Vepřín v Letech jako kauza pro konzervativce

Letos v září by stát měl vykoupit vepřín blízko Let u Písku, který stojí na místě, kde v době protektorátu byl koncentrační tábor, v němž byli vězněni českoslovenští Romové. Včera se v tom smyslu vyjádřil ministr kultury Daniel Herman, vlastník podniku, firma AGPI státu poslala nabídku ceny.

Ta kauza je jedna z největších „trvalek“ tuzemské politické debaty, bude jedině dobře, když skončí a když skončí právě tímhle způsobem – ten vepřín z místa smrti mnohých zmizí, i když to bude stát peníze, i když to třeba bude mít nějaký dopad na zaměstnanost v místě (já vím, z pražské redakce se takovéhle věci píší snadno).

A jestli někdo zrovna za tímhle rozhodnutím vlády vidí populismus, docela se mýlí – zrovna na pietě vůči romským obětem nacistických represí a holocaustu se v téhle zemi moc procent v průzkumech nenažene.

Je to vlastně docela zvláštní. Spor o vepřín v Letech je někdy prezentovaný jako součást širšího sporu mezi politickou korektností a konzervativními silami, na jedné straně přepjatá starost o práva menšin a na druhé moudrý zájem o zachování statu quo. Přitom snahu dosáhnout toho, aby na místě koncentračního tábora nestál prasečák, je možné chápat jako hluboce konzervativní.

Protože bez úcty k mrtvým může jenom těžko existovat nějaká skutečná tradice nebo společnost v duchu definice Edmunda Burkeho jako společenství živých, mrtvých a těch, kdo se teprve narodí.

Oblíbeným konzervativním žánrem je jeremiáda, zoufalá lamentace nad upadlostí poměrů ve světě, který, zdá se, neodvratně směřuje ke zkáze. Pro podobné nářky se v dnešním Západě jistě dá najít hodně důvodů a soudobá konzervativní pravice jich velmi ráda využívá.

Je docela s podivem, že konzervativce české nechává celkem v klidu stav pohřbívání v zemi – neuvěřitelně vysoké procento pohřbů, které proběhnou bez obřadu, to, že v pohřebních ústavech zůstávají nevyzvednuté urny.

Jistě, nedá se to připsat na vrub od lidu se odtrhnuvším elitám, tudíž to pro politiku či politickou publicistiku není tak přitažlivé, ale právě proto, že tahle lhostejnost nepřichází shora, je jaksi autentická, činí ji to hrozivější.

Civilizace, která přestává dbát o pohřbívání, je hluboce ohrožena. Stát toho v tomhle ohledu moc nezmůže, dá-li najevo, že není jedno, jestli na místě, kde jsou pohřbeni neprávem věznění lidé, vepřín bude, je to aspoň něco.