Nádherný vítěz Leonard Cohen
1
Jestliže Bob Dylan je Picassem hudby, jíž se nepřesně říká populární, pak Leonard Cohen byl jejím Chagallem, Modiglianim, Schielem a také Balthusem. Jestliže se na ženách už pomalu nesmí hodnotit fyzická krása, protože by to prý snižovalo jejich hodnotu na kus masa, jako by krása nebyla z velké části vlastním dílem, pak tu staromódně říkám, že Leonard Cohen byl fyzicky nejkrásnějším vydáním muže, jakého si lze představit. Krásný byl jako mladík, hebrejský Adonis z Montrealu, krásný byl jako stárnoucí muž v tmavých brýlích, žvýkající banán na obalu desky I’m Your Man, a snad nejkrásnější byl jako vyschlý stařec s holou lebkou pod kloboukem, asketa v obleku od Armaniho, v němž s klidem a zájmem vyhlíží smrt a nekonečno.
Byl básníkem surrealistické představivosti a metaforiky plné chtíče, který přitom neměl nic společného s vulgaritou.
Byl spisovatelem těžko čitelných temných románů mokvajících krví a podvědomím.
Byl textařem svých písní, které naplňoval hořkostí a sarkasmem, již spojoval s nepřekonatelnou schopností klást slova tak, aby způsobovala sladké rýhy na srdci.
Byl skladatelem melodií, jež byly nejpůsobivějšími cajdáky od dob Kurta Weilla, takže kdo je slyšel, byl jimi magnetizován a zněly mu v uších jako ozvěna dávné touhy.
Byl zpěvákem, jehož kouřem zdrsnělý hlas měl v sobě medovou sladkost, která ženám způsobovala tajné výbuchy a mužům zvedala vůli se jich zmocnit.
Byl to nejerotičtější umělec současnosti, který ovšem sexualitu spojil se spiritualitou, což je starý trik největších duchovních mistrů. Cohen, což hebrejsky znamená kněz, po této cestě dostoupal až na vrchol.
Spisovatel Tom Robbins napsal v roce 1995 doslov ke Cohenovu románu Nádherní poražení, který vyšel poprvé v roce 1966, Cohen ho napsal jako třicetiletý. Není to klasický doslov – stejně jako román, na němž je znát, že palivem byly kromě Cohenova daru imaginace také amfetaminy, není standardní próza. Robbins v něm Cohena nazývá „Buddha Zorbou“, aby jím mohl popsat ideál moderního muže. Je to muž hloubavý, který udržuje přísně zbožné spojení s vesmírnou energií, ale zároveň se jako doma cítí ve fyzickém světě. Takový muž zná hodnotu buddhistické pravdy a zároveň hodnotu německé marky (píše Robbins, netuše, že se jí Němci zbaví). Ví, jaké spropitné dát číšníkovi v pařížském nočním klubu, a ví, kolikrát se uklonit v japonském chrámu v Kjóto. Takový muž tráví jitra v jogínském sedu, odpoledne zápasí s múzou a po večerech sedává v kavárničkách, kde večeří, popíjí a oduševněle, ale koketně rozpráví se ženami, jež jsou tak krásné, že se ostatním tají dech. Takový muž je schopen uzavřít výhodný obchod, když je to nutné, a zároveň je schopen přikázat své mysli, aby vstoupila do borové šišky a setrvala tam hodiny v meditaci. Je schopen se divoce roztančit, je-li pohnut hudbou, a oddat se kráse a tělesné touze, aniž by se vzdal svého duchovního já.
Ne, takový muž je iluzí a naivním snem jiných mužů, kteří žijí své životy velmi vzdálené od takového ideálu. Ale přece jenom k němu může mít někdo blíž – a úplně nejblíž k němu měl Leonard Cohen, jenž jím vlastně byl. S banánem v ruce, s doutnající vonnou tyčinkou mezi zuby ve čtvrtek opustil pozemský svět a dostoupal na vrchol Věže.
