Limity orálu aneb Soud s agentem Burešem

Jeden předvolaný důstojník už si nic nepamatuje („Som po dvoch mozgových príhodách“), druhý, ten který spis na Andreje Babiše v kategorii důvěrník Státní bezpečnosti vlastnoručně zakládal, si naopak jasně vybavuje, že tak učinil pod nátlakem svého nadřízeného: „Babiš o založení spisu nevedel a ani nebol kontaktovaný. Nepodpísal viazací akt. Správa o získaní agenta Bureša teda nie je pravdivá.“ Zajímavé je, že kromě této poměrně jasné vzpomínky ani tomuto důstojníkovi žádná jiná souvislost z daného případu v hlavě neuvízla.

Široce sledovaný bratislavský soud Andreje Babiše proti Ústavu paměti národa, který českého vicepremiéra vede v evidenci spolupracovníků Státní bezpečnosti, se dotýká vysoce zajímavé otázky: Jakou cenu vlastně mají výpovědi bývalých pracovníků StB u polistopadových soudů?

Je třeba mít na paměti, že před rokem 1989 by policistovi, který si vymýšlel a ty výmysly zanášel do svazků, hrozilo dlouhé vězení za trestný čin ohrožování utajované skutečnosti. Pak je dobré vědět i to, že prvních pět let nového režimu (promlčecí lhůta se počítala od 1. ledna 1990) ještě bylo možné soudit falzifikátory z řad StB za zneužití pravomoci veřejného činitele. Vést nic netušícího nebožáka jako spolupracovníka tajné policie by skutkovou podstatu bohatě naplňovalo. Rokem 1995 počínaje všem těm falzifikátorům a bájným lhářům, které StB kdovíproč zaměstnávala, nic nehrozí. Pokud by tedy někoho nenapadlo zkoumat, zda u soudu neučinili křivou výpověď,  což jim zákon na rozdíl od obžalovaných zakazuje - to však zatím nikoho nenapadlo.

Lidé obecně skeptičtí k archivům StB občas vznášejí otázku, proč bychom měli věřit svazkům zločinecké organizace. U soudu, jako je ten bratislavský, máme na výběr: buď věřit svazkům zločinecké organizace (která nepočítala s tím, že by jednou mohly vyjít na světlo) anebo pracovníkům oné zločinecké organizace, kteří lhali a podváděli buď tehdy, nebo lžou a podvádějí dnes. Ten výběr je docela jednoduchý.