Kdo že vraždil v Lidicích?

V sobotu byl v Lidicích položen základní kámen k památníku dvou příslušníků RAF Josefa Stříbrného a Josefa Horáka, kterým oběma by letos bylo 100 let. Památník má kromě obou mužů připomínat také celou naší zahraniční armádu za druhé světové války. V Lidicích se ale proti tomuto záměru zvedla nezanedbatelná opozice, 165 obyvatel podepsalo petici, která si památník nepřeje.

Na vlnách Českého rozhlasu zazněl i následující argument odpůrců: Lidice jsou místem nevinnosti, rozuměj byla tu prolita krev obětí, které byly zavražděny, aniž by Němcům něco provedly. Památník zatím nemá stavební povolení, sobotní akt byl symbolický, základní kámen zase organizátoři odvezli. Zdaleka ještě není u konce sbírka peněz, které stavba takového památníku spolkne.

Takže je ještě čas popřemýšlet o tom, jak moc je vojenský pomník v Lidicích vhodný. Kdyby se ten památník náhodou snažil dělat souvislost mezi masakrem Lidických v roce 1942 a faktem, že dva z místních mužů bojovali v Anglii, kdyby Lidice předělával byť i nepřímo na nějaké odbojové hnízdo, bylo by to těžké zkreslení dějin – a v takovém případě by odpor proti památníku měl jisté oprávnění. Lidice byly skutečně nevinné i z pohledu německé okupační správy. Pozornost nacistů vyšetřujících atentát na Reinharda Heydricha upoutaly omylem, totiž kvůli zachycenému dopisu, jímž chtěl ženatý záletník ukončit aféru, svojí milence naznačoval, že je odbojář a musí odejít do ilegality – v atmosféře dní po atentátu jasná narážka na to, že s atentátem má co do činění. Milenka si u výslechu vzpomněla, že jí milenec požádal, ať vyřídí pozdravy v Lidicích u Stříbrných a Horákových od jejich synů v Anglii. Ale Karl Hermann Frank v Praze už ve chvíli, kdy do Lidic poslal komando, věděl, že je to naprosto falešná stopa. Hledal si záminku, aby před svými nadřízenými v Berlíně dokázal, jak je neúprosný a s českým ksindlem zatočí. Proto vinit Horáka se Stříbrným z této tragédie je nestoudnost. Touto logikou by se každý odpor proti okupantovi rovnal zločinu za předpokladu, že okupant je dostatečně brutální. 

Známe i jiné případy, kde taková logika občas probleskovala. Jan Smudek alias „Nepolapitelný Jan“ nebo „protektorátní skaut“ z Domažlic byl asi vůbec první člověk v protektorátu, který vystřelil na člověka v německé uniformě a pak znovu, když ho přijelo gestapo zatknout. Němci za trest pozavírali řadu lidí na Kladensku a v Domažlicích jako rukojmí a poslali je do koncentračních táborů. Smudek, který za války také létal v Anglii a žil tam posléze i za komunismu, se na své Domažlicko vrátil po roce 1989. Zemřel tamtéž 17. listopadu 1999, tedy na den deset roků po Národní třídě, a prožil své poslední roky v místech, kde ještě žila řada jeho vrstevníků. Mnoho z nich si myslelo, viníkem represálií z let 1939 a 1940 byl Smudek. Ale za zločin vždycky může pachatel. 

Moderní česká historie má relativně málo hrdinů-ranařů, tedy lidí, kteří na státní násilí reagovali tím, že sami sáhli po zbrani. To, že při pohledu na takové hrdiny nepanuje obdivný konsensus ani desítky let poté, kdy už dokonce ani nežijí lidé, kteří tehdy byli postiženi a u nichž se rozpolcenost dá do jisté míry chápat, je pozoruhodná věc. Asi se tu dotýkáme nějaké konstanty českého prostředí, většinové nechuti být razantní ve zlomových situacích, nebo aspoň o nich dokázat razantně uvažovat.