S Havlem jsme si dávali Klause jako dezert

Ten večer, kdy Václava Havla propustili z jeho posledního pobytu ve vězení, večeřel s Olgou a několika přáteli v dřevěné restauraci Paroplavba na pražské Náplavce. Když mě za nimi můj přítel, Tomáš Vorel, tenkrát přivedl, bylo mi devatenáct let, znala jsem Havlův hlas z rádia Svobodná Evropa, četla jeho knihu esejí zakoupenou v exilovém knihkupectví v Mnichově a představovala si velmi silného muže. Samozřejmě také fyzicky. Václav Havel se mi představil, se svým typicky plachým, chlapeckým úsměvem, o několik centimetrů nižší než já, drobný muž v růžové košili.

„Nikdy v životě jsem na sobě neměl růžovou košili!“ rozčiloval se o pár let později. Měl. Strávili jsme společně večer při pivu a všichni pak vystoupali pár schodů od Vltavy na Rašínovo nábřeží a do bytu, kde Havlovi bydleli. Byl to nádherný večer oslavující návrat z vězení, na který si však Václav Havel později vůbec nepamatoval. Vysvětlil, že je to normální, že to se vězňům stává, vymažou se jim první hodiny a dny na svobodě z paměti. Jak můžou věznit tak křehkého člověka? ptala jsem se nazdařbůh a opakovala tu otázku později děkanovi fakulty žurnalistiky, když přede mnou rozprostřel na stůl černobílé fotografie z vchodu do Havlova domu pořízené Státní bezpečností. Vyloučí mě za to ze školy?

Přišel 28. říjen 1989, který Václav Havel strávil s plicními problémy v nemocnici Na Františku. Lepší nemocnice než vazba. Přišli by si prý pro něj domů, pár dnů by ho drželi ve vazbě, aby se nemohl účastnit žádných protestů, a pak pustili. Proběhla jsem spolu s kamarádkou Věrou Krincvajovou vrátnicí nemocnice a schovaná na pánských toaletách pak čekala, až přijde jakýkoliv pacient. S prostou otázkou, kde tady leží Václav Havel? Otevřela jsem dveře pokoje, kde byli tři muži v postelích, jeden z nich prý agent. Havel vypadal nemocně. Hned si však zavázal župan a vedl nás na chodbu. „Jak jste se sem dostali?“ Byl strašně rád a rád na to setkání později vzpomínal. Obyčejné studentky, ty, co vystoupily ze Socialistického svazu mládeže, na prorežimní fakultě žurnalistiky. Domluvili jsme termín rozhovoru pro právě vznikající studentské noviny, na pátek odpoledne 17. listopadu u Havlů na Hrádečku. Ten večer ale procházím spolu s davem z pražského Albertova pod Havlovými okny na nábřeží a všem kolem říkám: Tady bydlí Havel! A vím, že není doma. Ať žije Havel!!! burácí dav, který si začíná uvědomovat svoji sílu.

„Vašku, to jsou ty holky od Adamce!“ někdo mě chytl za ruku a hučícím davem shromážděným v jeho bytě táhl za Havlem. Setkali jsme se znovu. Bylo dva, tři dny po 17. listopadu a já mu spolu s kamarádkou Věrou popsala naše setkání s tehdejším předsedou komunistické vlády Adamcem. Adamce jsme tenkrát obě navštívily u něj doma v poledne v sobotu osmnáctého. Cítily jsme, že musíme něco udělat, cokoliv, a Adamec bydlel na Letné vedle v ulici. Zazvonily jsme silou čerstvých dvaceti let na dveře a vylíčily mu popravdě, co se večer předtím odehrálo na Národní třídě. Nechtělo se mu věřit, měl jiná hlášení. A dlouho jsme debatovali. „Havel? Tomu já bych ruku nikdy nepodal. A víte proč? Protože je to synek z milionářské rodiny. Moji rodiče neměli na boty, já chodil bos, a Havla vozil do školy šofér v limuzíně! Proto!“ Adamec rudnul nad talířem domácí zelňačky. Havel nás soustředěně poslouchal, uprostřed všeho zmatku a dění.

