Bankrot Řecka se nás týká. Víc, než si myslíte

Vše nasvědčuje tomu, že řecká vláda je odhodlána vyvolat bankrot. Vyhlášení neschopnosti splácet dluhy teoreticky nemusí znamenat nic pro členství země v mezinárodních organizacích. Ale Evropská unie není ledajaká organizace a tohle nebude jen tak ledajaký bankrot. Může změnit v Evropě hodně. My jsme Řecku nepůjčili (nepočítáme-li naše angažmá v Mezinárodním měnovém fondu) a nejsme v eurozóně. Týká se nás to vůbec? Ano, docela hodně.

Kdyby Řecko vyhlásilo bankrot v roce 2010, vypadalo by to trochu jinak – dluhopisy drželi soukromí investoři. Takových zemí už v dějinách zbankrotovalo. Dnes je Řecko dlužníkem veřejných institucí – jednotlivých evropských zemí, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a dalších. Je to tedy maximálně politická záležitost, vztahy s věřiteli rovná se mezinárodní vztahy.

Jednání s věřiteli v Bruselu jdou špatně. Od konce února se vyjednává o tom, jak chce řecká vláda změnit podmínky tzv. Memoranda, jímž se řídily dřívější půjčky. A řecká vláda, jež tvrdí, že chce ekonomický růst, není schopna či ochotna přijít s návrhy, které by partnery přesvědčily, že povedou ke konkurenceschopnému ekonomickému růstu.

Času ubývá. Z řeckých bank prchají vklady. V Bruselu panuje skepse, že se podaří něco dohodnout do 24. dubna, kdy se koná zasedání Euroskupiny v Rize. Oficiálně to vyjádřil eurokomisař Dombrovskis i německý ministr financí Schäuble, anonymní zdroje jsou ještě tvrdší. Řecký ministr financí Varufakis velkolepě vstoupil na scénu s tím, že je třeba najít řešení ne pro Řecko, ale pro celou nemocnou eurozónu. Dával najevo, že ostatní ministři nejsou na jeho úrovni – prý se divili, že chce mluvit o makroekonomice. To bylo před dvěma měsíci. Dombrovskis si stěžoval, kolik času se promrhalo na „diskuse o tom, kde se experti budou scházet a podobně.“ A anonymní zdroj z Komise sdělil, že minulý týden se prý při jednání řecký zástupce (někdo nižší než Varufakis) dožadoval bezpodmínečně peněz „jako taxikář“. Kdeže jsou časy hovorů o makroekonomice.

Skutečně do tuhého má jít 12. května – to čeká Řecko splátka 767 miliónů eur Mezinárodnímu měnovému fondu a v rychlém sledu pak několik dalších plateb úhrnem za jednu a půl miliardy eur. V létě pak čeká další více než miliarda splátek Evropské centrální bance a Evropské investiční bance. Budou-li jednání pokračovat dosavadním stylem, Řecko přestane mít kde brát když ne v květnu, tak v létě určitě.

Mezitím doma vláda ujišťuje občany, že ona nehodlá ustupovat. „Neexistuje, že by naši partneři neustoupili,“ prohlásil včera ministr Flaburaris. Navzdory svému únorovému závazku, že nebude podnikat jednostranné kroky s fiskálními dopady, začala nabírat státní zaměstnance a schválila zákony o odložení splátek daňových dluhů a sociální podpoře nejchudších vrstev.

Dále například předložila zákon o zákazu prodeje obydlí, které je primárním bydlištěm a propadne jako zástava. Řecký parlament schválil vytvoření tří vyšetřovacích komisí: pro vyčíslení reparací od Německa, pro zjištění, zda nejsou některé zahraniční dluhy nemravné (a tudíž je není třeba splácet), a pro „pravdu o zadlužení“ – čímž se myslí zadlužení vzniklé až po roce 2010, nikoli tedy například dluhová exploze v letech 2004-2009, kdy vládl premiér za Novou demokracii Karamanlis, s nímž Tsipras nyní navázal přátelské vztahy.

