Věčně fascinující Hitler

Třicátého dubna 1945 spáchal sebevraždu tehdy zřejmě nejvíce nenáviděný muž na světě, nacistický diktátor Adolf Hitler. Jeho osoba dodnes představuje mimořádný fenomén, stále vychází další životopisy, objevují se nové interpretace a Hitler se stal jakýmsi „etalonem zla“, ke kterému je přirovnáváno kdeco a kdekdo (dnes nejčastěji Vladimir Putin). Jak ukazují i některé (nezřídka poněkud nevhodné) výroky Miloše Zemana, Hitler představuje takřka „transcendentní“ pojem a dosud celý svět takříkajíc „magicky“ fascinuje.

Není pochyb o tom, že Hitler byl opravdu výjimečnou osobností, patrně by mohl být i jakýmsi zvráceným způsobem označen za geniálního, samozřejmě geniálního ve smyslu zla. Přesto lze i dnes narazit na krajně zjednodušující tvrzení, že Hitler byl hlupák, který ničemu nerozuměl a sbíral úspěchy jen díky štěstí, shodě okolností a (počáteční) neschopnosti protivníků. To je ale pojetí nejen zavádějící, ale do značné míry také nebezpečné.

Adolf Hitler totiž ve skutečnosti vykazoval několik mimořádných vlastností, jež k jeho kariéře opravdu zásadně přispěly. Měl téměř strašidelně účinný herecký a řečnický talent, díky němuž získal obrovské počty příznivců. Měl i dar podávat složité problémy jednoduše a nabídnout na ně jednoduché demagogické odpovědi. Nebyl zbabělec a nebál se riskovat, ale současně nebyl jen hazardní hráč, jelikož dovedl cílevědomě jít za svým plánem, v čemž mu napomáhala jeho obrovská vůle, která lidi také až nadpřirozeně uchvacovala.

Politicky v sobě spojoval ideologického fanatika s bezzásadovým oportunistou a z vojenského hlediska měl pokřivený, ale občas překvapivě účinný talent na plánování riskantních útočných operací. Na rozdíl od mnoha svých současníků se nebál nových technologií, které mu výrazně pomáhaly již při politických kampaních (jako jediný z tehdejších stranických lídrů tehdy zcela běžně létal letadlem) a na které pak sázel i ve válce. Bez jeho přímé podpory by tolik obávané tankové divize německé armády možná vůbec nevznikly.

Předchozí slova samozřejmě nemají být jakoukoli „rehabilitací“ Hitlera, která by měla vyvážit fakt, že to byl psychopat, masový vrah a válečný zločinec, jehož slova a skutky přivodily smrt a utrpení milionů lidí. Spíše naopak; onen výčet Hitlerových schopností měl naznačit, že šlo o netvora tím více nebezpečného. Pouhý hlupák s velikým štěstím by zkrátka nemohl dosáhnout toho všeho, co se svého času podařilo Hitlerovi.

Hitlerovi pochopitelně značně napomohly i okolnosti a atmosféra v tehdejším Německu a celé Evropě, o tom není sporu; podobnou „startovní pozici“ však mělo také mnoho jiných politiků, kteří se neprosadili, resp. nedovedli onu situaci využít. Demagogů a populistů všech možných ideologických odstínů měla tehdy Evropa více než dost, avšak žádný z nich (ani Mussolini) se nestal takovým „archetypem zla“ jako někdejší rakouský malíř.

Dnes tolik oblíbené přirovnávání Vladimira Putina k Adolfu Hitlerovi, jakkoli může být velmi lákavé, opomíjí jeden elementární rozdíl. Úspěch ruského prezidenta je těsně spojený s ruskou politickou kulturou, která se od té západní v mnohém odlišuje, kdežto Hitler (ačkoli se nám to stále nechce moc přiznávat) se vyšplhal k moci ve vyspělé demokratické západní zemi, a to ne za pomoci násilného převratu, ale především díky tomu, že přesvědčivě vyhrál dvoje naprosto nepopiratelně svobodné a demokratické volby!

Plné přiznání a pochopení významu těchto faktů by mělo ovšem jít ruku v ruce s pohledem na současnou situaci v Evropě. Ekonomická krize, nejasné perspektivy EU, téma imigrace, vztah k islámu, asertivní chování Ruska, hrozba korupce, to vše jsou otázky, které nabízejí perfektní prostor pro uplatnění populistů a demagogů. Tradiční politici nenabízejí odpovědi, a tak voliči ve svém znechucení raději podpoří laciná řešení radikálů.

V roce 2011 vzbudila v Německu mimořádný ohlas kniha Už je tady zas, kterou napsal Timur Vermes a která vyšla i česky. Satirický román ukazuje Hitlera, který se (bez vysvětlení příčin) probudí v dnešním Německu. Po prvotních zmateních tam začíná „dělat kariéru“, při čemž mu pomáhá nejen atmosféra ve společnosti a jeho stále fungující řečnický talent, ale také moderní média, která z něj záhy udělají obrovskou hvězdu.

Kniha vyvolává salvy smíchu, ale s postupujícím dějem také trochu mrazení v zádech, protože bystrý čtenář si určitě všimne paralel s některými soudobými politiky, kteří si postavili úspěch nikoli na promyšleném programu, ale hlavně na bombastické volební kampani, laciné kritice a jednoduchých řešeních. Několik případů ze západní i střední Evropy (včetně České republiky) jistě umí každý uvést sám. Ideologická pozice není zdaleka tak podstatná jako celkový přístup k politice, jejím tématům, volbám a případnému výkonu moci.

Historické paralely jsou samozřejmě vždy zjednodušující a více či méně metaforické, ale když už jsme s nimi začali, tak ještě jednu přidejme. Pokud už by měl být prezident Putin k někomu přirovnán, tak by to neměl být impulzivně a intuitivně jednající fanatik Hitler, ale daleko spíše chladný racionální kalkulátor Josif Stalin. Ostatně v étosu soudobého ruského režimu najdeme odkazy jak na éru carského impéria, tak na tu Stalinovu.

V této souvislosti stojí za připomenutí fakt, že v rámci svého vzestupu dokázal Hitler dovedně využít strach ze sovětského komunismu, ačkoli mu poté nečinilo žádný problém uskutečňovat se SSSR oboustranně výhodnou spolupráci. Nepochybné je, že na Hitlerovu úspěchu měl jistý podíl i strach ze Stalina. Také z toho bychom měli vyvodit poučení. Měli bychom dávat pozor na to, aby obavy z „nového Stalina“ nakonec nepřispěly k úspěchu „nového Hitlera“, který by již mohl na svou velkou šanci čekat přímo tady v Evropě.