Evoluční ekonomika a dynamická resilience společenských systémů

Resilience je asi 500 let starý výraz, popisující schopnost návratu do původního stavu (u neživých materiálů a konstrukcí), schopnost překonávat krizové podmínky (u živých organismů), nebo obecněji, schopnost systému vyrovnávat a přizpůsobovat se změně. Jde tedy o schopnost adaptace individua nebo skupiny ke stresujícím podmínkám života. Efektivní resilience nutně vede k úspěšnému přežití a zachování či obnově potřebných životních funkcí. (Inspirativní příklad lidské resilience je zaznamenán v americkém epickém filmu The Revenant.)

Základní teze tohoto eseje zdůrazňuje, že za podmínek akcelerující, bezprecedentní a vysoce náročné změny, se resilience samotná mění a přizpůsobuje; je dynamickou adaptací, která, obzvláště u lidského druhu, už není jen biologicky evoluční či geneticky determinovaná, ale je předmětem kultury: musíme se jí učit za stále náročnějších podmínek akcelerace evoluce kulturní.

Shrnutí

Specifickou vlastností evoluce lidského druhu je dnešní převaha a akcelerace tvorby vystavěného, znalostního a institucionálního prostředí. Jelikož je adaptace k masivně umělému prostředí následkem učení a zkušeností, můžeme mluvit o kulturní evoluci, která přehlušuje a dominuje dnes již statickou evoluci biologickou. Lidé se rodí do prostředí, které sami vytvořili – a které marginalizuje a vytěsňuje prostředí přírodní (živé i neživé). Kulturní evoluce akceleruje a bude dominovat následná staletí existence lidského druhu. Přirozená resilience (adaptabilní odolnost) neživého i živého prostředí již nestačí, a musí být doplněna i nahrazena účelovou a naučenou resiliencí vytvořeného prostředí a lidí fungujících v tomto prostředí. Jak se přizpůsobovat nárokům a odolávat nástrahám umělého prostředí je novou a zásadní výzvou lidskému druhu, v podmínkách kumulativní akcelerace změny. Stále významnější součástí vytvářeného prostředí jsou ekonomické, politické a společenské instituce i systémy. Tyto tři oblasti také definují potřebu rychle se měnící resilience lidí a jejich skupin. Současné nedostatky a selhání jsou převážně v oblastech ekonomické, politické a společenské evoluce. Tato kulturní evoluce sice akceleruje, ale přesto zůstává evolucí, tj. rozvíjí se jednosměrně, nevrací se a neustále vstupuje do nových, nikdy předtím nepoznaných realit. Historie přestává být vodítkem do budoucnosti, starší generace nemohou učit mladší generace jak se adaptovat v nikdy předtím nepoznaném prostředí. Nároky na vzdělávání, zvládání technologie a adaptaci k novým ekonomických, politickým a společenským realitám jsou enormní a bezprecedentní. Navíc, i teorie, nápady, inovace a řešení jsou produktem dané doby, podřízené kontextu a poznamenané akcelerující dynamikou evoluce prostředí, neumožňují jejich přenos do nových, nepřetržitě se měnících kontextů. Historie se stává stále více prostým záznamem a stále méně poučením a vodítkem do nových fází budoucnosti. Každá generace (i sub-generace) musí vytvářet svá řešení, své teorie a své adaptace, často radikálně diferencované a neustále de novo. Moderní chápání resilience vyžaduje nepřetržité hledání vlastní cesty. Je logické, že rozpoznání akceleraci změny vytvářeného prostředí nelze zvládnout v rámci současných paradigmat globalizace, monopolizace a státního intervencionismu, ale je třeba podchytit různorodost a diferencovanost myšlení ve flexibilních rámcích lokálních ekonomik, autonomních vzdělávacích institucí, a samosprávných komunit. Trendy přechodu od globalizace k lokalizaci je třeba pochopit a využít, ne se jim vzpouzet snahami o udržování politického status quo. Politika už nemůže být o starých, překonaných osobnostech, ale o nových, ostřejších myšlenkách a idejích, vedoucích nás do budoucnosti, ne do minulosti. Ani k prostému náčrtu zde předkládané koncepce již nelze použít tradičních nástrojů a teorií. V textu se tedy nutně objeví nové výrazy a nástroje, a když i starší, tak v nových kontextech. Mezi hlavními lze vyjmenovat alespoň některá klíčová slova (viz také závěrečné Reference), jako: transformace, metamorfóza, deglobalizace, re-lokalizace, evoluční ekonomie, ekonomický organismus, autopoiesis, holismus, syntetická biologie, autogeneze života, dlouhodobá sebeudržitelnost, autonomní technologie, základní příjem, atp.

⍣⍣⍣⍣

Společenské systémy živých organismů (včetně člověka) demonstrují přirozenou resilienci vyššího typu než systémy neživé. Jsou autopoietické, adaptabilní a sebeudržitelné v široké škále měnících se podmínek. Zároveň jsou však vystaveny i rostoucí lidské (heteropoietické) intervenci, antropomorfismu a mechanistickým interpretacím. Lidský druh, jediný, má kumulativní schopnost vyvářet, měnit a ovlivňovat své vlastní prostředí. Lidský intervenční hubris je stále obtížněji kontrolovatelný – je stále více sebeposilující.

Darwinova evoluce

K pochopení evoluce lidských (tj. živých) systémů ekonomických, politických i společenských, je třeba vycházet z funkční teorie evoluce. Jinak se předvídání budoucích trendů a stavů nemůže zdařit. Lidské společnosti nejsou mechanismy (stroje), ale organismy (adaptabilní, akcelerovaně sebeprodukující, i když ne doslova „živé“). Jejich komponenty, tj. žijící jedinci a jejich „mikroprostředí“ jsou živé, stejně jako jejich komponenty – tj. buňky a jejich formace.

Darwinistická teorie evoluce, založená na přirozeném výběru jedinců, není v žádné ze svých současných forem vědecky vhodná pro moderní extrapolace do budoucnosti. Darwinismus je zatížený celou řadou kontradikcí, dogmat a zbytečných tautologií, odpovídajících povrchním pozorováním a popisům naturalistů 19. století. Nejde jen o běžné potíže s nedostatkem mezičlánků forem, tautologie přežívání „těch, co přežijí“, nebo přisuzování genům více váhy, než jim přináleží (Dawkins). Nedostatky jsou zásadní a sám Darwin si je částečně uvědomil ve své poslední práci.

Nebudeme text zbytečně zatěžovat rozborem všech nedostatků Darwinovy teorie, ale některá základní selhání je nutné odmítnout a nahradit i zde:

Přirozený výběr není možný bez reprodukce. Reprodukce, nebo sexuální výběr, musí tedy předcházet přirozenému výběru. Co ji způsobuje?

Studium evoluce života není možné bez pochopení a definice co je život, jak se neživé stane živým, tj., co je podstatou sebeprodukce (autopoiesis) života.

Předmětem přirozeného výběru nemůže být jedinec, ale pouze společenská síť, do které se rodí. Živý jedinec per se neexistuje: rodit se (stát se živým) lze pouze vstupem do již pre-existující a přežívající sítě vztahů mnoha živých organismů.

Organismus musí být především živý a teprve potom se může adaptovat, vyvíjet a podléhat přirozenému výběru. Logiku nelze postavit na hlavu a očekávat logické (použitelné) výsledky.

Každý živý organismus se musí skládat z komponentů a současně i být sám komponentem. Živé systémy jsou tudíž společenské systémy komponentů.

Komponenty života vedou k chování celku, a celek zpětně určuje chování komponentů (holismus).

Jedinci vnímají a přizpůsobují se svému prostředí jen nepřímo, tj. skrze clonu či filtr rodiny, skupiny, atp., tedy přes společenské sítě.

Smyslem a účelem (teleologií) evoluce je přežití jedince a skupiny; závratná urgence pudu k přežití (resilience vůči nebezpečí) musí být základním atributem definice života – klíčovou vlastností živého organismu.

