Zemřela Brigitte Hamannová. Ukázala nám Habsburky i mladého Hitlera
Z Vídně přišla ve středu zpráva, že 4. října tam ve věku 76 let zemřela německo-rakouská historička Brigitte Hamannová, autorka vynikajících knih, jejichž tématem byly většinou dějiny habsburské monarchie a osudy habsburského rodu na pozadí historie střední Evropy.
Většina jejích knih, počínaje monografií o nešťastném „korunním princi a rebelu“ Rudolfovi, vyšla česky a odhaduji, že patřily k nejčtenějším knihám svého druhu. Bylo to především proto, že Hamannová psala nesmírně živě, poutavě a přitom za tím byla patrná důkladná znalost pramenů, jejich suverénní interpretace a vášnivé zaujetí pro historii a její barvitost. Nebyla to přitom Rakušanka rodem, narodila se v Essenu a do Vídně se přivdala, což jí umožnilo držet si, jak říkala, jistou distanci, se kterou by možná Rakušan měl potíž, ať ve směru kladném, či záporném. Psát o Habsburcích a konci monarchie je též citová záležitost, ve Vídni obzvlášť.
Její nejslavnější knihou však není habsburská, ale Hitlerova Vídeň. Když v roce 1996 vyšla, hned se stala vlastně klasickou. Představila jinou „Vídeň konce století“ než tu, jež se stala ustrnulým klišé, tedy Vídeň modernistickou a uměleckou, reprezentovanou Freudem, Mahlerem, Schnitzlerem, Wittgensteinem… Její Vídeň byla velkoměstem malých lidí, spíše nýmandů, obyvatel nocleháren, lidí plných úzkostí, náchylných k přijímání obskurních teorií, zejména takových, které jim dávaly naději, že přes veškerou bídu jsou oni těmi lepšími lidmi, již přitom doplácejí na důsledky toho, v co se jejich Vídeň mění: v multietnický babylon různých ras a etnik, mezi nimiž se obzvláště prosazují dvě, jež jsou dle všech „teorií“ podřadná, tedy Slovanů a zvláště Židů.
Osud mladého Adolfa, rozjitřeného sedmnáctiletého mladíka, který přijíždí (vlakem) v květnu 1906 z Lince do Vídně, aby se stal (neúspěšně) učedníkem umění, posloužil Hamannové k velkolepému portrétu atmosféry „konce epochy“. Ta v sobě skrývala nejrůznější potenciály: na jedné straně zrodila modernitu (na kontinentu Vídni konkurovala jedině Paříž), na druhé straně animozity, tužby a averze, které střední Evropu de facto rozložily a na celé století zlikvidovaly.
Já si tu však dovolím připomenout jinou, jakoby vedlejší práci Brigitte Hamannové, její knihu, jež ovšem s Hitlerovou Vídní souvisí, neboť když psala o Hitlerově dětství a jinošství, musela narazit na případ lékaře Eduarda Blocha, Hitlerova ušlechtilého Žida. Tak se také ona kniha, poslední, která česky vyšla (v roce 2012 v Prostoru), jmenuje: podtitul Život Eduarda Blocha, lékaře chudých.
Eduard Bloch se narodil 30. ledna 1872 v Hluboké nad Vltavou. Jde tedy o našeho krajana – a vlastně skoro celý jeho život se odehrával za našimi humny – Linec je první větší rakouské město za českými hranicemi a jeho vazby zvláště na jižní Čechy byly v dobách Blochova mládí mnohem silnější než dnes. Blochův otec byl „dvorním Židem“ knížete Schwarzenberga, tedy příslušníka rodu, který byl Židům tradičně nakloněn. V rodině se mluvilo německy, ale Bloch od mládí uměl i česky, byť češtinu po svém odchodu do Lince již nepoužíval. K tomu došlo po studiích na právě rozdělené pražské univerzitě – Bloch studoval v její německé větvi. Úvahy o vědecké kariéře mladý Bloch brzy vyměnil za realistický životní přístup: po vojně, kterou si odsloužil v Linci, již v tomto hornorakouském městě zůstal, otevřel si praxi a velmi záhy se stal oblíbeným lékařem především lidových a méně majetných vrstev.
