Revitalizace bývalé Baťovy továrny ‚Fabrika 24-25-26‘

Kdybychom chtěli vystihnout jeho profesi, tak musíme téměř romanticky říci, že vrací život nevábných koutů měst. Jeho architektonickou stopu najdete v areálu někdejšího pivovaru v pražských Holešovicích, nebo v areálu Holešovických mlýnů, či bývalého pivovaru v Praze na Vinohradech. Vít Máslo, spolumajitel kanceláře CMC architects (spolu s Davidem R. Chisholmem), se v současnosti podílí na přeměně Zlínského Svitu. Areál, kde se v minulosti vyráběly boty, jej fascinuje. Sklání se sice před genialitou Bati, ale na druhé straně tvrdí, že právě legendární průmyslník by se s areálem „nepáral“ jako to děláme dnes.

Stojíme na balkoně budovy, kterou navrhla vaše architektonická kancelář. Když se na stavbu díváte dnes, jste s ní spokojený?
To víte, že když si ji prohlížím zpětně, objevuji tisíce detailů a chyb, které bych udělal jinak. Běžný člověk je však vůbec nepostřehne. Architekt vždy vnímá své dílo trochu více kriticky.

Říkáte to až moc sebekriticky. Máte z díla aspoň radost?
Radost je pro mne především fakt, že domy se pořád staví a opravují. Naše kancelář na trhu působí dvacet let a celou tu dobu se zabýváme industriálními areály. Teprve dnes však lidé oceňují, že se místo zanedbaných továren objevují funkční prostory, do města se vrací normální život a otevírají se nové kavárny a tak podobně… Na západ od nás je to už dávno běžné.

Máte rád kavárny?
Ano, mám rád kavárny. A ještě více mám rád bary. Dokonce jeden bar vlastním. Spolu s kamarádem jsme jej navrhli a práce na něm nám dělala velkou radost.

To jste si musel navrhnut i vlastní bar, aby se Vám líbil?
Spousta lidí si myslí, že výsledná podoba stavby je čistým rozhodnutím architekta, ale ono to tak není. Výsledek je mnohem více o tom, kdo práci zadává, než o tom, kdo ji fakticky provádí. Věřte, že velmi záleží na zadavateli, architekt mu pouze pomáhá jeho myšlenku realizovat. Když jdete do kadeřnictví, také chcete mít na hlavě právě ten konkrétní účes. Když se ale podaří potkat myšlenky architekta a zadavatele, tak je to fajn věc a záruka dobrého architektonického výsledku.

Slyšel jsem o Vás, že jste mezi architekty výjimka, protože se nebojíte říci, že architektura je také byznys…
Spíš bych řekl, že je to služba. Prostě za vámi přijde někdo, že chce něco postavit. Vy to můžete přijmout, nebo odmítnout. Pokud přijmete, je to zakázka, na které pracujete a živí vás.

Slovo developer tedy nepovažujete za nadávku, jak se dnes stává celospolečenským trendem.
To je neštěstí dnešní doby. Vznikl zde jakýsi příkop mezi developery a veřejností. Ale ono je třeba vytvořit mezi oběma stranami vzájemný vztah. Stavitelé se musí naučit mluvit s lidmi, a lidé se musí naučit vnímat investici developerů do nějakého projektu jako pozitivní věc. Současná atmosféra této synergii příliš nepřeje. I když bude konkrétní výstavba pro konkrétní město stokrát přínosem, tak se ve společnosti stejně uměle hledají nějaké problémy. Myslím, že je třeba jasně si říci, že bez soukromých peněz se dnes nepostaví prakticky nic. Když se podíváte, co bylo za poslední léta postaveno z veřejných peněz, tak je to mizivé procento.

Máte pocit, že se u nás díváme na developery až moc skrz prsty?
V minulosti býval stavitel velmi vážený člověk, byl reprezentantem společnosti. Dnes je to jinak. On ten problém vznikl v tom, že dnešní stavitelé kvůli územním rozhodnutím a mnoha dalším formalitám do poslední chvíle tají, jak má projekt vypadat. A to je chyba. Je třeba od samého začátku jasně ukazovat co, jak a kde se bude stavět a komunikovat s odbornou i laickou veřejností.

