Sobotka vládl mizerně. Proč pro něj má kdekdo pochopení?

V posledních několika letech jsme zakoušeli dost mizerné vládnutí. Zní to jako komentátorské klišé – ale odmyslete si hospodářský růst, na který má vláda spíš malý vliv a jenž může zmizet slabším přídělem evropských fondů či jednou německou recesí – a jaké je vlastně vysvědčení státu? Zvyšování platů ve státní sféře, ale to si vláda mohla dovolit jen díky dobrému ekonomickému počasí, viz výše, přesněji řečeno se už teď na stavu rozpočtu ukazuje, že si to dovolit nemohla. Nová kvalita daňové buzerace podnikatelů. Setrvalé zhoršování kvality školství, měřeno mezinárodním srovnáním. Státní podniky platí v arbitrážích jak mourovaté. ČEZ nemá koncepci. Počet kilometrů nových dálnic se v posledních čtyřech letech pohyboval mezi nulou a 16. Výdaje na obranu klesly pod jedno procento HDP.

Předseda vlády se v těch letech jmenoval Bohuslav Sobotka.

Je nápadné, jak málo z toho je mu přičítáno k tíži. Ne že by byl milován, všeobecně ani novináři. Ale Bohuslav Sobotka je chápán.

Sobotka (skoro) nikoho osobně neuráží – ani v tom smyslu, že by někoho častoval urážkami, ani v tom, že by jeho samotná existence ve veřejném životě někoho pobuřovala. Mluví klidně, nevzrušeně, neosobně, nezajímavě. Je prost velkých skandálů – částečně díky tomu, že se mu je snažila přišít média vlastněná Andrejem Babišem, s nimiž ostatní média „nehrají“, takže byl Sobotka detailnějšího zkoumání ušetřen.

Sobotka projevoval nemalou zručnost v setrvávání v čele své strany. V tom byl skutečně podceňován. Vždy když už se zdálo, že to nemůže ustát, nakonec zůstal v sedle a ti, kdo ho z něj chtěli shodit či jít výš, museli odejít – a je jich za ta léta pěkná řádka. Kde je dnes Hašek? Kde Škromach? Kde Dienstbier? Kde Zimola? A Sobotka je pořád předseda a vnitrostranická demokracie v ČSSD zachována, bylo možné říkat až do středy.

Jenže celou tu dobu preference ČSSD jen a jen klesaly.

Oceňování Sobotky je veskrze negativní. Je respektován za to, co neudělal. Nemluvil sprostě do rádia. Neříkal, že by se novináři měli střílet. Nevyhlašoval hon na muslimy. Neodevzdal nás do ruské zóny vlivu. Nenaparoval, se, kdo z vás to má. Nehlásal, že by se stát měl řídit jako firma. Nevytahoval na nikoho dehonestující informace.

A pak za věci, které neudělal, ale možná chtěl. Vždyť měl progresivní poradce. Určitě v hloubi duše chtěl přijmout víc uprchlíků. Určitě by v hloubi duše rád uspíšil vstup do eurozóny a vůbec nás posunul víc do hlavního proudu evropské integrace. Určitě by i rád zvýšil výdaje na obranu, říkal, že o to bude „usilovat“.

Možná chtěl, ale neudělal. To jeho vláda vyhlašuje, že usnesení Evropské rady navzdory nepřijme jediného uprchlíka, a dává žalobu na zbrojní směrnici.

Oceňování Bohuslava Sobotky v liberálních kruzích je zkrátka založeno na dvou předpokladech: velmi nízkých nárocích a na empatii hraničící se čtením mysli.

Tento obraz „Bohuslava Sobotky v našich srdcích“ nejotevřeněji vyjádřil přední intelektuál Martin C. Putna ve zdravici, již expředsedovi adresoval na sociálních sítích:

„Čest muži, jehož úkolem bylo tančit, když mu předtím svázali ruce i nohy. Čest muži, jenž nezvítězil, ale uchoval si čest.“

Domnívám se, že liberální respekt vůči Sobotkovi není založen na jeho skutečných výsledcích, ale že uspokojuje nějakou mentální potřebu, která je tu přítomna. Je založena historicky, rezonuje s nějakými vzorci chování, které se nám zapsaly do paměti. Máme zvláštní slabost pro lidi, kteří chtěli, ale nemohli.

Při čtení Putnovy pocty mě napadlo, že by snad byla přiměřená předsedovi druhé protektorátní vlády generálu Eliášovi, tedy když si odmyslíme kýčovitost metafory a neohrabané dvojí použití slova čest. Ale Sobotku nečeká popravčí četa.

Jak ale ten sentiment padne na adoraci, v níž se slunili muži Pražského jara v osmašedesátém! Jak nadšeni byli všichni dobrou vůlí Dubčeka a spol.! Celý svět je obdivoval. Fakticky pro zabezpečení větší svobody před nejvážnějším ohrožením neudělali nic. Ale určitě chtěli. „Jsme s vámi, buďte s námi,“ hlásaly titulky a transparenty ještě na podzim, poté co se mužové Pražského jara vrátili z Moskvy, kde podepsali potupné protokoly legalizující okupaci. Vždyť nemohli jinak, byť jistě chtěli (Kriegel přitom ukázal, že mohli, ale to byl jaksi detail). Ještě po lednu 1969, když už bylo jasné, že se budou utahovat šrouby, tam všichni zůstali. Aby zachránili, co se dá. Jenže nemohli nic dělat.

A když pak museli skutečně odejít – Dubček ještě poté, co podepsal tzv. pendrekové zákony, podle nichž mlátili lidi, kteří demonstrovali na podporu jeho obrodného procesu –, co lidí v nižších patrech, v podnicích, v akademické sféře se podřídilo a zůstalo ve funkcích! Aby zachránili, co se dalo, aby na jejich místo nepřišel někdo horší. Moc lidí sice neochránili a úroveň neudrželi. Nemohli. Ale chtěli.

Normalizace je dávno. Ale historické vzorce chování se utvářejí v přelomových dobách a utvářejí se nadlouho – nevymírají, dokud je nějaká další přelomová zkušenost nepřemaže. Vzorce chování z doby podřizování se komunismu jsou u nás leckde stále živé. Když se na to soustředíte, zachytíte je v konverzaci, v různých narážkách a vtipech docela často. Vývoj posledních desetiletí nepřinesl žádnou dost silnou sjednocující zkušenost.

Ale je to uvažování hodné nesamostatného národa, neplodné pro budoucnost, nevedoucí k odpovědnosti, produkující suboptimální výsledky.

Ne že by po Sobotkovi nemohl přijít ještě někdo horší. Ale nikdo mu končetiny nesvázal, odpovědnost přijal sám a dobrovolně, a pakliže na parketu předváděl tak matné výkony, tak proto, že prostě moc tančit neuměl.