AB a jeho ‚sourozenci‘: světáci z pézetek, děti své doby
V končícím týdnu uplynul rok od rozhodnutí bratislavského soudu, podle nějž vicepremiér Andrej Babiš nebyl vědomým spolupracovníkem StB. V týdnu nadcházejícím pak bude příběh zveřejněním rozsudku odvolací instance. Je to příhoda vlastně docela podivná – důležitá a okrajová zároveň.
Důležitá proto, že se v ní Andrej Babiš s takovou vehemencí angažoval, nepříznivý rozsudek by pro něj znamenal prohru a sama skutečnost prohry by poškodila Babišovu reputaci vítěze, muže, který dotahuje věci. Předmětná podstata sporu z toho hlediska není vysloveně podstatná. Případný neúspěch šéfa ANO by asi taky udělal těžkou hlavu těm politikům, kteří vicepremiérovým očištěním podmínili další spolupráci s jeho hnutím. Ve zkouškách pružnosti tohoto typu ovšem představitelé zdejší politiky většinou obstojí, chce to být jen trochu tvůrčí.
Osud magnátova politického hnutí ani jeho kariéru ale vyústění „aféry Bureš“ zásadním způsobem neovlivní, – ani pozitivně, ani negativně. Téma Andrej Babiš a StB se poslední měsíce a roky v médiích probíralo hojně a z mnoha hledisek, velký vliv na preference ANO to ale nemělo. Pro vskutku početné řady Babišových voličů tahle „lapálie“ nepředstavuje nepřekročitelnou bariéru. Ne snad, že by jim všem připadala nicotná, evidentně se ale přes ni přenesou.
A vlastně, pro nějaké chápání Babišovy osobní historie soudem potvrzená jistota ohledně toho, zda podepsal, taky není klíčová – ať už to s jeho podpisem či nepodpisem bylo jakkoliv, nějakým velkým kontrarozvědným esem AB v té době zjevně nebyl. Mladý Andrej Babiš patřil do světa pozdně normalizačního podniku zahraničního obchodu, místa hojného výskytu lidí z pragmatické vrstvy establishmentu – trochu víc rozhledění po světě než bylo zvykem, trochu víc obchodně založení.
Ten pragmatismus zahrnoval i přijetí podmínek, ztvrzení loajality k režimu požadovaným způsobem – členství ve straně a dalších režimních organizacích, případně i podpis spolupráce. To přijetí bylo automatické a zhusta také nijak ideologické, chápané jako samozřejmá cena za privilegia, jež z takto získané pozice vyplývala. Ten bezmyšlenkovitý pragmatismus tehdejších „světáků z pézetek“ je vlastně odpovídajícím kořenem dnešního rádoby apolitického manažerství, které AB alespoň navenek učinil vůdčím principem svého zatím úspěšného hnutí.
V jiných zemích někdejšího sovětského bloku, v Polsku a Maďarsku třeba, tvořili lidé tohoto ražení i špičky tamních komunistických stran, které proto dokázali transformovat v partaje systémové. Českoslovenští komunisté na něco takového byli příliš rigidní. Manažeři časů pozdního komunismu se v téhle zemi uplatnili v mnoha stranách a v podnikatelské sféře, hodně bylo napsáno o tom, že měli oproti ostatním náskok.
Jeho součástí, myslím, bylo i velmi samozřejmé přesvědčení mnohých z nich, že na ten vrchol prostě patří, že oni a moc si jsou souzeni. Andrej Babiš je dítětem své doby a svého světa a svým „sourozencům“ teď vytváří politický domov.