Naším konečným cílem je pochopení budoucnosti evoluce lidského druhu – což nelze stavět na falešných nebo nedostatečných předpokladech.

Jinými slovy:

Vše živé se rodí do skupin (roje, smečky, kmene, společnosti, atp.), každý jedinec začíná jako člen skupiny, jako součást sebeorganizované sítě společenství. Přežití nezávisí jen na vlastnostech jedince, ale hlavně na ochranných a kulturních kvalitách skupiny. Přirozený výběr eliminuje především skupiny a teprve skrze skupiny i své neadaptabilní jedince.

Jedinec není přímo vystaven vlivu, nárokům a hrozbám vnějšího okolí, ale pouze nepřímo a postupně, tj. skrze vnitřní prostředí své skupiny. Jedinec tak poznává okolní svět skrze „clonu“ akumulovaných znalostí a ochranných opatření skupiny. Mnohé druhy své vnitřní prostředí úspěšně vytvářejí (hráze, hnízda, úkryty, přístřešky, díry, atp.), obzvláště pak lidský druh, který přetváří své prostředí stále rychleji a výrazněji.

Přirozený výběr tedy nutně působí primárně na skupiny a společenské sítě, a teprve odvozeně na jedince v těchto sítích. Vedle ochrany a kulturního přenosu zkušeností, jsou tyto sítě nezbytné pro reprodukci, tj. sexuální páření a výběr partnerů, uvnitř dané skupiny, anebo při zakládání skupin nových. Bez ohledu na velikost a rozsah sítě, dříve či později se partneři musí vyhledat, propojit a reprodukovat. Přirozený výběr sám nevede k reprodukci – schopnost reprodukce je podmínkou následného výběru, musí mu nutně předcházet. Sexuální výběr je tedy autonomní podmínkou a vlastností života a tudíž odlišný od přirozeného výběru; musí tedy být následkem a součástí funkce společenských skupin a sítí.

Darwin sám si byl plně vědom dilema přirozeného a sexuálního výběru, jak ukázal ve své pozdější práci The Descent of Man and Selection in Relation to Sex (1871). Zaujali ho pávi, tj. extravagantně zbarvené a zářivé ocasy kohoutů v době páření, které neposkytují žádnou jinou výhodu individuálního přežití, nežli přilákání nenápadné a pasivní slepice za účelem reprodukce, tedy přežití a potvrzení skupiny. Rozdíl mezi přežitím a reprodukcí sice trápil Darwina, ale ne už jeho následné interprety a re-interprety.

Ukazuje se tedy, že bez pochopení základních atributů a definice života, jakož i teorie přechodu z neživého na živé, jsou a zůstanou evoluční teorie přirozeného výběru spíše zjednodušující přítěží. Aby mohla probíhat evoluce živých systémů, musí být takové systémy především živé! Život sám nutně obsahuje předpoklady a podmínky své vlastní evoluce a musí tudíž být součástí její teorie. Život nelze jen „předpokládat“ a považovat za „daný“, bez rudimentárního pochopení jeho podstaty – a pak s ním manipulovat všemožnými způsoby –nazývanými teorie evoluce živých organismů.

Život je nutně sebeprodukce jedince (autopoiesis) a jeho schopnost přežití (iteropoiesis), ale zároveň i reprodukce (novo-poiesis), tj. tvorba nového života, a tudíž i nové skupiny či společenské sítě. Život společenské sítě musí být podobně auto-, itero- a novo-poietický. (Výrazu heteropoiesis užíváme pro tvorbu jiných, neživých systémů, jako hnízd, obydlí, či strojů. Výraz allopoiesis popisuje aditivní produkci či růst neživých komplexů, jako krystalů, krápníků a jiných aditivních útvarů.) Základní problém je, jak se neživé (anorganické) struktury transformují na živé organismy. Živé organismy pak musejí přežívat (udržovat přítomnost), minimálně do momentu reprodukce. Reprodukce je nutná pro zajišťování budoucnosti života skupiny, tj. následné reprodukce, protože život jedince je nutně konečný. Jinak by život nemohl přetrvávat. Život bez reprodukce je v principu možný (jako dočasný „záblesk“ života), ale mizící beze stop a proto neudržitelný. Je docela možné, že život zpočátku jen opětovaně vznikal a zanikal, v různých lokalitách současně – kdekoliv k tomu byly vhodné a stabilnější podmínky.

Vše výše uvedené jsou jen minimální předpoklady, předcházející evoluci jedince, skupiny i společenské sítě.

Co je život a jak vzniká?

Jelikož znalost a definice života musí předcházet pochopení jeho evoluce, je třeba se o to pokusit i zde. Otázky života a vzniku nelze oddělovat: život nelze definovat bez pochopení jeho vzniku – a naopak. Vše následné – skupina, reprodukce, evoluce (i darwinistická), atp. musí přirozeně a logicky vyplývat z předchozího.

Vznik života je nutně následkem přírodních fyzikálních zákonů. Za vhodných místních podmínek je pak život nutný a nevyhnutelný. Shluky atomů, obzvláště v oceánech, při vhodné vnější teplotě, mohou dosáhnout sebeorganizace, sebereplikace a spontánní sebeprodukce (autopoiesis). Klíčový axiom je, že živé (organické) i neživé (anorganické) struktury podléhají stejným přírodním zákonům a organizují se do podobných allopoietických i autopoietických forem. Rozdíl mezi „neživotem“ a životem tedy není ostrý, přechod je nutně graduální (tj. „fuzzy“). Stéphane Leduc ukázal již před sto lety, studiem syntetické biologie a osmózy, s pomocí tzv. „osmotic growths“, že anorganická allopoiesis může při vhodné katalýze spontánně vytvářet i formy, které jsou velmi podobné formám organického „živého“ světa.

Co však přivede prostý shluk do stavu „života“? Důležité je si uvědomit, že jednotlivý atom (částice, komponenta) nemůže „oživnout“ – pouze shluk (přesněji, provázaná síť) atomů, může za určitých podmínek projevit znaky sebetvorby. Jestliže částice shluku začnou „komunikovat“ (ovlivňovat vzájemně své chování), shluk přestává být náhodný, ale organizovaný, tj. komunikačně provázaný. Takové propojování je nabuzeno přítomností katalyzátoru, který ve svém okolí umožňuje chemicko-fyzikální reakce, aniž by sám do těchto reakcí vstupoval. Katalýza byla v pre-biotickém světě velmi častá, jak ukazují osmotické útvary syntetické biologie. Katalyzační vznik provázané sítě interakcí vede k novému fenoménu: ohraničenému systému. Interakční síť provazuje své komponenty a tím se odlišuje od svého neorganizovaného okolí. Vzniká systém -a jeho okolí: dochází tak k prvotnímu odlišení a ohraničení systému, vzniká první „protomembrána“, která zachycuje a stabilizuje katalyzátor, jakož i filtruje přísun a odsun materiálu mezi systémem a jeho okolím. Katalyzátor nabuzuje tvorbu nových interakcí mezi komponenty, zatímco některé komponenty se rozpadají a musí být nahrazeny „nutrienty“ z okolí. Popsaná dynamika je ještě daleká života, ale časové setrvávání provázaných systémů je jeho nutnou podmínkou.

Autopoiesis

Základní vlastností života a živého organismu (jedince, skupiny a společnosti) je sebeprodukce. Život se musí vynořit z neživého – jiné cesty není. Abychom pochopili setrvání a resilienci života, musíme pochopit minimální podmínky, které diferencují živé od neživého – tj. pochopit definici života. Právě k tomu lze využít koncepce autopoiesis (sebeprodukce), která specifikuje tři nutné podmínky živého systému, tj. jedince a jeho společenství. (Samozřejmým předpokladem je, že každý systém je složen z interaktivních a komunikujících komponentů či součástí. Tento aspekt zdůrazňuje holismus, který diskutujeme jinde.)

