály v daných jednáních aktivní roli – pro rezoluci hlasovala mimochodem rovněž i většina přítomných českých europoslanců, napříč stranami. Česká vláda by tak měla seriózně zvážit svojí pozici – zda je pro ní lepší daná jednání kompletně sabotovat, nebo se jich společně s dalšími státy EU zúčastnit a pokusit se hrát roli konstruktivní opozice. Aktivně se podílet na procesu, ve kterém se ustavují zásadní normy v mezinárodní politice, má smysl.
