Sledoval občany, dával odposlechy, verboval agenty. Estébák vypráví

„Ano, štrachal jsem jim v soukromí. Nasazovali jsme na ně techniku, sledovačku, napíchnuli jim telefon, četli korespondenci. Ale nikdy jsem neudělal nic, co by někoho omezovalo na jeho politických, občanských a náboženských právech nebo svobodách. Kdybych dělal na linii vnitřního nepřítele, tak bych to nepochybně udělal, ale já jsem působil na linii vnějšího protivníka,“ vysvětluje Jaroslav Lamr. U komunistické Státní bezpečnosti pracoval 10 let. Sledoval občany, kteří se stýkali s cizinci, pomáhal nasazovat do bytů odposlechy, verboval nové agenty, prováděl bytové prohlídky.

Je jedním z hrstky důstojníků StB, kteří o své službě pro komunistický režim hovoří otevřeně, vystoupil i v několika televizních dokumentech. Když má vyslovit vzkaz příštím generacím, neváhá: „Lidi, nechoďte sloužit do žádných tajných služeb. A nikomu nevěřte. Já po těch letech už nevěřím ani zrcadlu.“

 

Pánové, proč ne

Do StB ho prý přivedla touha po dobrodružství, tajemno, které s sebou nesla. Nechtěl skončit jako zootechnik nebo lesák, přestože v mládí pro něj byly „alfou a omegou les, čundry a rybařina“. Dostal se kvůli tomu i do sporu s otcem, příslušníkem VB, který měl trampy za opilce, lenochy a příživníky, zatímco on se odkazoval spíš na tradici Junáku a Skautu. Proti těm „trampíčkům, co chlastali a dělali bordel“, se ovšem vymezoval stejně jako otec.

Nabídku ke vstupu do strany a řad StB dostal během vojenské služby u pohraniční stráže v Domažlicích a dlouho se nerozmýšlel. Ozvali se mu příbuzní, kteří pracovali na V. správě ministerstva vnitra. Vysvětlili mu, že jestli chce udělat nějakou kariéru a něco pořádného v životě dokázat, měl by se k nim přidat. „K té zootechnice mě to už tehdy tolik netáhlo, a tak jsem řekl: pánové, proč ne,“ vypráví Jaroslav Lamr.

Do komunistické strany vstoupil v dubnu 1971 po normalizačních čistkách, kdy byli lidé nuceni vyjadřovat souhlas s okupací sovětských vojsk. Dva roky předtím byl přijat tzv. pendrekový zákon, který umožňoval tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo narušoval socialistický společenský řád, a postupně byly zlikvidovány Sokol, Junák, politická sdružení KAN, K-231a v zárodku bylo zaškrceno jakékoli svobodnější nadechnutí. Jaroslav Lamr prý ale nic z toho nevnímal.

„Byl jsem od toho, co se děje v Praze, odstřiženej. Já jsem koukal, abych utekl k vodě, do lesa, mě čerta zajímala politika. Opravdu jsem o té době nevěděl nic.“

Když absolvoval politickou školu ministerstva vnitra a nastoupil na V. správu, jeho dobrodružné představy se rychle rozplynuly. Namísto stíhání podvratných živlů a špionů každý den hodinu a půl dojížděl do služby, aby celý den proseděl na vrátnici v budově ÚV KSČ na Svobodově nábřeží v Praze, lustroval příchozí a strážil budovu. S jeho představami o dobrodružném povolání to mělo daleko.