Základní nutriční elementy ⍜ jsou přetvářeny v komponenty ⌷, které jsou katalyticky propojovány do větších celků a řetězců ⌷→⌷, různorodé a doplňující se komplexity. Tyto řetězce (nebo jejich části) následně zanikají (rozpadají se) a tak vytvářejí nové nutriční elementy ⍜. Celý proces se neustále opakuje, systém mění svoji velikost, formu, hranice (membránu), a intenzitu sebeprodukce, až dosáhne reprodukce (nová autopoiesis uvnitř staré autopoiesis); pak ochabuje, umírá a přechází zpět v ⍜.

Tento základní cyklický proces představuje podmínky nutné, i když ne ještě postačující k životu. Procesy tvorby a zániku musí být vyvážené a přetrvávající, aby dosáhly reprodukce a staly se tak schopnými evoluce. Tedy, nejen vnitřní systém, ale i jeho nutriční (fyzikální) a reprodukční (skupinové, společenské) prostředí musí být podobně vyváženy.

Žádná ze tří nutných podmínek nesmí být vypuštěna, ochabnout nebo dominovat. Podmínkou života je rovnováha a perfektní sladění všech procesů. Život může pokračovat jen za podmínek reprodukce, která je tudíž součástí definice života a musí předcházet jakémukoliv „přirozenému výběru“. Život nemůže být sebeudržitelný bez zániku (smrti) jedince – jen tak se může adaptovat na měnící se podmínky prostředí. Přežívá tedy skupina (společenství, druh) při pokračující výměně komponentů (jedinců) – tím se liší od stroje. Předmětem evoluce a přirozeného výběru je tudíž reprodukující se skupina, ne jedinec.

Dlouhodobá sebeudržitelnost (long-term self-sustainability)

Všechny systémy jsou dlouhodobě udržitelné, pokud do nich stát (či podobně silná instituce) investuje peníze, zdroje, ochranu a politickou podporu. Tak jako resilience není a nemůže být založená na vnějších podporách a „berlích“ – ale pouze na vnitřních vlastnostech systému – tak ani vnější a mechanická udržitelnost nemůže suplovat za vnitřní a organickou sebeudržitelnost systému. V zájmu rozvoje systémové resilience je tedy dlouhodobá sebeudržitelnost (self-sustainability), a ne dlouhodobá udržitelnost (sustainability).

Je tedy v zájmu státu, a podobných podpůrných a intervenčních orgánů, prosazovat pouhou udržitelnost (a tak i svoji vlastní sebeudržitelnost) a ne sebeudržitelnost (a tedy nezávislost a autonomii) systémů přirozené resilience.

Dlouhodobé, umělé udržování daného systému v nevhodném prostředí tedy oddaluje a oslabuje přirozené adaptační schopnosti (resilienci). Udržitelný systém vyžaduje podporu proto, že je v rozporu s převládajícím prostředím; sebeudržitelný systém je v harmonii a vzájemném posilování ve svém prostředí. Systém a jeho prostředí tvoří jeden celek u autopoietických systémů, ale ne u strojů, tedy systémů heteropoietických. Schumpeter toto pochopil, ve své teorii „kreativní destrukce“ jako podmínky zdravé ekonomiky. Nepochopili to politici, protože destrukci volebních hlasů nepovažují za „kreativní“.

Správná definice systému je tedy primární. Jako příklad si představme dva systémy: děťátko a matku. Díváme-li se na ně separátně, pak baby je zcela jistě udržitelné (matkou nebo strojem), ale ne sebeudržitelné. Vnímáme-li ale jako systém matku a dítě, pak je celek [matka plus dítě] sebeudržitelný a ve svém přirozeném prostředí i resilientní. Proto je i v přírodě jednotkou evoluce mateřská skupina (jako sebeudržitelné prostředí vzájemnosti) a ne jedinec. Každý jedinec vstupuje do života jako součást své skupiny či společnosti.

Separace systému od prostředí narušuje (i zamezuje) schopnosti adaptace. U strojů to není kritické, protože jejich prostředí se přizpůsobuje jim, a ne naopak, jak je tomu u organismů. Roboty, založené na umělé inteligenci (AI) se pokoušejí tuto závislost zvrátit napodobováním organismů. Napodobování a učení se od organismů je schůdná cesta pro resilienci. Vnímání organismů a jejich společenství jako strojů, např. chápání ekonomiky jako státem řízený stroj, oslabuje a nakonec i ničí autonomii, resilienci a sebeudržitelnost.

Italský filozof Giambattista Vico učil, že člověk rozumí jen tomu, co sám vytvořil, tj. mechanismy, stroje, armády a koncentrační tábory. Člověk neumí pochopit to, co sám nevytvořil, jako autopoietické organismy, přírodu, ekonomiku a spontánní systémy. Proto se snaží přirovnat organismus i společnost ke strojům a předstírat tak, že je vlastně sám vytvořil. To je veliká chyba, která se stává zdrojem současných politických, náboženských a ekonomických potíží: rozdíly mezi strojem a organismem jsou zásadní a nelze je smazat politickým trumpismem nebo keynesiánským intervencionismem.

Holismus

Holismus je evoluční teorie, kterou formuloval Jan Christiaan Smuts. Bohužel je předmětem velmi široké trivializace ve smyslu nějakého „wholismu“, tj. zaměření se na celek, spíše než na části (oproti redukcionismu) daného systému. Holismus je mnohem více než nějaká slovníková definice. Smutsovy myšlenky se pokusíme krátce (a jen částečně) rehabilitovat.

Evoluce nutně zahrnuje hmotu, život, mysl i kulturu. Obzvláště v současné fázi nelze ignorovat evoluci člověka. Ani sexuální výběr, který nutně předchází tzv. přirozenému výběru, není prostý darwinistický mechanismus, ale obsahuje faktor psychiky, i v těch svých nejprostších formách. Člověk je nesporně integrací neživé hmoty, života, sexu, psychiky a kultury. Lidskou resilienci nelze pochopit mechanickou redukcí těchto základních faktorů.

Život není a nemůže být prostý mechanismus, daný a priori, bez definice a pochopení, zavátý do našeho světa z jiného, pro nás neznámého světa. Život není vlastností specifické (organické) hmoty, ale nutně vznikl (a vzniká) autopoietickou organizací jakékoliv (tj. i anorganické) hmoty.

Přechod od neživého k živému není ostře ohraničen a vymezen, ale je charakterizován řadou odstínů a mezičlánků, před konečným ustálením a reprodukční adaptací k přetrvávání krátkých, životu podobných episod. Koloidální stavy hmoty jsou často na samém prahu života, na počátku autopoiesis. Osmotické buňky již obsahují jevy katalýzy, zrodu, růstu, absorpce, metabolismu, sebehojení, reprodukce a smrti – aniž by byly živé ve smyslu opakované sebeprodukce a reprodukce.

Fenomény růstu a reprodukce jsou úzce spjaty. Za kritických okolností (např. velikosti) se buňky dělí: zůstávají-li při sobě, narůstá multibuněčný organismus; oddělí-li se v prostoru, dochází k primitivní reprodukci – ještě před separací rostlin od živočichů. Reprodukce vede k následnosti životních generací a ustavuje jak dlouhodobou sebeudržitelnost života, tak i jeho skupinovou (či společenskou) formu. To je pak základem rekapitulace fylogeneze v ontogenezi – jedním z e základních důkazů evoluce. Historie růstu a vývoje embrya v sobě kumuluje fáze evoluce předchozích druhů. (Stejně tak i vývoj ekonomiky kumuluje a uchovává rudimenty řetězení následných hospodářských sektorů, jak jsme již dříve demonstrovali). Fylogeneze vrcholí v rozvoji myšlení a kultury, především u dnešního člověka (ale i u řady dalších druhů v aktivní evoluci).