To mluvíte z vlastní zkušenosti?
Jistě. Mám zkušenost z konverze pivovaru v pražských Holešovicích. Když se o přestavbě začalo mluvit, všude se objevovaly negativní zprávy. My jsme se proto rozhodli udělat setkání s občany. Přišlo sice pouze patnáct lidí a novináři, ale když zjistili, co budeme stavět a že jde o normální byty a kanceláře, tak najednou žádný problém neexistoval. I veřejnost se musí naučit vnímat, že město roste. Nedávno jsem byl na veřejné diskuzi o Karlíně a nějaká paní se tam ptala, jak zamezit parazitování těch ošklivých kancelářských budov na našem krásném obytném prostředí. Proboha! Já v Karlíně bydlel v osmdesátých letech, tam se nedalo žít. Stála tam jen fabrika, všude se nesl smrad, náklaďáky řinčely od čtyř hodin ráno. A dnes? Je to krásná rezidenční čtvrt, ale jen díky tomu, že tam proběhla zásadní konverze průmyslových budov, a že mix obchodů, kanceláří a bydlení tomu místu dal život a šmrnc. Je samozřejmě třeba, aby se funkce města vzájemně doplňovaly. To je celá alchymie.

Co je nejdůležitější funkce měst?
Bezpečnost, komunikace, dopravní obslužnost a reprezentace. Bezpečnost je jasná, to není třeba vysvětlovat. Komunikace ve smyslu tom, aby se lidé potkávali. Doprava … prostě všichni jezdíme buď autem, na kole nebo MHD a je třeba myslet na všechny druhy dopravy. A reprezentace jako pevný bod města.

Přemýšlel jste takto i v době před dvaceti lety, když jste začínali?
My jsme v začátcích měli neskutečné štěstí. Jsme generace, která při odchodu ze školy, prostě založila kanceláře. Měli jsme sice nulovou praxi, ale stejně jsme si kancelář otevřeli. To dnes nejde. Za minulého režimu jsme chodili do školy, která nás nic nenaučila. Učili jsme se až za pochodu. Já měl navíc to štěstí, že hned po škole jsem na krátko vycestoval do Holandska, kde jsem se ve fungující kanceláři dozvěděl všechny zásadní věci.

Jaké to byly?
Dozvěděl jsem se, že mám mít sekretářku, účetního, stavaře, jak jednat s klienty, ale také jsem třeba viděl, jak se projekt strukturuje. To jsem se naučil za pár týdnů právě v Holandsku. Bohužel, škola v tomto dodnes hodně zaostalá.

Proč jste šel studovat architekturu?
To bylo za bolševika. Šel jsem na školu, abych nemusel na vojnu. Programově jsem si říkal, že vystuduji, a pak zdrhnu za hranice. Pracovat jsem tu nikdy nechtěl. Mně vlastně architektura začala vážně zajímat, až se otevřely hranice a doopravdy se v naší zemi začalo stavět. Za bolševismu se tu prakticky jen projektovalo, ale stavělo se minimum zajímavých projektů.

Opravdu myslíte, že škola je k ničemu? Vždyť jste na ní sám donedávna učil.
Učil jsem tam dva roky. Jsem zklamaný z toho, že škola dodnes studentům neříká, jak mají jednat s klientem, jak si spočítat honorář, jaké fáze a strukturu má projekt mít. Člověk sice získá odborné znalosti, ale to nestačí. Studenti nebudou pracovat jen v kancelářích, ale půjdou i na úřady nebo budou pracovat pro investory.

A Vy jste se pro svou praxi nejvíce inspiroval a naučil u koho? U Franka Gehryho, s nímž bývá Vaše jméno spojováno?
On mi dal možnost nahlédnout do toho, jak fungují hvězdné kanceláře. Je to úplně jiná liga. A to se od něj mohou učit všichni. Kanceláře tohoto formátu si svou výlučnou pozici tvrdě drží. Také si řeknou o podstatně jiný honorář, než je tomu u těch běžných. My děláme stejnou práci jako oni třeba za deset procent jeho ceny. Dokáží velmi dobře pracovat se svým PR, to se u nás moc neumí. O svém domě dokáží vyprávět celý příběh a tím stavbu prodají široké veřejnosti.