„Viděl jsem tam ale zajímavé lidi, kteří chodili na ÚV,“ vzpomíná. „Umělce, známé tváře. Co tam asi dělali? Jestli si šli pro výtku, rozhřešení nebo souhlas, to nevím, ale co asi jiného? Viděl jsem tam herce Jiřího Sováka, Miroslava Horníčka, zpěváka Petra Spáleného. Nebylo to ale nic, co by bylo zajímavé a co by přinášelo uspokojení z výkonu skutečné služby.“

Požádal proto o přeložení do okresu Příbram na špionážní oddělení StB. Opět ho vedl neodbytný „pocit, nebo spíš touha po dobrodružství, poznání.“

Přišel pokyn „Zlikvidovat“

Okres Příbram byl v tehdejším Československu výjimečný. Na jeho území se nacházel vojenský újezd Brdy a byl tu vysoký počet vojenských objektů – cvičiště, protiletadlové a raketové základny i vojenské letiště. Časté nájezdy kolon transportérů a tanků na bojová cvičení a přistávání stíhací letky vyvolávaly pozornost zahraničních diplomatů. Konečně vzrušení, které Jaroslav Lamr v životě hledal.

„Když přistála letka v Dlouhé Lhotě, do hodiny přijela diplomatická vozidla. Měla pevná stanoviště, odkud všechno filmovala. Nastražovali jsme na ně různé pasti. Třeba se nechali najet na ta pozorovací místa a pak se silnice zablokovaly překážkami. Měli jsme x takových záchytů.“

Do jeho „linie vnějšího protivníka“ tehdy patřili především cizinci, kteří získali víza a dojížděli do příbramského okresu kvůli práci nebo za příbuznými. Zatímco dříve tak pro Jaroslava Lamra byly alfou a omegou les, čundry a rybařina, teď to byl §105 trestního zákona č. 140/1961 Sb. o vyzvědačství. Jako operativec získával informace o soukromí cizinců a především lidí, za kterými do komunistického Československa přijeli.

„Dobrodružné bylo, když se šlo do bytů,“ vypráví. „Bylo třeba ty lidi pohlídat, aby vám neskočili v bytě na záda, a tak jsme je předvolávali na vojenskou správu, na pasovku, k doktorům. Jejich děti byly ve školách hlídané. Do bytů se musely sehnat klíče. Buďto se braly lidem z kapes na pracovišti nebo od dětí ve škole. Muselo to být rychlé. Klíče se vzaly, obrazily na plato s hmotou a technici je pak vyrobili. Často hrály roli vteřiny. V bytech pak operativci instalovali odposlouchávací zařízení. To trvalo i několik hodin. Zasekávalo se do zdi, ta se malovala, sušila, žehlila.“

Zajímala ho především fakta, pomocí kterých by mohl „objekt“ naverbovat, kompromitovat nebo odhalit jeho přímé napojení na zahraniční „centrálu“. Zpětně své snažení nahlíží s úsměvem, protože plnit takové úkoly bylo nad síly a možnosti okresní správy StB. Aspoň si nepamatuje jediný případ, kdy by se to podařilo. Naopak zmiňuje případ majora StB Jiřího Kroči, po jehož smrti se ukázalo, že spolupracoval s britskou zpravodajskou službou. Otřáslo to tehdy prý celou StB. Majora Kroču přitom odhalili jen náhodou. Když umřel na infarkt, jeho manželka, sovětská státní příslušnice, přinesla na centrálu v Praze jeho osobní archiv s poznámkami a korespondencí. „S hrůzou se přišlo na to, že Státní bezpečnosti nic z toho nepatří. Roky se zpětně vyhodnocovalo, s kým major Kroča přišel do styku a co kde udělal,“ vzpomíná Jaroslav Lamr.

Paradoxy té doby vystihuje i skutečnost, že jako příslušník Státní bezpečnosti řídil agenty o mnoho starší, než byl on sám, navíc bývalé politické vězně. Převzal agenturu získanou v padesátých letech v uranových lágrech. Řídil tak erudované a jazykově vybavené vysokoškoláky, kteří byli zverbováni v době, kdy byli zavřeni v dolech. Jeden z nich doučoval jeho dceru angličtinu. Teprve z jeho vyprávění se prý Jaroslav Lamr poprvé dozvídal více o padesátých letech – o tom, jak komunisté připravili politické vězně o majetek, mučili je ve věznicích a nutili je dřít v uranových dolech. „Ten vztah mezi mnou a jím nebo jinými agenty StB nebyl jen služební, ale i takovej lidskej,“ dodává Jaroslav Lamr.