Jednotlivé buňky v organismu spolupracují za účelem udržení organizace celku, jehož jsou součástí. Organismus je tedy autopoietické udržování rovnováhy mezi celkem a jeho součástmi. Čím diferencovanější a specializovanější je organismus (nebo jeho buňky), tím nižší je plasticita a síla regenerace (i resilience) systému. Organismus tedy není jedinec, ale vždy společenství organismů, schopné reprodukce a tím i překonávání ochabující resilience – obzvláště u lidského druhu. Všechny živé systémy jsou společnosti. Pochopil to Ortega y Gasset: „Já jsem já a mé okolí“; je to prosté, ale přesto často nepochopené či ignorované.

Základním principem holismu je tedy spolupráce (ne solidarita) součástí za účelem udržení celku, zatímco chování celku zpětně ovlivňuje chování součástí. Celek a jeho části jsou neoddělitelné. Evoluce života je tedy kreativní, protože vytváří realitu samotnou. Svět, ve kterém existujeme, je výsledkem kolektivní tvorby života – jak je plně a nejsilněji demonstrováno dnes, u lidského druhu. Holismus tedy není jen tvořící, ale zároveň je i sebetvořící, tj. autopoietický. Život je výrazem specifické, sebeudržitelné rovnováhy mezi součástmi a celkem. Vznik života je výsledkem autogeneze, ne evoluce.

Autogeneze života

Moderní fyzika začíná chápat, že vznik života je dán přírodními zákony a za vhodných podmínek je nevyhnutelný. Jak jsme již uvedli, prosté shluky atomů, obzvláště v litorální sféře oceánu, při určité teplotě, mohou dosáhnout sebeorganizace, sebereplikace a spontánní sebeprodukce (autopoiesis). Klíčový závěr je, že živé (organické) i neživé (anorganické) struktury podléhají stejným přírodním zákonům.

Základní závěr je, že za správných podmínek (teplota, shluky, periodičnost, katalýza, atp.) je periodické ustavení a udržování rovnováhy mezi celkem a komponenty nevyhnutelné. Obzvláště na rozmezí moře a pevniny (tzv. litorální oblast), vystavenému fázím klidu, přílivu a odlivu, vznikají podmínky k opakované a sebeudržitelné autopoiesis – tj. ke vzniku života. Takové podmínky existovaly nutně na mnoha místech, ve statisících lokalit. Vznik života tudíž nemůže být náhodnou souhrou okolností na jednom výchozím „místě zrodu“, ale nutně probíhal paralelně v oddělených a vzdálených lokalitách. První známky sebeudržitelné autopoiesis se tedy lišily jen podle specifických fyzikálně chemických podmínek daných lokalit. Život tedy vznikal na všech kontinentech, ve velice podobných formách, a následně i v podobných buněčných a multibuněčných organismech. Postupně docházelo k prolínání, slučování, křížení a protosexuální reprodukci spřízněných forem. Evoluce těchto společenství a komunit (ne darwinistických jedinců) pak byla přirozeným a spontánním následkem diferencovaných kumulací autopoietických (následně „živých“) organismů.

Zmíněný zakladatel syntetické biologie, Stéphane Leduc, provedl řadu experimentů s anorganickými roztoky a katalyzátory, které prokázaly podobnost anorganických i organických forem. Jeho anorganické „osmotické růsty“ měly strukturální podobnost ke stonkům, listům, houbám, atp., schopným přežívání i na rozhraní roztoku a vzdušného prostředí. I když šlo o formace ještě allopoietické, byly prokázány známky interakce s prostředím, tj. příjem a vylučování nutričních a odpadových komponent, jakož i tvorba a udržování osmotických membrán. (Leducovy experimenty jsme opakovaně prokázali a výsledky publikovali; viz Reference.)

Po stručně nastíněné průpravě k roli a postavení evoluce, se lze obrátit k ekonomice jako základnímu evolučnímu faktoru mnoha vyšších organismů, ale hlavně, obzvláště od objevu zemědělství, dominantnímu aspektu evoluce lidského druhu. Je až zarážející, že evoluční ekonomie dodnes neexistuje a ekonomika samotná je vnímána jako mechanismus (tj. stroj), ne jako organismus.

Evoluční ekonomie

Společenské systémy živých organismů (včetně člověka) demonstrují přirozenou resilienci vyššího typu než systémy neživé. Jsou autopoietické, adaptabilní a sebeudržitelné i v široké škále měnících se podmínek. Zároveň jsou však vystaveny i rostoucí lidské (heteropoietické) intervenci, antropomorfismu a mechanistickým reinterpretacím. Lidský druh, jediný, má akcelerující schopnost výrazně tvořit, měnit a ovlivňovat své vlastní prostředí. Lidský intervenční hubris je stále obtížněji kontrolovatelný, obzvláště v ekonomice a politice.

Tak jako všechno živé tvorstvo, i lidé jsou organismy společenské. Vše živé se rodí do společenských sítí a jen skrze tyto sítě poznává a adaptuje se k okolnímu prostředí. Jedna věc je jistá: společnost ani ekonomika nejsou, a nemohou být, stroj. Stroj je výtvorem člověka (nástroj u některých primátů), tedy heteropoietický, zatímco život je nutně autopoietický následek holismu. Vnímání ekonomiky (a společnosti) jako stroje (mechanismu) je sice pochopitelné, matematicky dostupné, nenáročné a zjednodušující, ale z hlediska evoluce, sebeprodukce a holismu zcela chybnou, zavádějící a dysfunkční aberací 20-21. století. Podobné myšlenkové „berličky“ nám brání v pochopení lidských společenských systémů, tj. naší vlastní evoluce – a tudíž i nevyhnutelné budoucnosti. Nic živého není, nemůže být a nikdy nebude „jako stroj“. Mechanické pojetí ekonomiky je neslučitelné s její spontánní evolucí a vede k primitivnímu intervencionismu, který výrazně oslabuje a ničí potřebnou a přirozenou resilienci. Vyvrcholením této myšlenkové aberace je dnešní představa, že ne jen stát, ale i „pomazaný“ jedinec, když zvolen většinou, může rozhodovat o osudu i těch nejvyspělejších ekonomik. Stroj a živý organismus jsou přece jako „nebe a dudy“.

Proč a jak se lidský druh tak výrazně odpojil od všech ostatních druhů, dokonce i od blízce příbuzných primátů? Určitě to netkví ve velikosti mozku – náš mozek je již nejméně 10 tisíc let podobné velikosti a kapacity. Nejchytřejší lidé nemají nutně největší hlavy. I schopnosti našich dávných předků jsou pro nás obdivuhodné. Lidská adaptace k okolnímu prostředí je a vždy byla velmi pružná, téměř dokonalá a významně resilientní. Dodnes nacházíme izolované kmeny, které jsou po celá tisíciletí v harmonickém souladu se svým často náročným a komplikovaným prostředím. Jejich společenské sítě se produkují a reprodukují s adaptabilní jistotou holismu – stejně jako u vyšších primátů, a dokonce i u nižších savců s efektivními sítěmi společenské kooperace a adaptace.

Odpověď je opět prostá: lidé se, více než kterékoliv jiné druhy, nepřizpůsobují změnám přírodního prostředí per se, ale sami vytvářejí, heteropoieticky, své vlastní prostředí, kterému se pak musí přizpůsobovat primárně. Toto „umělé“ prostředí, vytvořené, vystavěné a modifikované, ovlivňuje chování lidí (podle principu holismu) tak, že umožňuje a stimuluje tvorbu prostředí ještě složitějšího a stále rychleji se měnícího. Původně umělé prostředí se tak pro lidi stává stále „přirozenější“ a tvoří tak jakousi bariéru a odstínění od primárního prostředí přírodního. Komplexita, náročnost a priorita umělého prostředí však akceleruje ve svém vývoji a vyžaduje tak od následných generací stále rychlejší, stejně akcelerující adaptaci. Přírodní prostředí je odstíněno, vnímáno jako druhotné, a dochází k oslabení původních návyků, adaptací a ochrany přírodního prostředí u primitivnějších společností (sítí).