Pracujete na přestavbě zlínského Svitu, ten by mohl vyprávět velké a silné příběhy…
Ve Zlíně je to úplně jiná situace, to město je malé. Musí celé začít fungovat úplně jinak, než tomu bylo donedávna. Těžká výroba, která tam kdysi fungovala, už je pasé. Pro město, potažmo pro tu fabriku, je důležité najít jinou funkci. To, co hýbe Zlínem, je univerzita. Škola se rozrůstá, je vzdělávacím centrem regionu a hybným prvkem města. Teď je třeba oživit budovy, které Baťa postavil úplně k jinému účelu.

Myslíte, že by se to Baťovi líbilo?
Kdyby Baťa žil, tak by možná celý areál zboural a udělal by tam úplně něco jiného. Baťa se choval extrémně pragmaticky a budovy plánoval pro konkrétní účel. Fabriky si přizpůsobil tak, aby mu fungovaly. On by se s tím nebabral jako my dnes, že do fabrik děláme kanceláře, byty a všechno je to příšerně drahé. On by se s tím určitě nepáral. Dnes ale žijeme v jiné době. Svit má ohromnou hodnotu a oživovat jej postupnými kroky je správné.

Nezamýšlíte tedy bourat, jako by to dělal Baťa?
Ty budovy dávají Svitu, a potažmo celému Zlínu, nezaměnitelný charakter. Fabrika už se otiskla do tamních obyvatel, má svou historii a také jakousi váhu. Je potřeba to vše vzít a využít pozitivně pro město a celý region. Chce to zachovat podobu fabriky, ale najít pro ni nějaký jiný život. Těžiště města je totiž právě v této továrně. Za Bati byl Zlín vesnice, v níž se objevila továrna, která se rázem stala přirozeným centrem města, ať už se to někomu líbí, či nelíbí. Když jsem do Zlína před deseti lety začal jezdit, byl Svit zanedbaným areálem bez jakéhokoliv slušného veřejného prostranství. Už tenkrát jsem ale poznal, že právě zde je přirozené centrum města.

Baťovská architektura je něco, na co jsme v našem regionu náležitě hrdí…
Na ni musí být pyšný každý rozumný člověk. Zaprvé to byl svého času architektonický zázrak, za druhé celý koncept byl neuvěřitelně pokrokový. To je v současnosti nerealizovatelná věc.

Proč myslíte?
Dnes existuje tolik zákazů a regulací, že něco takového nikdo realizovat nedokáže. Baťa pomohl městu, ale byl i podnikatel, takže myslel také na efektivitu. Pochopil, že lidé musí mít dobré bydlení, příjemné pracovní prostředí a potom budou produktivnější. Když se ale dnes k tomuto areálu budeme chovat jako ke skanzenu, tak to bude mrtvé. Pokud mu nevrátíme život, je to jako bychom jej zbourali.

A v čem je problém? V úřadech? V lidech? Ve státní správě?
Zčásti ano. Donedávna totiž státní správa neuměla jasně definovat, co je veřejný zájem ve městě. V minulosti existovaly pravicové radnice, které stavění sice nebránily, ale diskuze o tom, co je veřejný zájem, byla potlačená. Dnes se kyvadlo vychýlilo na opačnou stranu a radnice, kterou ovládají různá hnutí, pro jistotu vše zakazuje nebo dává nesmyslné a laické podmínky. Nejdůležitější role státní správy přitom je, jasně definovat veřejný záměr. Veřejná správa si ale také musí uvědomit, že velkým přínosem pro město je i člověk, který v něm investuje peníze. Státní správa musí jasně definovat hranice, ale také musí konstruktivně komunikovat s privátním kapitálem, pokud sama ten kapitál nemá a chce, aby to fungovalo. Ve velkých městech, o kterých říkáme, že jsou naše vzory, jako třeba Vídeň, Londýn, Mnichov nebo Curych takhle pracují už dlouho.