Hamannová poutavě líčí atmosféru tehdejšího provinčního a nijak významného, ale pěkně položeného města na Dunaji. Oproti nervózní a národnostně rozdělené Praze, kde Bloch zažil též pouliční kravály provázené antisemitskými výlevy, byl německý a stále napůl zemědělský Linec klidným místem, kam příboj nacionálních střetů zasahoval málo. Na rozdíl od velkoměstské Vídně, kde žila rozsáhlá židovská komunita, z níž se ještě navíc vyčleňovala menšina ortodoxní, byli Židé v Linci nepočetní a většinou asimilovaní do měšťanského stavu. V něm se etabloval též mladý lékař Bloch, který se záhy oženil s Emilií Kafkovou – dcerou místního podnikatele a obchodníka s destiláty lepšího druhu. Jméno Kafka naznačuje český původ a snad skutečně, jak se domnívá Hamannová, existuje i vzdálená příbuznost s rodem pražského spisovatele.
K osudovému momentu, který se ovšem vyjeví až o mnoho let později, dojde 14. ledna 1907, kdy se do Blochovy ordinace dostaví sedmačtyřicetiletá vdova Klara Hitlerová a požádá ho o vyšetření. Bloch diagnostikuje rakovinu v hrudním koši a ujme se jí jako ošetřující lékař. O něco později pozve k sobě její děti, aby je seznámil s vyhlídkami léčby, jež jsou nepatrné. Tak se doktor Bloch seznámí se sedmnáctiletým citlivým mladíkem Adolfem, kterému se po lékařově sdělení „vyřinou z očí slzy“. Po celý rok, až do Klařiny smrti 21. prosince 1907, bude doktor Bloch docházet pravidelně do rodiny, na konci ji bude navštěvovat každý den – a mladý Hitler bude u toho a bude mu oddaně asistovat. Po matčině smrti pak prý nebylo na světě sklíčenější bytosti než právě mladý Adolf.
Po letech, to už bude doktor Bloch žít v americkém exilu, věnuje mladíkovi, který mezitím zasáhl do osudu milionů lidí, tato slova: „Během své téměř čtyřicetileté praxe jsem nikdy neviděl žádného mladého člověka tak zlomeného a zarmouceného, jako byl mladý Adolf Hitler, když mi přišel poděkovat za moji lékařskou péči a pro slzy téměř nemohl mluvit.“
Po matčině pohřbu se pak syn s Blochem vyrovnal, účet činil tři sta korun, což byla vzhledem k vynaložené péči velmi příznivá cena. Hitler, který záhy po matčině smrti opustil Linec a až do triumfálního návratu v březnu roku 1938 se do něj nevrátil, pak poslal Blochovi dva děkovné pohledy a údajně mu věnoval akvarel. Pak o onom mladíkovi celá léta neslyšel. První město, kam mladý sirotek Hitler zamířil, byla samozřejmě Vídeň, na rozdíl od milovaného Lince město jím hluboce nenáviděné.
Doktor Bloch zůstal ve svém Linci, kde prožil první světovou válku, rozklad monarchie a zrození rakouské republiky, o niž stál jen málokterý její obyvatel, neboť již tehdy si většina Rakušanů přála připojení k Německu – to však bylo zakázáno mírovou smlouvou z roku 1919. Kapitoly, v nichž se věnuje relativně poklidnému životu lineckého lékaře, pevně zasazeného do prostředí své užší i širší rodiny, Hamannová střídá s čtivě podaným výkladem rakouské politické, společenské a kulturní reality 20. a 30. let. Tu provázela permanentní krize, na kterou nebyly „státotvorné“ politické elity schopny nalézt řešení. Neoblíbený stát se potácel mezi k fašismu tendující klerikální diktaturou a sociálním rozvratem, přiživovaným radikální levicí. Významná část obyvatelstva se záhy zhlédla v naději, která měla vzejít z Německa, kde se chopil moci muž, jejž tak zvláštním způsobem znal židovský lékař Bloch.
Nezapomněl na něj však ani Hitler. Když v radostí opojeném Linci stane v sobotu 12. března 1938 na místní radnici, zeptá se též na doktora Blocha. Pronese prý: „Povězte, žije ještě můj starý dobrý dr. Bloch? Jo, kdyby byli všichni Židé jako on, nebyl by ani žádný antisemitismus.“
Doktor Bloch se to druhý den dozví a je dojatý. Jistá fascinace a jakási pýcha, že on, muž, který se záhy stane předmětem ústrků, byť v jeho případě budou mírněny mocnou protekcí, je známým toho velkého muže, před kterým klečí národ, ho nikdy neopustí. Za „pomoci“ úřadu jiného lineckého rodáka – Adolfa Eichmanna – se mu podaří s rodinou v roce 1940 odjet do Ameriky a ještě tam na toho citlivého mladíka s jistým pohnutím vzpomíná. Umírá v roce 1945, do konce života prý víceméně dobrovolně setrvával v nevědomosti o plném rozsahu hrůzy, která se mezi lety 1938 a 1945 ve střední Evropě rozpoutala.