Závratnou akceleraci lidského přizpůsobování k umělému prostředí lze demonstrovat na jednoduchém „Podobenství o jeskyni“. Když se lidé vzpřímili a slezli se stromů, jejich fáze rozptýleného lovu a sběru se začala soustřeďovat kolem ohně a jednoduchých příbytků (mezi nimi i jeskyně). Byli schopni se pohybovat rychleji a na větší vzdálenosti, měli obě ruce volné (nemuseli vše nosit „v hubě“), mohli tedy snášet a hromadit větší zásoby. Společenská evoluce lidského druhu se začala zrychlovat.

Představme si, že se lidský tvor, před 10 tisíci lety, narodí do jedné takové jeskyně. Co uvidí? Co se bude učit? Plápolá oheň, v koutě hromada kůží, po stěnách nějaké „malby“, poházené kosti, atp. Celá jeho nervová soustava je plně zapojena, vnímá svůj svět, učí se, adaptuje se. Po tisíciletí se příliš mnoho nemění, znalosti se snadno předávají novým generacím, rodiče učí své potomky a vysvětlují jim svůj svět bez velkých problémů. Později se v jeskyni objeví i nějaký nábytek, nádoby se zrním a naloženým masem, také vínem – po stěnách se čmárá častěji. Změny však jsou povlovné, nenáročné, děti se přizpůsobují bez problémů, jeskyně se stává trvalejším obydlím, s různými přístěnky a přístavky.

Přetočme rychle do dnešní doby. V „jeskyni“ je to pro mozky dětí stejně stále náročné, ale neleznou tam už rádio, TV, kvalitní nábytek a postele, ledničku, po zdech kvalitnější umění, atp. Není problém to rychle zvládnout a přizpůsobit se. Rodiče se rodili do něčeho podobného a tomu novějšímu se časem přiučili. Po několika dalších generacích je už jeskyně plně digitalizovaná, laptopy a smart phones součástí vybavení, internet nahrazuje noviny, rádio, kina, atp. Pro děti zase žádný problém, celou jeskyni pochopí tak do 4. roku. Horší je to ale s rodiči. Akcelerace změny je zaskočila v jediné generaci – v „jeskyni“ sdílené s dětmi. Děti novou jeskyni zvládly, rodiče už ne. Děti začínají učit rodiče, jejich jazyk, zájmy a kultura jsou jiné, transgenerační komunikace vázne. Lepší už to nebude, akcelerace společenské evoluce bude pokračovat, dětem se změní svět dříve, než plně dospějí. Jak se budou vzdělávat? Jaká budou mít zaměstnání? Jaké nové a neznámé technologie je už čekají – během jediného života? Jaké politiky si budou vybírat (a jak?), jestli vůbec nějaké? Jak se lidský druh bude adaptovat v prostředí nepřetržité, akcelerující změny?

Regenerace a Resilience

Regenerace představuje obnovu nebo i restauraci biologického (i neživého) přírodního systému (půdy, lesů, vodních zdrojů, atp.) po významné kalamitě, poškození, anebo i jako normální proces přirozené sebeobnovy. Před výrazným nástupem člověka byla regenerace (ve smyslu sebeobnovy a „hojení“) součástí přirozeného procesu evoluce ekosystémů.

Resilience je tedy předmětem evoluce. Mění se, adaptuje, posiluje, ochabuje, anebo i zaniká (a také vzniká). Resilience není spolehlivým a trvalým atributem přirozených systémů, obzvláště ne v dlouhodobém pohledu a v interakci s lidským druhem. Přirozená (přírodní) evoluce, stejně jako systémová resilience, je dnes již nezvratně spjata s evolucí lidského druhu. Od monumentálního vynálezu a objevu zemědělství, lidé se stále více musí přizpůsobovat prostředí, které sami sobě vytvářejí.

Přirozený systém (N) existoval dlouho před příchodem člověka a po celou dobu ekonomiky lovu a sběru (L). Tato ekonomika nemodifikovala prostředí, pouze využívala jeho přirozenou produktivitu sběrem plodů, lovem a rybolovem v relativně nízké míře ovlivnění okolí. Lidé a jejich předchůdci byli organickou součástí přirozených koloběhů regenerace a obnovy. Lidé se adaptovali nomádským způsobem života, některými typy chovu a životem v přirozených přístřeších, jeskyních a dočasných stanech a jurtách.

Po objevení agrikultury (A) se vše změnilo. Zemědělství (A) se stalo prvním „vytvořeným“ ekonomickým sektorem. Vznikl nový druh kapitálu (B), umožňující opuštění nomádství a prudký růst vyráběného prostředí (pole, cesty, domy, města, nástroje, atp.) Nově vytvářené prostředí začalo ovlivňovat a prolínat se s původním přirozeným prostředím (N). Tato nová interakce vyžadovala záznam a přenos potřebných znalostí a zkušeností – vznikal lidský kapitál (H), zakotvený ve školách, univerzitách, řemeslech a mezigenerační kultuře. Kumulace lidského kapitálu H umožňovala zpětný dopad na N a B v předtím nevídané akceleraci autonomie lidí od původního přirozeného prostředí. Po úspěchu sektoru zemědělství (A) se objevil sektor průmyslu (I), již plně zaměřený na industriální rozmach komplexních technologií nástrojů, strojů, staveb a infrastruktury.

Posledním klíčovým kapitálem je (S), tedy kapitál společenský: soustava institucí (ne „institutů“), jako podniky, soudy, sdružení, ústavy, samosprávy, nadace, ale i ochrana institucí trhu, státu, kultury, autonomie, svobody, atp. Společenský kapitál zajišťuje, že znalosti a zkušenosti dané společnosti budou zachovány a využity k dobru, spíše než k újmě rozvíjející se společnosti. Vzdělaní lidé musí nalézt uplatnění a ochranu: jinak je jejich vzdělání zpochybněno, a evoluce i adaptabilita společnosti utlumena. Instituce jsou rozvíjeny obzvláště po sektorové transformaci z průmyslu (I) na služby (S) a stát nebo government (G). Evoluce ekonomických sektorů řetězce L/S→A→I→S→G tedy probíhá paralelně s odvíjením čtyř klíčových kapitálů N→B→H→S, formujících lidský společensko-ekonomický systém

Shrnutí základních forem kapitálu

Z výše uvedeného je zřejmé, že společensko-ekonomický systém prochází specifickými fázemi, které jsou nezvratné a nutně ovlivňují adaptabilitu i resilienci systému jako celku, i jeho aktivních složek. Vnímání takto evoluční ekonomiky je pak nutným předpokladem k pochopení nejen minulosti, ale hlavně budoucnosti společensko-ekonomických systémů – obzvláště v éře akcelerující změny.

Resilience přirozených systémů (N) je dnes plně závislá na funkčnosti zbývajících třech forem kapitálu, B, H a S. Společnosti závislé pouze na lovu a sběru, nebo i primitivním zemědělství, nemohou resilienci N (s výjimkou totální izolace) efektivně ochránit a zajistit. Izolovaná resilience N je stále více omezená a ochablá a nelze na ni spoléhat. Celý komplex (N, B, H, S) dnes určuje resilienci přirozených systémů a jeho komponent. Otázky efektivní výstavby, technologie, vzdělání a společenských institucí jsou tedy základní determinanty celkové resilience.

Zatímco procesy regenerace byly povětšině spontánní a samovolné, procesy resilience jsou dnes, v době prudké akcelerace změny, již plně v moci a zodpovědnosti člověka. Lidé dnes musí zvládat nejen regeneraci prostředí přírodního, ale především vlastní resilienci v rámci vytvořeného prostředí kulturního (a tudíž i ekonomického a politického).

