Jak se bolševici vyrovnali s proradnými faráři
V polovině června uplyne osm let od tragické smrti Jána Langoše. Disidenta, politika, zakladatele slovenského Ústavu pamäti národa a především hluboce věřícího člověka.
Poprvé jsem měl tu čest s ním mluvit v roce 2003. Ukazoval mi nadšeně nový časopis: „Ta červená se jim nepovedla, je taková světlá, to musí mít barvu krve, co z těch lidí vymlátili.“ Domlouvali jsme podmínky spolupráce v Praze a možnosti kopírování dokumentů pro potřeby slovenského institutu. Státní bezpečnost v komunistickém Československu byla velmi centralizovaným útvarem, a proto po rozdělení federace zůstala většina dokumentů v držení České republiky. Mluvili jsme o připravovaném archivním zákoně a možnostech zveřejnění evidenčních protokolů na webu. Připadal jsem si jako v pohádce. Myslí to vůbec vážně? Kopii registračního protokolu, na kterou ještě před několika lety dával ředitel Archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík razítko „Přísně tajné“ umístit na web?
Během půlhodinového rozhovoru jsem zcela podlehl kouzlu této charizmatické osobnosti. Vyprávěl jsem mu o plánech, které jsme měli v devadesátých letech na ÚDV. Pozorně mě poslouchal a velmi rychle jsme nalezli společnou řeč. Byl jsem hrdý na to, že mohu pro slovenské kolegy a vlastně pro mého nového zaměstnavatele pořídit kopii registračních protokolů i se podělit o více než desetileté zkušenosti se zpracováváním dokumentů Státní bezpečnosti. Jano Langoš, byl mimořádně charismatická osobnost s ohromným smyslem pro humor. Proto mě napadlo, připomenout si toto smutné výročí několika dokumenty, které zachycují situaci katolíků na středním Slovensku koncem čtyřicátých let. Originály dokumentů jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek a nebyly jazykově nijak upravovány.
Hlaste obratem, co jste podnikli proti farářům
„V obci Beluša, okres Púchov na Váhom vykonala istá Binková vdova po maďarskom učitelovi podomovú sbierku na stavbu kaplnky v obci Beluša, na ktorú sbierku nemala povolenie. Podľa údajov sosbierala celkove asi 20 – 30.000 Kčs. Sosbieraná suma je uložená v belušskom družstve. Nakoľko suma nebola dosud použitá na stavbu kaplnky ale mala byť použitá na zakúpenie sanitného auta, ktoré mal zakúpiť predseda MNV Kucharik. Kucharik však údajne mal sumu vyzdvihnúť, ale pri ceste na nádražie mala ho raniť mrtvica, z čoho tamojšie obyvateľstvo videlo prst Boží, že pán Boh nedopustil aby boly peniaze použité na inšie ciele. Obyvateľstvo z toho malo veľkú radost. V dôsledku toho bolo nariadené aby sbierka bola zhabaná a na menovanú nech je podané trestné oznámenie:“
Anna Binková byla skutečně vyšetřována Státní bezpečností. V dalším dokumentu se soudruzi vyrovnávají „po bolševicku“ s proradnými farármi.
„Hláste obratom, čo ste podnikli proti farárom, ktorí sa na misijách v Žarnovici, okr. Nová Baňa pri svojich kázniach dopustili poburovania pod rúškou náboženstva. (…) Ak ste dosiaľ nič nepodnikli, menovaných ihneď zatknite, dodejte do väznice a podajte ihneď zprávu na zaradenie do pracovného tábora, lebo je zrejmé, že dotyční duchovní budú vo svojej činnosti na misijách pokračovať i ďalej. Výsledok urýchlene hláste.
Některá hlášení připomínají scénář k veselohrám.
