Magická čajovna Radima Hladíka

Určitě jsem nebyl sám, kdo si na počest Radima Hladíka k nedělnímu rannímu čaji pustil třeba jeho skladbu Čajovna, a teď mi ta deska (tedy CD), nahraná v roce 1974, hraje zase za zády, když se pokouším o něm napsat pár vět.

Jsem v tom ovšem omezený svou nedostatečnou odborností, nejsa hudební kritik. Nepoznal jsem ho osobně, ale jeho jako by dětskou, permanentně vlídnou tvář bylo možná vídat při různých příležitostech často, nejen na koncertech, kde vystupoval velmi rád a svědomitě, ale třeba i na ulici (na Smíchově), kdy ona tvář vystupovala z davu tou svou přívětivostí a – zdálo se mi – setrvale dobrou naladěností. Radim Hladík byl nepochybně rocker, ale rocker nesebedestruktivního, ba milého a usměvavého typu: všimněte si, že na fotografiích se i při hraní stále lehce usmívá; věřím, že mu to vydrželo až do samého závěru. Na posledním koncertě letos v září hrál už s defibrilátorem – a ten klidný výraz ve tváři tam přesto byl.

Moje generace (padesátníků) vyrůstala do zúženého světa sedmdesátých let, v jehož znormalizované české verzi se bylo nutné orientovat podle skrytých šifer a ztracených signálů. Tak bylo nutné si uvědomit, že jeho skupina Modrý efekt, pak také M. efekt, se původně jmenovala Blue Effect, což mělo svůj vtipný důvod, neboť, jak se člověk později od někoho staršího dozvěděl, všichni členové vlastnili „modrou knížku“ – víte, o co šlo, že?

A že ty instrumentálky, které si mladík sotva pubertální nekonečně přehrával na gramofonu, takže LP praskalo a přeskakovalo, měly původně texty, a to jak české, tak anglické. Ty se ovšem daly slyšet jenom tak, že člověk věděl o někom, kdo má jejich „exportní“ desku, kterou si nějak přivezl z východního Německa čili NDR, kam se vyvezla, zatímco LP čili elpíčko, které šťastnou náhodou koupil on během těch pár hodin, co byla k dostání v místní prodejně Supraphonu, bylo nahrané už před čtyřmi lety, ale kvůli obalu se mohlo v omezeném množství prodávat až teď. A onen problematický obal byl úplně ohmataný a ošoupaný, jak tu desku teenager nosil přehrávat ke kamarádům a dál k jejich kamarádům, přičemž ji, ještě třeba s Kuřetem v hodinkách, nesl jen tak v podpaží, aby každý věděl, jaké klenoty vlastní.

To se tehdy dělalo po celém východním bloku a je to složité dnes už vysvětlovat – a možná že si to pamatujete i trochu jinak. Každopádně i tyto rituály vytvářely tu zvláštní magicko-absurdní atmosféru kolem té hudby, jež ovšem, bez ohledu na tu vnější absurditu, byla hlavně… magická. A magičnost její zdejší verze nejspíš souvisí s onou plodnou a inspirativní atmosférou doby, tedy s druhou polovinou 60. let, kdy se český a slovenský (ten byl možná pokročilejší!) bigbít zrodil, ale hned v srpnu 1968 dospěl. A tato rána do vazu mu dala onen zvláštní melancholický a baladický rozměr, který v obzvláštní koncentraci slyšíme v té krásné Mišíkově písni Sluneční hrob, která je ovšem bez Hladíkovy kytary nemyslitelná.

Nechám těm odborníkům, aby psali o Hladíkově stylu hry či o tom, v čem ta jeho brilance spočívala a v čem byl originální nebo komu ze světa se nejvíc podobal. Pro – v tom smyslu – obyčejné posluchače byl Hladík profesorem kytarového rocku, byl intelektuálem smyslné hudby, ovšem bez odtažitosti a překomplikovanosti. Byl brilantní bez póz a grimas, měl vždy vkus a jasně rozpoznatelný styl, který byl složitý, ale přitom zapamatovatelný. Představoval v českých poměrech ideál „profíka“, jenž věděl, že složitost nerovná se nesrozumitelnost a že hudba a hraní je především radost a zábava, která se ale musí umět, a proto se má provozovat vážně a zároveň lehce.

Aniž by ho bylo nutné osobně znát, bylo zřejmé, že Radim Hladík byl slušný člověk. To sice není v jeho oboru to nejpodstatnější, ale když se to stane, je to něco, co je v té hudbě znát. Třeba ta opravdovost, která se skutečným talentem od Boha tvoří onu hudební magii, jež mi právě dohrála za zády, a člověk má hned chuť se jejím účinkům vydat znova.