Základní dimenze regenerace a resilience životního prostředí lze klasifikovat následovně:

Regenerace: voda, půda, biodiverzita (rozmanitost druhů), biomasa (tvorba, zpracování, použití), potraviny (co nejblíže místu spotřeby), atp.

Resilience: ekonomická životaschopnost, připravenost a sebeudržitelnost, zdraví (prevence, léčba i zodpovědnost), lokální komunita, soběstačnost a sebespoléhání, produktivita, atp.

Lze uzavřít, že evoluční systém představuje provázanost a synergii všech typů kapitálu, propojuje regeneraci s resiliencí, a umožňuje pochopení ekonomických procesů Deglobalizace → Re-lokalizace.

Je zcela logické, že jakýkoliv evoluční proces je předmětem střídání fází rozvoje a stáze (stasis). Tato stáze může být dočasná, anebo i konečná pro danou sekvenci sektorových a kapitálových transformací. U lidského druhu je pak klíčové to, že podíl vytvořeného (vystavěného) prostředí dramaticky narůstá na úkor prostředí přirozeného (či přírodního). Vytvořené prostředí je u lidí obzvláště dominantní, vyžadující náročnou adaptaci k prostředí vlastní tvorby, nikoliv k mizícímu prostředí původně přírodnímu. Tento druh adaptace podléhá vlastním evolučním vlivům a výběru, v neustále akcelerující míře. Už nelze mluvit o evoluci biologické, ale o evoluci kulturní. Schopnost rychlé změny rychlého přizpůsobení se je klíčová. Evoluční teorie, založené na miliardách a bilionech let, jsou nahrazovány rozměry pouhých dekád či dokonce roků.

Tvorba vlastního prostředí není v přírodě výsadou jen lidskou, ale je praktikována mnoha druhy, i když v míře dosud pomalé, povlovné a fyzicky nevýrazné, až zanedbatelné. Příklady mohou být bobří hráze, ptačí hnízda, hmyzí úkryty, líhně a sítě, různé podzemní nory a chodby, stromové dutiny, atp. Jde tedy o jev evolučně zcela přirozený, který však lidé, zřejmě díky zemědělství, transformovali na seberoganizující a samoakcelerující, geometricky rostoucí proces adaptace k měnícímu se prostředí. Tím se lidský druh zásadně separoval od všech ostatních druhů, přešel od biologické na kulturní evoluci, a musí tedy přehodnotit i základní principy teorií evoluce (jako např. Darwinova nebo Dawkinsova).

Transformace

Podíváme-li se na sektorový řetězec L/S→A→I→S→G detailněji, stačí od zemědělské společnosti, uvidíme na následující vývoj celkové zaměstnanosti (100% pracovní síly) v nejvyspělejších ekonomikách:

Díky růstu produktivity práce (znalosti, nástroje, technologie, intenzita, atp.) je třeba k produkci daného objemu zemědělské výroby klesajícího počtu pracovní síly. Tak se původní zemědělství obešlo jen s minimálním počtem pracovníků při stejném nebo i vyšším produktu. Z původního 100% zemědělské zaměstnanosti, pracuje dnes v zemědělství USA jen asi 0,5% celkové pracovní síly. Takový je dopad rostoucí produktivity práce v čase.

Tuhle změnu dominantního zaměstnání v daném sektoru a přechod na dominantní zaměstnání v následném sektoru – jako např. zemědělství → průmysl – nazýváme transformací. Historicky prošly vyspělé ekonomiky čtyřmi transformacemi: od lovu/sběru, přes zemědělství a průmysl, až po dnes dominantní sektor služeb. Ovšem, růst produktivity práce pokračuje, dokonce akceleruje – a to ve všech sektorech, takže poslední sloupec na Obr. 4 představuje současnou situaci, např. v USA. Poslední „sektor“ představuje státní zaměstnanost, nezaměstnanost a státní podporu (welfare). Maximální podíl státní pracovní síly dosáhl 17% – a tak tato „transformace“ již nemůže být dokončena, protože stát je sektorem spotřebním a ne produktivním (zaměstnanost je placena z daní ostatních sektorů). Tím vlastně evoluční proces sektorových transformací skončil, protože žádný další, ekonomicky produktivní sektor, již neexistuje.

Nyní lze pochopit, proč tzv. krize nebo recese postihla nejsilněji nejvyspělejší ekonomiky, tj. USA, Japonsko a záp. Evropu: všechny tři vyčerpaly zmíněný sektorový řetězec a prošly „poslední“ transformací. Špatná diagnóza (nejde o krizi, ale o transformaci) vede ke špatné ekonomice, politice a špatnému společenskému prostředí. Když nevíte, co se děje a proč, tak budete vše svádět na osobnosti a strany, a svoji energii vybijete na hledání nových lidí a stran – bez sebemenšího záblesku pochopení evoluční fáze dané ekonomiky. To je ten pravý prostor pro nástup a přežívání oportunistických „trumpismů“ roku 2016.

Vzhledem k celkové akceleraci nástupu a vyčerpání transformací se i další ekonomiky rychle přibližují k ekonomické koncovce: mezi nimi je nejvýraznější Čína, která velmi názorně začíná kopírovat smutnou evoluci Japonska za posledních 20 let. Státní byrokrati v Tokyu i v Pekinu, v alianci starých podniků, bankéřů a politiků, intervenují v přirozené evoluci trhů, pomocí misalokace kapitálu a plýtvání investicemi. Lepší to zatím nebude, vládne myšlení mas a jejich manipulátorů.

V Číně jsou následkem nadbytečné doly, ocelárny, cementárny a prázdné, gigantické bloky bytovek – a samozřejmě, kolosální zadlužení státu. Umělé stimuly, deficitní financování, státní podpory, tisk peněz a růst burzovních spekulací – to vše jsou slepé uličky, které výrazně eliminují systémovou resilienci posilováním byrokracie., která je neschopná a neochotná opustit vyčerpaný a nefunkční model hospodářského růstu – po vzoru USA. Opakovat tvrdohlavě stále stejné, nefunkční a bezvýchodné ekonomické představy z dob dávno minulých, je znakem stranického šílenství starobylé politiky, nyní dokonce i v USA. Není divu, že prostí lidé jsou prostě ztraceni, zmateni a cítí se zatraceni.

Otázkou je, co nastane po vyčerpání evoluce sektorového řetězce? Vyspělé ekonomiky již rozvinuly všechny moderní sektory (A → I → S → G), všechny čtyři sektory dlouhodobě ztrácejí na zaměstnanosti – a přitom žádný „pátý sektor“ neexistuje a nemůže existovat. Lidé mohou ekonomicky produkovat pouze potraviny (A), věci (I), služby a samoslužby (S), anebo žít na úkor státu (G), jako zaměstnanci nebo na podpoře – hlavně však jako voliči držitelů politické moci. (V ČR už představuje zaměstnanost ve veřejném sektoru přes pětinu celkové pracovní síly – jedno z nejvyšších procent na světě). Významnou roli hraje také akcelerace automatizace, robotizace a samoobslužných technologií, které významně a nezastavitelně snižují potřebu pracovní síly ve všech vyspělých ekonomikách. Nejnižší míra nezaměstnanosti zůstává v některých rozvojových nebo přidružených, odprodaných a závislých ekonomikách s dosud významným podílem zahraničního outsourcingu.

Nepochopení sektorové evoluce a jejího vyústění ve vyspělých ekonomikách vede k následnému nepochopení důvodů sekulární stagnace a téměř dekády trvání tzv. „Velké recese“. Bez pochopení nemůže vzniknout ani funkční diagnóza globální hospodářské stagnace a úpadku. Masy zaměstnanců a dělníků jsou pak logicky náchylné k politické podpoře různých sebezvaných „spasitelů“ a radikálních „řešitelů“ ekonomických problémů, kteří však jen populisticky opakují všeobecně známé symptomy stagnace, bez náznaku řešení příčin.

