Trump: Ostatně soudím, že Severní Korea musí být zničena

Úterní projev Donalda Trumpa na půdě OSN je zatím asi nejzazším bodem, kam se americký prezident odvážil zajít vzhledem k Severní Koreji. Vztahy s poslední skutečnou komunistickou diktaturou planety (ostatní asijské státy s komunistickým vedením a Kuba se tvrdé, pravověrné linii už přece jen příliš zpronevěřily) se zhoršují již několik let, během posledních týdnů se ale válečnická rétorika vyostřila nevídaným způsobem. Na permanentní výhrůžky jadernou válkou a chřestění zbraněmi ze strany Severní Koreje si svět již zvykl a přepisy občasných propagandistických tirád asijské diktatury se dávno staly běžným koloritem večerních zpráv. Novinkou je, že Spojené státy, dosud s přihlédnutím k okolnostem mimořádně zdrženlivé, začaly oplácet stejnou mincí. Začátkem srpna Donald Trump nejdříve KLDR pohrozil „ohněm a hněvem, jaký žádná země dosud nepoznala“, poté americká velvyslankyně při OSN Niki Haleyová prohlásila, že „diplomatická řešení jsou ze stolu a na tahu je Pentagon“, a teď Trump vytáhl nejtěžší kalibr: „Totálně vás zničíme,“ vypálil směrem k nejvyššímu vůdci Kim Čong-unovi v úterý. Dokonce i politik Trumpova ražení, muž, který občas působí dojmem generátoru náhodných výroků, si musí uvědomovat, že tohle je už tanec na velmi tenkém ledě. A pokud se led prolomí, nečeká Ameriku pád do ledové vody, ale sešup do nejkrvavějšího konfliktu od konce války ve Vietnamu.

Možnost války je teď zřejmě poprvé od roku 2013, kdy vztahy USA a KLDR začaly houstnout, pravděpodobnější než diplomatické řešení situace. Klíčové je správné rozkrytí karet, se kterými mladý Kim hraje. Jeho pravděpodobná tři esa jsou následující: za prvé spoléhá na obecnou nechuť americké veřejnosti, unavené vleklou válkou proti teroru, k další vojenské intervenci. Druhou kartou v Kimově válečném balíčku je Soul. Šestá největší metropolitní oblast planety se nachází v dostřelu konvenčních zbraní na druhé straně demilitarizované zóny a ani sebelepší protiraketový deštník, ani ten nejdrtivější preventivní úder nezabrání, aby severokorejské raketomety a těžká artilerie neproměnily Soul a okolí s jeho dvaceti pěti miliony obyvatel v hromadný hrob. Bez ohledu na konečný výsledek konfliktu by jihokorejské civilní ztráty v prvních dnech války byly děsivé. Třetím, nejvíce diskutabilním, ale zároveň potenciálně nejvíce nebezpečným trumfem „Rakeťáka Kima“, jak mu přezdívá Trump, je role jeho čím dál méně ochotných spojenců. Pragmatická Čína by v případě války volila mezi odmítnutím podpory ideologicky spřízněnému, ale zaostalému a chudému sousedovi, nebo naopak podporou KLDR a následnou devastací obchodních vztahů s klíčovým partnerem, tedy Spojenými státy a potažmo celým Západem. Dá se předpokládat, že marxleninské bratrství by v této volbě šlo nakonec stranou. Na to je ve hře příliš mnoho peněz a na to si Číňané v posledních letech až moc přičichli ke kapitalismu a prosperitě. Složitější je to s Ruskem – to už západním sankcím beztak čelí a Rusové si do jisté míry zakládají na tom, jak si vystačí sami, i bez luxusních lákadel změkčilého Západu. Kromě toho je tu podezření, že Rusové Severní Koreji pomáhali s vývojem jaderného arzenálu, pochopitelně neoficiálně a prostřednictvím třetích stran. Pokud by Kimův režim padl, mohly by se v této věci objevit jasné důkazy. Jak daleko bude Vladimir Putin ochoten zajít, aby si zachoval tvář?