A poslouchal se stejným soustředěním pokaždé, když jsme se potkali. Když jsem mu jako reportérka Studentských listů spolu s kolegyní Věrou nervózně četla reportáž z lánského zámku, kam jsme vstoupily první po prezidentu Husákovi a našly na jeho nočním stolku rozečtenou detektivku. Když jsme se vrátily z Litvy bojující a krvácející za samostatnost a předávaly vzkaz od prezidenta Landsbergise zabarikádovaného v parlamentu. Když jsme se spolu zastavili v noci na Václavském náměstí u stánku na klobásu a prezident Havel trpělivě vyslechl bezdomovce, možná blázna, který mu dlouze líčil svůj bolavý příběh.

„Hmm (havlovské hmmm), a co na to říkal Klaus?“ Sedávali jsme občas proti sobě v restauraci. Havel si nervózně pohrával v ruce se svým oblíbeným zapalovačem, který dostal od prezidenta Bushe. Při téhle otázce se nikdy neusmíval, naopak měl výraz velmi vážný. V roce 1992 jsem se stala mluvčí české vlády, tedy tiskovou tajemnicí premiéra, jak této funkci říkal Václav Klaus. Spolu s poradci jsme s premiérem někdy obědvali a poslouchali, co nám říká premiér. Jen zřídka si vzal slovo někdo jiný, i když to svého druhu konverzace byla. Každodenní práce s Václavem Klausem, oběd s Václavem Klausem, to Václava Havla zajímalo. Byl Klausem přitahovaný a přitom ho upřímně neměl rád. Byla to fascinace někým naprosto odlišným, avšak úspěšným, jako by se z literární postavy snažil coby spisovatel vydrápat její podstatu. Klause jsme měli nejpozději po předkrmu, večeře často končila dezertem napůl a Klausem.

Premiér Klaus se vrátil z cesty po Jižní Americe. Přál si, aby v novinách vyšel jeho nezkrácený projev, který tam přednesl v angličtině na ekonomické téma. Nezajistila jsem přesný překlad. A hněv byl klausovský (tedy nejvyšší stupeň hněvu). „Já ještě z letiště volám Havlovi, aby si to přečetl, a teď, teď mu budu muset volat, aby si to proboha nečetl!“ Nevyřčeno zůstalo, jak je to pro něj ponižující. V době rozpadu Československa, když se tvořila při dlouhých nočních a víkendových zasedání vlády Ústava samostatné republiky, bylo postavení prezidenta formulované s velkým ohledem na to, že tuto funkci zastával právě Havel. Klaus dal slib Slovákům, že ani jedna země nebude nadále používat československou vlajku. Bude mít prostě jiný klín nebo jinou modrou, snažil se Klaus přesvědčit ministry, kteří se mu výjimečně vzepřeli. V otázkách pravomocí prezidenta však sveřepě trval na svém. Když bylo třeba, zvedl se z premiérské židle a odcházel. Aby se po chvíli vrátil a zaskočení ministři souhlasili. Politická a osobní rivalita oba dva sžírala roky. A když Havel přednesl svůj známý projev v Rudolfinu, byl z toho střet dvou politických světů, které přesto tvořily jeden. Dnes se mi po něm stýská.

Přešel čas a fotograf Tomki Němec mi přinesl oblíbenou fotku. Stojím u okna, zády k fotografovi, a telefonuju. „Vy víte komu...“ Telefonovala jsem Václavu Havlovi z právě probíhající nepřímé volby prezidenta na Pražském Hradě. Kdyby snad ještě přesvědčil některého ze senátorů, aby hlasoval pro profesora Švejnara, protože spolu pracovali a Václav Havel se mu snažil ve volbě v roce 2008 pomoct. „Vidím to celé doma v televizi. (Dlouhá, velmi dlouhá pauza.) Víš, já už nemůžu dělat nic, vůbec nic, no, tak to teď je.“

Když jsem Václava Havla viděla naposledy v jeho kanceláři ve Voršilské, byl ještě menší, než když jsem ho poznala. Byl křehký a starý, ale jeho nezaměnitelný pohled mu zůstal. Smích, který se snaží napodobit imitátoři, se nezměnil. Jako kdyby zůstávala z celého člověka jenom podstata, tělo nebylo důležité. Bavily ho historky o mých dětech, klucích, co se doma prali. „Naši maminku taky strašně trápilo, když jsme se doma s bratrem prali a hádali. Bývala z toho nešťastná.“ A říkal to tak, jako by ji to trápilo ještě v té chvíli. Budu si Václava Havla pamatovat naslouchajícího, chápajícího, přemýšlejícího, veselého, ješitného i tvrdohlavého. Když jsem odcházela tenkrát před pěti lety z Voršilské, prstem mi udělal na čele křížek, tak jako to dělávala moje babička.