Není-li správná diagnóza, nemůže být ani správná léčba. Výčet symptomů a přikládání“mokrých hadrů“ – jako snižování daní, oslabování regulace, návrat k manuálním sektorům hornictví, železáren a středověkého stavebnictví, umělá podpora burzovních spekulací pumpováním peněz a zadlužováním státu, jakož i udržováním nulových úrokových měr, atp. – pouze přispívá k politickému zmatení a bezvýchodnosti, nárůstu radikálních skupin a vzrůstajícímu nebezpečí občanských konfliktů i válek. Fundamentální nepochopení toho, co se děje a proč, má škodlivé a dlouhodobé dopady: ztrátu důvěry v obor ekonomie, zneužití a vulgarizaci demokracie, deformaci myšlení i vzdělávání, úpadek stran a stranické politiky, omezení lidské spolupráce ve jménu politické solidarity, atp. Všechny tyto jevy, a mnohé další, probíhají paralelně a jsou nutně následkem jediné a konečné příčiny: ztráty orientace, ztráty pochopení a ztráty jakékoliv koncepce budoucnosti.

Evoluční chápání ekonomiky, jako přirozeného a sebeprodukujícího se organismu, umožňuje a vyzývá k učení se od přírody a jejích spontánních trendů. Jestliže se organismus nemůže udržet, uživit a dále růst v daném prostředí, příroda nabízí změnu formy, i když ne podstaty organismu. Tuto změnu formy nazýváme metamorfózou, a nacházíme ji jak v jedincích, tak i ve formacích skupin a společenských sítích vůbec. Metamorfóza představuje fundamentální a radikální adaptaci organismu k danému vyčerpanému nebo příliš náročnému prostředí. Zabýval se jí zcela zodpovědně a vědecky už i Goethe.

Metamorfóza

Představme si koncové fáze evolučního růstu řetězce (L/S→A→I→S→G): první fázi lze vypustit, protože již – až na drobné výjimky primitivních izolovaných kmenů – přestala z ekonomického hlediska existovat. Řetězec A→I→S→G tedy dosáhl ve vyspělých ekonomikách svého maxima, zaměstnanost ve všech čtyřech sektorech rychle klesá, rozšiřuje se prostor označený jako ?, který shromažďuje lidi podnikající, živnostníky, sebeživitele a „na volné noze“ – tedy zárodky kvalitativní přeměny ekonomiky, tj. počátek metamorfózy.

Představme si následující metaforu: housenka se živí na listí, roste, přidává ke svému tělu segment po segmentu, až přeroste tak, že už jí ochablé prostředí neuživí; už nemůže přidat další segment, ani udržet segmenty dosavadní. Zakuklí se, a energii nadbytečných segmentů převede do zárodku nové formy, schopné létat, živit se nektarem květů, a vzkvétat – ne jen růst – v novém, výživnějším prostředí. Z housenky se stane motýl. Metamorfóza popisuje nové, adaptabilnější formy téhož organismu.

Hospodářské chování nejvyspělejších a nejvyzrálejších ekonomik vstupuje dnes do fáze metamorfózy. Zatímco mnohé, nevyvinuté housenky stále ještě jen rostou, nad novými květy již poletují krásní motýli, kteří vzkvétají v novém, plodnějším a nutričně bohatším prostředí. Jen politici je vytrvale agitují a pobízejí k návratu zpět.

Základním znakem této metamorfózy je deglobalizace a re-lokalizace ekonomik do regionálních a lokálních hospodářských systémů autonomie, nezávislosti a soběstačnosti. Namísto rozsáhlého popisu probíhající metamorfózy, uvedeme zde pouze některé výraznější doprovodné jevy a trendy, se kterými čtenář může mít zkušenosti a pochopit je jako předzvěsti plně re-lokalizované ekonomiky. Metamorfóza je ovšem předmětem evoluce a bylo by předčasné ji plně definovat a popsat (určitě by to vydalo na knihu).

Doprovodné jevy a trendy

Které jsou doprovodné jevy současně probíhající transformace a metamorfózy? Jak poznáme, že globalizace přerůstá nezávisle a spontánně v režim lokalizace? Ekonomická i politická společnost se výrazně mění a doprovodné jevy jsou toho důkazem: všechny signalizují akceleraci a nezvratnost evolučních změn, které stará stranická politika tvrdošíjně nezvládá a ignoruje, a populismus dále vulgarizuje a paroduje – bez naděje na pochopení příčin vleklé a vytrvalé stagnace. Nestačí už jen lhát, překrucovat a natírat na růžovo. Není divu, že se jednotlivé ekonomiky začínají diferencovat a sféry vlivu nezvratně přeskupovat. Proto jen krátce shrneme základní charakteristiky některých doprovodných jevů metamorfózy:

Transformace v ekonomice představuje dlouhodobou změnu dominantní hospodářské aktivity (sektoru), ve smyslu převažujícího zapojení nebo zaměstnání práceschopných jedinců dané společnosti (viz evoluční sérii: lov/sběr→zemědělství→průmysl→ služby→ stát).

Metamorfóza je konečným vyústěním série spontánních transformací – kvalitativní proměna formy hospodářského organismu v novém prostředí „Od globalizace k relokalizaci“. Různé formy jsou nutné v rychle se měnícím prostředí. V ekonomice jde o součást autopoietického procesu sekulárního evolučního pulzu konstrukce→destrukce→rekonstrukce.

Evoluční, necyklické (nezvratné) změny transformace a metamorfózy jsou následkem akcelerace společensko-kulturní evoluce lidstva. Oba tyto fundamentální procesy jsou doprovázeny rozsáhlou a šířící se plejádou charakteristických specifických jevů a trendů.

Desintermediace. Vylučování mezičlánků, hledání přímého propojení mezi výrobcem nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem či zákazníkem. Moderní mobilní a komunikační technologie tak mění tradiční potřebu i role agentů, dealerů, zprostředkovatelů, politických stran, úředníků a jiných vsuvek a prostředníků.

Samoobsluha a self-service (outsourcing to customer). Zákazník je stále lépe vybaven a připraven k poskytování sebeslužeb a samoslužeb, ne jen samoobsluhy. Od bankomatů, kiosků a čerpacích stanic, až po nákupy přes internet, autopilotáž, drobné zdravotní úkony a uplatnění v domácí ekonomice, tento „outsourcing to customer“ je dnes jedním z nejmocnějších globálních trendů. Produkce i spotřeba probíhají lokálně.

Masová kustomizace. Zákazník vyžaduje stále více produktů a služeb „šitých na míru“: individualizace nahradila masovou (hromadnou) výrobu, podle principu „Nejdříve prodat, pak vyrobit“ relokalizované produkce. Obzvláště lokální zákazník upřednostňuje i masivní kustomizaci, samokustomizaci a vlastní individualizaci.

Reintegrace práce, úkolu a znalostí. Po extrémech tzv. dělby práce masové výroby přichází reintegrace. Roste podíl specificky řízených procesů, je méně součástí a komponentů, převládá znalost celku, ne jen dílčích operací starých průmyslů.

Od informací ke znalostem, tj. od symbolického popisu akce k akci samotné. Znalost je účelová koordinace akce, informace jen její (digitální) popis. Informace se staly všudypřítomnou komoditou, znalosti stále vzácnějším kapitálem. Vědět ještě neznamená umět.

Zákaznická intervence. Dodavatelský řetězec se rozkládá na část dodavatelskou a poptávkovou. Zákazník specifikuje poptávku po žádoucích atributech produktu ještě před zahájením vlastní produkce.

Práce doma (homesourcing). Domov se stává efektivní hospodářskou jednotkou. Domácí pracovna je významným ekonomickým zdrojem. Vzdálená pracoviště, síťová propojení místních pracovišť, práce jako digitální komunikace s lidmi, stroji a materiály přes internet věcí.