Franco Debenedetti z italského liberálního Institutu Bruna Leoniho tento týden ve Financial Times vystihl nejen ekonomickou, ale totální politickou konfrontaci, k níž Syriza a Evropa směřují:

„Řecko dělá všechno pro to, aby bylo považováno za politicky odlišné od svých evropských partnerů: odmítá přijímat vážně míněné závazky, snaží se poštvávat jih proti severu, Jeana-Clauda Junckera proti Jeroenu Dijsselbloemovi a Wolfganga Schäubleho proti Angele Merkelové, vyhrožuje, že pustí do Evropy teroristy z IS, požaduje od Německa reparace ve výši deseti procent svého HDP a teď se pokouší aliancí s Moskvou nahradit Brusel. A v Bruselu zas evropští partneři vkládají naděje rovněž do politických kroků: odstranění Varufakise, nahrazení levicové Syrizy umírněnou stranou To Potami, do nových voleb.“

Velmi snadno si lze někdy v létě představit řetězovou reakci. Může zůstat v eurozóně země mající nevyřízené dluhy u ECB? Jak dlouho by trvalo, než by Řecko bylo zbaveno hlasovacích práv? Došlo by k tomu dřív anebo později, než by ECB zatrhla řecké centrální bance program ELA, který drží ze dne na den řecké banky nad vodou? Co kdyby splnil řecký ministr obrany výhrůžku, že dá povolení k pohybu po Evropě všem migrantům, kteří do Řecka přicházejí z Blízkého Východu? Jak dlouho by trvalo, než by někdo v Bruselu, Berlíně či Paříži řekl: „Jak je libo, pánové – ale jste venku ze Schengenu“? Až zase řekne nějaký řecký ministr, že baltské země jsou poplatné starým příběhům a trpí škodlivým strachem z Ruska, co když se třeba estonský prezident Ilves už neudrží a napíše na twitter: „Kdyby se mělo zítra v Unii hlasovat, zda vyloučit Řecko, nebo Estonsko, jak si myslíte, že by to dopadlo?“

Nemusí to tak dopadnout, nikdo to vlastně nechce. Ale představit si takovou eskalaci je až příliš snadné. Přitom je i v našem zájmu, aby se Řecko rozžehnalo s eurozónou v pokud možno co nejkorektnějších vztazích. Z několika důvodů:

1. Z hlediska budoucnosti eura je odchod Řecka dvojsečný. Na jedné straně se prolomí tabu, že euro je nevratné. Ukáže se, že je to pouze naparáděná zóna pevných směnných kurzů, jejíž členové jen nemají vlastní emisní banky, ale kdykoli z ní může nějaká země odejít. Na druhé straně je slyšet hlasy, že z čistě ekonomického hlediska se eurozóně uleví, že bude stabilnější. A, dodávají někteří, teď nastane ta pravá chvíle začít šturmovat k dokončení toho, co euru schází: společná fiskální politika, společné dluhy, společná ekonomická vláda. To by zaprvé byla demokratická tragédie, protože to většina voličů nechce. A zadruhé by to zvýšilo tlak na zavádění dalších pravidel a institucí jen pro eurozónu. Ti, kdo by v ní nebyli, by byli nutně vytlačováni a okraj, byť už jen tím, že by jejich ministři nebyli přítomni na spoustě jednání a vypadávali by z budování klíčových vztahů. Psychologická bariéra konsensu by zeslábla, válcování a vytlačování zemí s odlišným názorem by se stalo snazší. Se zeměmi jako s Británií anebo na druhé straně s námi by se čím dál víc jednalo jazykem ultimát: buď euro, nebo nic.

2. Jakmile by se jednou Řecko utrhlo, pádilo by opačným směrem nejen ekonomicky. Otázka je, jak daleko. „Když vypadneme z eura, skončíme v Africe,“ řekl letos v únoru v reportáži v časopise Weekly Standard jeden řecký ekonom. Uváděl to na vysvětlenou, proč mají Řekové navzdory všemu fanaticky lpějí na euru. Ale co když by jim euro bylo odebráno? Řecko by jistě začalo otevřeně kooperovat s Moskvou, kam je srdce táhne. Ale došlo by třeba až na vystoupení z NATO? Řecké členství v západních strukturách si celá desetiletí od druhé světové války žádalo ustavičný aktivní diplomatický management. Oběma stranám to stálo za to. Kolik z toho by se teď hodilo za hlavu? A k čemu všemu by to vedlo? Vztahy s Tureckem je první věc, který laika napadne, ale tím výčet problémů asi jen začíná. To nás třeba nemusí bezprostředně vzrušovat, co nás ale musí vzrušovat, je změna rovnováhy a atmosféry, kterou by to v euroatlantických institucích přivodilo. Můžeme se spolehnout, že Putin by ji uměl využít ve svůj prospěch.

Je ironické, že nejblíže k odchodu z EU se za dobu jejího trvání nedostal nějaký tradiční potížista jako euroskeptická Británie či Česko v dobách největší moci Václava Klause, ale země, jejíž politici dlouhá léta poslušně odmávávali všechny nové smlouvy, které se jim předkládaly, a jediné, co v Bruselu sledovali, byl nerušený přísun dotací. Ovšem jakákoli země se státním dluhem zvícím 177 procent HDP pozná, že suverenita je problematický koncept.