„Dňa 16.4.1949 konala sa slávnosť vzkriesenia Krista v obci Kúty, kde bolo zúčastnených také množstvo ľudí, akej nebolo ešte od nepamäti. Na tejto slávnosti sa zúčastnil celý výbor MOKSS (Místní organizace Komunistické strany Slovenska pozn. aut.), ktorý niesol baldachyn nad farárom. Predseda MNV (Místní národní výbor pozn. aut.) a býv. predseda KSS (Komunistická strana Slovenska, pozn. aut.) v Kútoch Ryška niesol pred farárom sochu Krista na čo celá obec poukazovala, že už i komunisti sa obracajú na rím. kat. cirkev a že nie tak ako učia v Marx-leninizmu. Dňa 17. 4. 1949 usporiadal MNV menší prejav pred kostolom za mier. Ako hlavný rečník bol miestny farár Jozef Mukilka, ktorý velmi rafinovane zaútočil proti terajšemu štátnemu zriadeniu pod rúškom církevným. Medzi iným spomínal, že rím.kat.cirkev sa dnešného dňa modlila za mier, navádzal obyvateľstvo, aby bolo svorné, aby jeden druhého neudávali a aby nebrali jeden druhému chlieb, t. j. zamestnanie, ale aby jeden druhému chlieb dával. Týmto sa nepriam dotýkal členov MNV a MAV (Místní akční výbor, pozn. aut.), ktorí stáli pri ňom, lebo navrhli niekoľko zamestnancov na prepustenie zo štátnych služieb, proto, že sa kompromitovali proti terajšiemu režimu a sú otvorenými odporcami tohoto režimu. Menovaný farár zneužil tejto reči pod rúškom boja za mier, nepriamo proti štátnemu zriadeniu. Reč farára vypočulo celé obyvateľstvo, ktoré z kostola vyšlo a keď tento skončil prečítal predseda MNV Ryška manifest za mier. Toto jeho predčítanie manifestu počulo len veľmi málo ľudí, lebo keď začal rečniť predseda všetko odišlo, medzi nimi tiež aj štátni zamestnanci. Je proto účelné, aby v budúcnosti boli pripustení duchovní k takým manifestáciam ako rečníci len v tom prípade, ak bude známy obsah ich reči, lebo slávnosť a reč, ktorú prednesú dvojsmyslne a využijú vždy pre svoj cieľ.“
Dokument z poloviny července 1950 ukazuje, že společnost na Slovensku ještě zdaleka nerezignovala na obyčejnou lidskou slušnost.
„Hlásim, že kázeň závadnú na pohrabe zesnulého Vladimíra Cibulku počuli všetcia účastníci tohoto pohrabu i poprední činitelia obce Hrušovce, čo pri osobnom styku všetcia referovali, avšak zápisničnú výpoveď nechce dať žiaden, nikto nechce proti farárovi vypovedať ani funkcionári KSS, v dôsledku toho nemôže byť Vášmu útvaru vyhovené.“
V říjnu 1949 byl zřízen Úřad pro věci církevní a Predseda sboru Povereníkov, pozdější vězeň a ještě pozdější president JUDr. Gustáv Husák měl ve Slovenské národní Radě projev. Do zatčení a uvěznění mu zbývalo šestnáct měsíců..
Predseda Sboru povereníkov Dr. Husák:
Slávna Slovenská národná rada!
Národné shromaždenie jednomyseľne schválilo dňa 14. októbra t. r. zákon, ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné a na Slovensku Slovenský úrad pre veci cirkevné, ako aj zákon o hospodárskom zabezpečení cirkví a náboženských spoločností štátom. Význam obidvoch zákonov zhodnotili zástupcovia vlády ako aj parlamentní zástupcovia všetkých politických strán. Možno povedať, že prijatie zákonov našlo radostný ohlas tak medzi veriacimi, ako aj medzi značným počtom drobného kňažstva. Slovenska sa tieto zákony dotýkajú v plnej miere, ba povedal by som v miere ešte vyššej ako západnej časti nášho štátu a preto mi uložil Sbor povereníkov, aby som k týmto otázkam v pléne Slovenskej národnej rade prehovoril.
Celý náš vývoj od oslobodenia a denná prax potvrdzujú, že sloboda náboženského vyznania je u nás plne zaistená, že cirkve, kňazi i veriaci nielen že nie sú hatení v náboženskej činnosti, ale naopak, sú štátom významne so stránky morálnej i hospodárskej podporovaní. Nezatvorili sme jediný kostol, naopak postavili sme a opravili stovky kostolov. Slobodne chodia občania do kostola, slobodne vykonávajú kňazi všetky obrady a majú úplnú voľnosť v hlásaní vieroučných a mravoučných zásad svojej cirkvi. Vedenie nášho štátu hľadalo stále" úprimný a dobrý pomer k cirkvám a sledujúc celkovú líniu politickej a hospodárskej konsolidácie a výstavby štátu, hľadalo cesty, ako v tomto rámci upraviť i cirkevné otázky. I nové dva zákony idú v tomto duchu. Štát podľa nich zaisťuje hospodársky všetky cirkve, aby mohly slobodne a plne rozvíjať svoju činnosť a odbremenené boly od hmotných starostí, aby sa mohly úplne sústrediť na svoje náboženské a mravné poslanie. (zvýrazněno autorem) Zákony zaisťujú sociálne postavenie duchovných, odstraňujú doterajšie nespravodlivosti v postavení duchovných na rôznych farách, starajú sa o ich zabezpečenie v starobe. Sebe štát zaisťuje iba toľko, aby náboženstvo a cirkve neboly zneužívané proti nášmu štátu a jeho ľudovodemokratickému zriadeniu. Veriaci ľud i stovky kňazov zo Slovenska, najrôznejších vyznaní, uvítali tento zákon ako spravodlivý, na ktorý sa dávno čakalo a ktorý pomôže ľudu oddaným kňazom tak v náboženskej ako aj ostatnej práci. (Potlesk.)
Celý projev můžete najít ZDE
