Evropa nemůže popadnout dech. Bude stačit rána do zad?

V pátek 24. června jsme se probudili do jiné Evropy. Britští občané rozhodli o odchodu své země z Evropské unie. Jde o historické, bez­precedentní rozhodnutí. Evropská unie je zá­sadním způsobem oslabena, spolupráci ev­ropských zemí bude nutno nastavit znovu a ji­nak. Není to „chyba“ svéhlavých Britů, ale dů­sledek špatné bruselské politiky. První, kdo měl po referendu rezignovat, byl předseda Ev­ropské komise Juncker a další politici v Bruse­lu, nikoliv David Cameron.

Nazvěme věci pravými jmény. Unie se dlou­hodobě odcizuje občanům, vidíme to např. na růstu radikálních stran, a kráčí od krize ke kri­zi. Neposiluje Evropu, ale naopak ji oslabuje. Centralizace a byrokratizace dosahuje rozmě­rů, které známe z antiutopických sci-fi romá­nů. Děti do osmi let nesmí samy nafukovat balonek, vysavače mít vyšší příkon, harmoni­zována máme zpětná zrcátka traktorů i rakve (!), nesmí se kompostovat sáčky od čaje apod. Tyto a podobné příklady nesmyslných regulací využil ve své kampani za odchod Boris John­son. Oprávněně. Z Bruselu se na nás valí vlna předpisů a regulací, které svou šíří a absurdi­tou přesahuje veškerou představivost. Přitom podstatné věci bruselské instituce řešit nedo­káží. Připomeňme migrační krizi, bezpečnost­ní rizika nebo dlouhodobé problémy eurozóny (viz následující článek). A tak máme místo lo­gického Grexitu bolestivý Brexit.

Poslední šance na změnu

Brexit není žádné varování, těch už bylo v mi­nulosti dost. Odchod Británie je krizí, hlubokou ranou, která může být léčena jediným způso­bem: zásadní reformou EU. Nad Brexitem ne­lze jásat, následky mohou být nedozírné. Brit­ští občané dali ale EU ještě poslední šanci na změnu.

Je to jako když se dusíte kouskem jídla a ně­kdo vás praští do zad. Normální člověk to vyu­žije, začne polykat opatrněji a je rád, že se neudusil. Jen hlupák by začal hltat o to víc. Když ale slyšíme první reakce představitelů velké bruselské koalice socialistů a lidovců Martina Schulze a Jeana-Claude Junckera, může nás zachvátit skepse. „Jiná“ EU je pro ně ta ještě více integrovaná, ještě centralizovanější, s eu­rem všude. Známe to dobře z minulosti, když lidé v referendech v Dánsku, ve Francii, Nizo­zemí, Irsku rozhodli jinak, než chtěla proevrop­ská elita. Voliči se „zmýlili“, „nevěděli“ o čem hlasují a jaké to bude mít důsledky, „nepocho­pili“ důležitost integrace a „správnost“ brusel­ské politiky atd. Už to slyšíme i teď. Dokonce zaznívají i hrozby. Jenomže britské „ne“ je sil­né, jasné, srozumitelné a není pochyb o tom, že podobné „ne“ by zaznělo i od občanů řady dalších zemí, kdyby se jich na to někdo ptal.

Minimální konsensus

Přesto stojí za pokus přestat se dávit, svobod­ně se nadechnout a zkusit to jinak. Je tu po­slední šance na reformu EU. Přestat integro­vat, vrátit část rozhodování národním státům, zachovat jednotný trh, ale odstranit zbytečné regulace a začít se společně více starat o bez­pečnost a obranu. Pokud tato poslední šan­ce nebude využita, pak teprve bude možno – vlastně nutno – nad Evropskou unií zlomit hůl.

Česká republika musí v každém případě vy­užít současné situace k prosazení vlastních zájmů. Vyjednat si výjimky, minimálně z azy­lové politiky a ve věci eura, nenechat se příště přehlasovat kvalifikovanou většinou atd. Měli bychom však mít větší ambici: podílet se na reformě EU a aktivně prosazovat vlastní před­stavu. Abychom to mohli dělat, musíme něja­kou mít. Vyzval jsem vládu a ostatní demokra­tické strany, abychom se pokusili společně najít alespoň minimální konsensus v evrop­ské politice a ten pak prosazovali. Jde o hod­ně, i když to v Bruselu (a nejen tam) po prvot­ním šoku bagatelizují. Nejde zdaleka jen o Ev­ropskou unii, jde především o budoucnost, sílu a prosperitu evropských zemí – a tedy i České republiky.

Všechny Newslettery ve formátu PDF najdete zde na webu Pravého břehu.