Někdy v té době prý začal pochybovat o tom, že StB dělá všechno úplně správně. A v dalších letech jeho pocit zesiloval. Třeba když se musel účastnit akce namířené proti Svědkům Jehovovým. Během rozhovorů s nimi zjistil, že jsou to většinou slušní lidé, žádní povaleči nebo příživníci. „Akorát měli nevýhodu, že věřili v toho Jehova,“ vysvětluje. „Takže když se zvali na profylaktické pohovory a technické prohlídky nebo se jim braly pasy a jinak se jim znepříjemňoval život, tak to jsem neuznával. Bylo mi to protivné.“

Na konci sedmdesátých let přibyly další akce, které se ho už dotýkaly osobně. Pořádkové síly komunistického režimu – StB, VB i lidové milice – začaly zasahovat proti skautům, junákům a trampům. Ničili osady a místa, kam děti a mládež jezdily na výlety, prázdninové tábory a potlachy, pálili totemy a ze dřeva zbudované letní kuchyně. Jaroslav Lamr byl vlastně nucen zničit i část svého dětství. „Byla to perfektně udělaná místa, ale přišel pokyn ‚Zlikvidovat!‘, vzpomíná.

Postupně došel k přesvědčení, že u StB ani na „linii vnějšího nepřítele“ nenajde dobrodružství, po kterém toužil. Chtěl dělat něco užitečnějšího. V roce 1984 proto přešel ke kriminálce. Bylo to v jistém ohledu odvážné rozhodnutí – pro kolegy z StB to byl ponižující kariérní krok. Až do sametové revoluce pak Jaroslav Lamr vyšetřoval už jen kriminální činy a skutečné zločince, násilníky nebo zloděje.

Banda, která položí kohokoliv

Na svou estébáckou minulost dnes vzpomíná se zvláštní lítostí a vztekem. Uznává, že jako každý příslušník StB nese podíl viny na psychickém a fyzickém násilí „na objektech našeho zájmu“. I když si prý je stoprocentně jistý, že nikomu osobně neublížil, uznává svůj podíl viny v tom, že pomáhal udržovat komunisty u moci: „My jsme byli nástroj, který plnil jejich příkazy.“

Nevrle ale vnímá i nástup demokracie, kterou dává do uvozovek. Podle něj v listopadu 1989 k žádné radikální změně nedošlo. Nový režim prý lovil v řadách bývalé Státní bezpečnosti podobně, jako komunisté v padesátých letech verbovali agenty z řad bývalých gestapáků a nacistů. On už ale novou šanci nedostal. Nepřijali ho zpět ke kriminálce a zájem o něj neměli ani u nově zřízené Federální informační služby. Byl propuštěn, dostal šest platů, což dělalo necelých třicet tři tisíc korun, a rentu 1620 korun měsíčně. Jako obrovskou nespravedlnost vnímá pozdější zákon, který mu odebral i tuto výsluhu. Prý se to stalo na základě kolektivní viny, a on přece nikomu neublížil. Bylo mu jednačtyřicet let a musel začít nový život – jako lesní dělník s motorovou pilou.

V místních novinách na Příbramsku se o něm začalo psát a svědectví o jeho práci pro Státní bezpečnost začalo podávat více lidí. Bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří s ním v té době spolupracovali. „Vyjadřoval se ke mně například bývalý funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství nebo advokát, kterého jsme proháněli za spekulaci,“ tvrdí. Začalo se o něm psát a říkat, že coby estébák mlátil lidi a pronásledoval chartisty. On trvá na tom, že to není pravda.

„Mám vztek,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav Lamr. „Jestliže komunistická strana něco zřídila, využívala a řídila, pak měla být zrušena dříve než StB. Jak je možné, že bývalí členové strany, lidoví milicionáři dělají poslance a starosty? Proč celá strana nebyla zrušena dříve než státní policie, která byla jen její služkou? Komunisté jsou největší banda, která položí kohokoliv, kdykoli se jí to hodí. “