Co považujete za svůj nejlepší uskutečněný projekt, nebo jej máte v hlavě?
Určitě jej teprve uděláme. A třeba zrovna ve Svitu. Já si práce ve Svitu hodně vážím. Když si totiž přečtete, jak se ve světě píše o české architektuře, tak ta baťovská patří k nejrespektovanějším. Zná ji celý svět. Důvodem je i fakt, že pro Baťu pracovali architekti hvězdných jmen, on si to jak se říká nešudlil doma u stolu, ale byl schopen přijmout cizí architekty. Tím, že si přizval opravdové hvězdy, nás otevřel světu a svět nás vzal na vědomí.

Lze stručně a jasně pojmenovat, v čem byl vlastně tak výjimečný?
Baťa přišel s obyčejnými věcmi jako je právo na dobré pracovní prostředí a bydlení, které aplikoval v praxi. A to byla jeho devíza, jak podnikatelská tak i politická. On tu fabriku propojil s normálním světem. Nyní se ukazuje, že to bylo mnohem důležitější, než samotné podoby budov. Systém jeho fabriky, tzv. Baťův rastr, nám nyní pomáhá dostat tam lidi, napojit chodníky, otevřít kavárny, přivést tam život. Víte, co dělá město dobrým městem? Je to právě život na ulici. Když je lidem ve městě dobře, tak se poflakují venku, prohlíží si ulice, sedí, debatují, jdou do kavárny. Pokud městem jen projedou autem, tak je to o ničem, buď mají strach, nebo tam prostě není proč jít. Je to stejné jako v pražských Holešovicích nebo Karlíně. Dříve tam byl smrad, továrny, dnes jsou zde restaurace, kavárny, ateliéry, kanceláře, byty, lofty, parky … prostě život. Teď se tu lidé nebojí.

Naznačujete jakousi paralelu mezi pražskými Holešovicemi a zlínským Svitem?
Zlín se za posledních pár let opravdu hodně změnil, klobouk dolů. Pokud chceme udržet město živé, musíme jej otevřít lidem. Třeba jako v Holešovicích. Občas se něco musí předělat, něco zbourat. Tak to prostě je. To, že Svit funguje, byla genialita Bati. Budovy v areálu mají většinou volný skelet, s kterým se dá dobře pracovat. Baťa stavěl s vědomím toho, že je to jen na pár let a v budoucnu se bude vše přestavovat. Kdyby areál plánoval na věčnost, tak by to vypadalo úplně jinak. Ty stavby jsou na hranici statických možností. Plánoval to maximálně na pětadvacet let, dnes mají osmdesát. To je úžasné.

Teď trochu odlehčíme. Kde bydlí takový architekt?
Jako správný architekt jsem si postavil vlastní dům, který jsem si pochopitelně sám navrhl. Je to velká zkušenost. Dokud si nepostavíte vlastní dům, tak nemůžete nikomu navrhovat jeho budoucí bydlení. Vždycky lidem říkám, že pokud chtějí najít architekta pro svůj dům, ať se jdou podívat, co si postavil pro sebe. Až když jsem si dům postavil, tak vidím, kolik jsem tam udělal blbostí.

Jakých například?
Třeba jsem si všude udělal betonovou podlahu, protože mám beton rád a neudělal jsem žádnou čistící zónu v zádveří. Ale teď přijdou děti zvenku, kde třeba prší, a je po krásném betonu. Když si vymýšlíte vlastní dům, tak hodně dáte na design, protože si vše chcete udělat naprosto ideálně. Je také velký rozdíl stavět dům, když děti máte a když je nemáte. Architekt, který si nepostavil vlastní dům, je jako zubař, který nikdy nevrtal zub.

Vít Máslo, akad. arch.

– absolvoval fakultu architektury ČVUT Praha (1983-1987)

– absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (1987-1991)

– 1997 zahájil spolupráci s Američanem Davidem R. Chisholmem a založili projekční kancelář CMC Architects

– Je autorem řady kancelářských objektů (Okresní archiv Semily, Arena Holešovice, Vltava Park Holešovice, Karolina Ostrava, Korunní Dvůr Vinohrady) i rodinných domů českých multimilionářů. Spolupracoval se světovými architekty Frankem O. Gehrym a Jeanem Nouvelem