Sdílení zdrojů. Zdroje není nutné vlastnit: lze je pronajímat a sdílet. Sdílení kapitálových zdrojů (Komatsu), pronajímání obchodních prostorů (Pop-up store). Vše podobné je výrazem tzv. Share economy (mj. Uber, Lyft a GrabTaxi).

Substituce zdrojů. Tradiční, drahé, špinavé a omezené zdroje jsou výhodně nahrazovány lehkými, levnějšími, čistými, bezpečnějšími a obnovitelnými energiemi, materiály, komposity. (Ecology is good business!)

Digitální technologie. Zákazník může kupovat co chce a potřebuje, ne v „balíčku“ s tím, co nechce. Systémy pay-per-view, pay-per-song, pay-per-program, pay-per-page, atp., jsou výrazem nových možností digitalizace: separovat žádoucí od nežádoucího, chtěné od nechtěného, potřebné od nepotřebného.

Digitalizace a virtualizace produkce. Namísto nesmyslného globálního převážení fyzických produktů, vstupuje efektivnější digitální distribuce informací, znalostí, programů a receptů k užití v lokalizované výrobě. (3D tiskárny, modulární konstrukce, sdílení kapitálových produktů i zdrojů, autonomní integrace produkce, užití a obnovy energie, materiálů a produktů).

Kolokace. Výrobce už nekupuje jen součásti a komponenty, ale především instalované a fungující součásti a komponenty. Dodavatel je kolokován ve stejném prostoru se zákazníkem. Dodavatel instaluje komponenty přímo ve výrobním procesu zákazníka, přímo v místě modulární skladby (dříve montážní linky).

Vysoká technologie. Technologická podpůrná síť se restrukturalizuje kvalitativně, podle míry narušování klíčovými inovacemi. Namísto nepřetržitého zlepšování přichází zlepšování skokové (přetržité) a hlavně přelomové (disruptive) technologie.

Podpůrná síť: Bypass. Odpor a organizovaná rezistence k inovacím a změně lze překonat použitím inovačního obchvatu a paralelních sítí v zájmu zákazníků a uživatelů (viz úspěchy E. Muska s Tesla-integrací) .

Spolupráce doplňuje a nahrazuje skomírající konkurenci nebo EU-prosazovanou solidaritu. Podniky v síti či alianci spolupracují, konkurují si jejich sítě samotné. Žádný podnik není ostrůvkem. Relokalizovaná síť užití zdrojů posiluje dlouhodobé vztahy a návaznosti doplňujících se podniků: kdo nespolupracuje, je odsouzen k izolaci a solidaritě.

Doplňující se entity jsou efektivnější ve spolupráci. Když všichni dělají totéž, pak zbývá jen dočasná konkurence. Účelem benchmarkingu je rozšíření diferenciace, ne homogenizace. Kopírování tzv. „nejlepších praktik“ vede ke stejnosti a inovačnímu útlumu, tak jako státní „udržitelnost“ eliminuje žádoucí autonomii sebeudržitelnosti.

Podnikatelské síťě. Velké firmy se rozkládají do sítí doplňujících se zdrojů, strojů, lidí a znalostí. Malé firmy se sdružují do „klastrů“, ale do aliancí, partnerství a sítí spolupráce. Tradiční firma se tak transformuje v pružnou a rychle se měnící, obzvláště v lokálních kontextech.

Strategická flexibilita, adaptabilita a organizační přizpůsobivost jsou efektivnější než tradiční provozní výkonnost. Spíše než dělat věci správně, je žádoucí dělat správné věci. Minimalizace nákladů ustupuje maximalizaci přidané hodnoty pro zákazníka i spolupracovníka.

Cyklická (kruhová) organizace. Posiluje se autonomie a soběstačnost v produkci a užití zdrojů, energie, vody i materiálů. Maximalizuje se zbytková hodnota (po užití), efektivní dekonstrukce produktů, recyklace a nepřetržitá obnova znalostí i dovedností.

Eliminace odpadu. Vynulování všeho plýtvání a defektů v materiálových, organizačních i znalostních systémech. Efektivní „redesign“ produktů i služeb, odstranění rozhodovacích kompenzací (tradeoffs), snižuje i plýtvání lidským potenciálem, úsilím, časem i uplatněním. Odpad se stává zdrojem – jinak nesmí být „produkován“.

Nepodmíněný základní příjem. Rozvoj autonomních regionálních produkčních systémů umožňuje zavedení NZP pro občany, eliminaci státní intervence a byrokratických nákladů, autonomii lokalit a regionů. NZP referenda se dnes připravují ve Švýcarsku, Finsku, Norsku i v USA, a např. i lokálně, jako Youngstown, OH.

Výše zmíněných doprovodných jevů a trendů deglobalizace a re-lokalizace je stále více; jejich úplný výčet je dnes již nepraktický a mnohé se stávají novou normálou ekonomiky, politiky i společnosti. Jako celek představují nový svět re-lokalizace, tj. svět, který je příslibem efektivní resilience, svět, kterému je nemoudré se bránit starými mocenskými nástroji státu, nacionalismu a stranické politiky, ale je žádoucí jeho nevyhnutelnost pochopit a „obejmout“ v novém prostředí autonomie, nezávislosti a doplňující se spolupráce lokálních manifestací kreativity a produktivity uvolněných myslí a osvobozených lidí.

Reference

Je logické, že v době rozvinutého internetu lze potřebné zdroje k dalšímu studiu vyhledat poměrně snadno: stačí Google a klíčová slova. Autorovy odborné práce lze také nalézt na http://milanzeleny.com/cs-CZ/stranky/1/-/6/23/publikace, mezi nimi, např. i příslušné texty, jako:

“Self-Organization of Living Systems: A Formal Model of Autopoiesis,” Int. J. General Systems, 4(1977) I, pp. 13-28.

Autopoiesis, Dissipative Structures, and Spontaneous Social Orders, AAAS Selected Symposium 55, Westview Press, Boulder, Co., 1980. (Editor)

“Autogenesis: On the Self-Organization of Life,” in: Autopoiesis: A Theory of Living Organization, edited by M. Zeleny, Elsevier North Holland, New York, NY, 1981, pp. 91-115.

“All Autopoietic Systems Must Be Social Systems,” Journal of Social and Biological Structures, 14(1991) 3, pp. 311-332. (With K. D. Hufford)

“Autopoiesis and Self-Sustainability in Economic Systems,” Human Systems Management, 16(1997)4, pp. 251-262

“Spontaneous Social Orders,” in: The Science and Praxis of Complexity, The United Nations University, Tokyo, 1985, pp. 312-328.

“La grande inversione: Corso e ricorso dei modi di vita umani,” in: Physis: abitare la terra, edited by M. Ceruti and E. Laszlo, Feltrinelli, Milano, 1988, pp. 413-441.

“Ecosocieties: Societal Aspects of Biological Self-Production,” Soziale Systeme, 1(1995)2, pp. 179-202.

“The Grand Reversal: On the Corso and Ricorso of Human Way of Life,” World Futures, 27(1989), pp. 131-151.

“Machine/Organism Dichotomy of Free-Market Economics: Crisis or Transformation?” Human Systems Management, 29(2010)4, pp. 191-204.

“Crisis or Transformation: On the corso and ricorso of human systems,” Human Systems Management, 31(2012)1, pp. 49-63.

“Osmotic Growths: A Challenge to Systems Science,” Int. J. General Systems, 14(1988) 1, pp. 1-17. (With G.J. Klir and K.D. Hufford)

“Precipitation Membranes, Osmotic Growths, and Synthetic Biology,” in: Artificial Life, edited by C.G. Langton, Santa Fe Institute Studies in the Sciences of Complexity, vol. VI, Addison-Wesley, Reading, MA, 1989, pp. 125-139. (With G. J. Klir and K.D. Hufford)

“Synthetic Biology and Osmotic Growths,” in: Systems & Control Encyclopedia, Supplementary Volume 1, Pergamon Press, Elmsford, N.Y., 1990, pp. 573-578.