Přitom pokud Trump skutečně zavelí „jdeme do toho“, nemá příliš mnoho možností, jak se vyhnout rozsáhlé válce, jakkoliv by chtěl. Předpokládaný omezený úder, s cílem likvidace severokorejských jaderných zařízení a odpališť balistických střel, bude paranoidní Kim nutně brát jako zahájení rozsáhlé invaze a okamžitě odpoví – patrně útokem na Soul. Jihokorejské a americké síly by se mohly pokusit odseknout hadovi hlavu, zlikvidovat vedení země. I za předpokladu, že by se jim to podařilo, neexistují žádné záruky dalšího vývoje. O vnitropolitické dynamice izolované diktatury existují jen velmi kusé informace a země zbavená vedení by se pravděpodobně propadla do chaosu. Z něj by mohlo možná vzejít pro Západ přijatelné uspořádání, ale stejně tak by dočasné bezvládí mohlo vynést k moci nějakého fanatika, proti kterému bude i Kim jen roztomilý tlouštík s legračním účesem. Pokud tedy dá Trump zelenou, musí počítat s totální válkou.

Ani Američany však nelze podceňovat: věta o „totálním zničení“ rozhodně není z oblasti obvyklého Trumpova přehánění. Ozbrojené síly USA skutečně mají kapacitu proměnit celou oblast od třicáté osmé rovnoběžky na sever v sutiny. Navíc, velitelský sbor ozbrojených sil jediné globální supervelmoci může být variantě spálené země nakloněn. Jakkoliv to vzhledem k desetitisícům mrtvých civilistů v Iráku a Afghánistánu může znít děsivě, američtí prezidenti drželi v posledních patnácti letech vlastní válečné psy dost zkrátka. V konfliktech nízké intenzity, kde západní vojáci bojovali proti povstalcům, roztroušeným mezi civilním obyvatelstvem, se vojenská moc Západu značně rozmělňovala. Letecké údery a ostřelování se plánovaly s přihlédnutím k minimalizaci civilních ztrát, a když umírali civilisté (a nepochybně umírali často, neboť i ty nejpokročilejší bomby a rakety jsou chytré jen do jisté míry), fotografie zmrzačených těl si okamžitě našly cestu na titulní stránky světových médií.

Se Severní Koreou by to patrně bylo jiné. Pokud Kim vyhrotí situaci jako první nebo v prvních dnech války zaútočí na Soul, či dokonce sáhne po jaderných zbraních, odřízne tím nejen sebe, ale i své poddané od jakéhokoliv soucitu. V armádě KLDR bude přitom Amerika mít protivníka, na jakého se připravovala půl století: velkou, pravidelnou armádu, organizovanou a cvičenou podle východního vzoru, vybavenou sice účinným, ale několik dekád zastaralým arzenálem. Americká vojenská moc, frustrovaná patnácti lety vleklého boje s nepravidelným a neuniformovaným nepřítelem, si bude chtít spravit chuť. Severokorejská armáda a s ní nevyhnutelně i civilní obyvatelstvo by v prvních dnech konfliktu byla skutečně vystavena ohni a vzteku, jaký nevidělo žádné bojiště od konce druhé světové války. Ani v tomto bodě jindy velkohubý americký prezident patrně nepřeháněl. Ale přes veškerou technologickou převahu, přes veškeré odhodlání ukázat, že na USA pořád ještě nikdo vojensky zdaleka nemá, přes nutkání vyrovnat účty by válka se Severní Koreou znamenala mnohem krvavější a větší střet, než byly v podstatě epizodické operace v Iráku a Afghánistánu.

Donald Trump soudí, že Severní Korea má být v případě potřeby zničena. Země, které vládne, je na to po čistě vojenské stránce nepochybně dokonale připravena. Je otázka, zda jsou na to podobně připraveni voliči. Rakve zabalené ve hvězdách a pruzích by se totiž den po zahájení střetu Severní Koreje a Spojených států nevracely do vlasti po jednotkách a desítkách, jako tomu bylo posledních mnoho let, ale po stovkách a pak tisících.