Poslední partyzán a notorický potížista. Teď zahajuje nový polský Sejm
1
Od posledního odbojáře střední Evropy k čestnému předsedovi sněmovny. Ustavující schůzi nového Sejmu zahájil a řídil nejstarší zvolený poslanec a zároveň věčný revolucionář – čtyřiasedmdesátiletý Kornel Morawiecki.
O koho jde se mohlo české publikum dozvědět přesně před rokem, při příležitosti předávání cen Pamětí národa. Tehdy byl Morawiecki zařazený mezi dalšími středoevropskými “neznámými hrdiny”. A ano, ani v Polsku jeho jméno asi většině příliš mnoho neříká. Jde totiž o notorického potížistu, který nikdy neměl v oblibě kompromisy. A tak se vždy pochyboval spíše za okrajem historie…
Téměř šest let hledala Kornela Morawieckého polská Státní bezpečnost. Když byl 13. prosince 1981 vyhlášen výjimečný stav Morawiecki měl štěstí – převážel zrovna tiskařské stroje a nebyl doma, když si pro něho přišla policie. Stroje se hodily: už další den připravil v něčím sklepě první číslo samizdatového deníku.
Původní mnohamilionová Solidarita z roku 1980 byla silným úderem státní moci zcela rozprášená. Většina vůdců internována a zbytek se potýkal s pasivitou členské základny a uvažoval spíše o cestách jak vyjednávat s vládou. Morawiecki razil úplně opačnou koncepci: “Nejsme Solidarita prosící, Solidarita klečící. Jsme Solidarita bojující”. Volal po konfrontaci, aktivivním odboji. Příběh jeho organizace v následujících letech mají nyní čeští čtenáři na dosah ruky: knihu Tvrz od polského novináře Igora Jankeho vydalo před několika týdny sdružení PANT. Překladatelka Petruška Šustrová o ní říká – Mayovka. A opravdu, legendy týkající se aktivit Bojující Solidarity by vydaly za dobrodružný román pro kluky a nebo dobrou bondovku. Divoké honičky, pouliční boje s policií, přípravy provizorních zbraní, spolupráce s velmi různými “partnery” – od CIA až k Rote Armee Fraktion. Bojující Solidarita svoji výkonosti porážela všechny jiné části opozice na hlavu. Právě na jejich strojích se tiskla většina polského samizdatu. Pouze oni nejenom dokázali unikat StB, ale dokonce pomoci vlastních odposlouchávacích zařízení sami sledovat kroky bezpečnostních složek. “Chtěli, aby se jejich komunisté začali bát”.
Morawieckého nakonec chytili až v roce 1987. Všemi prostředky se ho snažili donutit k emigraci. Nakonec ho ze země dostali až pomoci lsti – přesvědčili ho, že jeho nejbližší přítel je těžce nemocný a zemře, pokud nebude odvezen do Vídně na operaci. A povolení získá pouze, pokud s ním Morawiecki nasedne do letadla…
Samozřejmě – když byly informace uvedeny na pravou míru - Mroawiecki byl za tři dny zpátky. Chytli ho ve Varšavě na letišti a opět deportovali. Do Polska se tajně vrátil až o několik měsíců později, když se objevily zprávy o nové vlně stávek. Tohle si nemohl nechat ujít. V té době už pokračovala jednání u kulatého stolu. Bojující Solidarita u nich nebyla. Žádné vyjednávání s komunisty se do Morawieckého světonázoru nevměstnalo. Z ilegality vystoupil až v roce 1990.
Kompromis kulatého stolu nepřestal odmítat ani 25. let po změně režimu. “Vy nám předejte moc, a my Vám necháme prachy” – tak podle něho vypadala dohoda mezi opozici a režimem. Vzhledem k tomu, že u kulatého stolu, s větším či menším odporem, seděli všichni, kdo později v polské politice něco znamenali, Morawiecki byl odsouzen k marginalizaci. Poněkud zanedbaný starší pán v ošuntělém saku, nekompletním chrupem a s legračními, nekompromisními názory – tak byl znám v posledních dvou dekádách, v kontrastu k nablýskaným zevnějškům bývalých nomenklaturních kádrů.
Před týdnem zemřel Czesław Kiszczak, poslední komunistický ministr vnitra, člověk který Morawieckého se šest let neúspěšně pokoušel chytit a pak se na rozdíl od Morawieckého stal respektovaným občanem demokratického Polska a symbolem transformačního kompromisu. O týden později Kornel Morawiecki, zvolen poslancem z kandidátky mladých rebelů z uskupení rockera Pawła Kukize, v roli dočasného předsedy Sejmu hovořil ve svém projevu o “nedostatku odvahy, odhodlání a originality”, který postihl naší transformaci a neumožnil nám plně naplnit ideály, za které bojovali. Jen těžko si lze v Polsku představit symboličtější shodu náhod.
