Směl by dnes Václav Havel na americkou ambasádu?

Barack Obama uskutečnil to, o čem leckterý z jeho předchůdců uvažoval, ale nikdo nenašel politickou odvahu do toho jít: normalizaci diplomatických vztahů s Kubou.

Politická překážka je jasná: odpor politicky organizovaných kubánských Američanů, kteří mají svůj vliv v republikánské straně. Většina republikánů tak každého, kdo usiluje o normalizaci vztahů s Kubou, obviní, že kapituloval – dokud na ostrově vládnou Castrové, nemá je Amerika „odměňovat“ obnovením vztahů a zrušením embarga.

Argumenty pro normalizaci (a zrušení embarga, které Obama nezrušil, neboť to může jen Kongres) jsou taky jasné: diplomatické vztahy samy o sobě nepředstavují žádnou „odměnu“, jsou běžným, neutrálním jevem mezinárodních vztahů – i USA mají diplomatické vztahy s řadou nechutných režimů a neznamená to, že jim vyjadřují podporu. A embargo dnes ze všeho nejvíc slouží jako výmluva, na niž může svádět své neúspěchy kubánský režim – koneckonců může obchodovat s dalšími asi 190 zeměmi. Izolovat Kubu bylo oprávněné v letech studené války, kdy Kubánskou krizí v roce 1962 Castrův režim vedl dobrodružnou politiku, při níž se snažil šířit po světě „mezinárodní dělnické hnutí“. To ale po konci studené války a ztráty svého moskevského sponzora už Kuba prokazatelně nedělá – nebo aspoň neškodí americkým zájmům ve světě o nic víc než některé jiné státy, v nichž USA mise mají.

K tomu je ale třeba něco dodat: prezident, který se rozhodne tento krok udělat, by měl využít pák, které mu situace dává, a něco za to chtít. Když změna, tak změna. USA za diplomatická gesta v době studené války i později vždy žádaly aspoň symbolické kroky zejména na poli lidských práv a posunu k demokratizaci. To se však v tomto případě nestalo. Naopak lze říci, že, od té doby, co v lednu Obama svůj záměr otevřít s Kubou novou kapitolu, Castro, řečeno jazykem sociálních sítí, Američany úspěšně trolluje. Jak jinak nazvat to, že v lednu, v předvečer příjezdu americké delegace v čele s náměstkem ministra zahraničí, zakotvila v havanském přístavu ruská špionážní loď? Součástí balíčku dohod bylo propuštění asi 50 vězněných disidentů a Američana, který si na ostrově odpykával trest za to, že rozdával Kubáncům počítače. Ale ani ne už to, že by Kuba vydala hledané americké zločince, kteří na ostrově našli útočiště.

Propuštění disidenti byli ovšem záhy nahrazeni novými zatčenými – nezávislá Kubánská komise pro lidská práva a národní usmíření uvádí, že počet zatčených sice o něco poklesl, ale nevyzpytatelnost a hlavně brutalita policie jen vzrostly. Když pak před několika dny přijel do Havany ministr zahraničí John Kerry slavnostně vztyčit vlajku na znovuotevřené americké ambasádě, režim preventivně zatkl asi 90 lidí. Krátce před ceremoniálem se objevila zpráva, že na přání režimu nebudou pozváni na ambasádu žádní kubánští disidenti. Ministerstvo zahraničí se to snažilo oficiálně zdůvodnit nedostatkem místa – slouží ke cti amerických médií, že tento trapný výmysl demaskovala. Kerry místo toho pozval disidenty na pozdější malou recepci na ambasádě. Není divu, že je někteří odmítli. V projevu při vztyčování vlajky, který otitulkovaný přenášela kubánská televize, Kerry mimo jiné vyjádřill přesvědčení, že Kubě by prospěla skutečná demokracie se svobodou projevu. Titulek v televizi: „Je teplé ráno.“ Po Kerryho odjezdu se pro jistotu zatýkalo znovu. A Kerryho ohebnost je bohužel součástí trendu – američtí kongresmani, kteří se od ledna na ostrov hrnou, se často rozhovorům s disidenty vyhýbají, protože režim jim dá na srozuměnou, že v tom případě nedostanou dobré schůzky s oficiálními činiteli.

Když před rokem 1989 zavítal do Prahy nějaký západní státník, pokud byl co k čemu, trval na tom, že se buď sejde s disidenty, anebo nepřijede. Například i francouzský socialistický prezident Mitterrand, od kterého se to tak úplně nečekalo, v roce 1989 přijal velkou skupinu disidentů na snídani, která byla pro chartisty velmi důležitá. Dnes je trochu jiná doba, ale na Kubě ne zas tolik – režim je co do podnikání mírně volnější než u nás, co do svobody projevu a občanské aktivity zase spíš drsnější. Ale že si Spojené státy v éře Baracka Obamy nechají diktovat, koho smějí a nesmějí pozvat na své velvyslanectví, to by přece jen každý nečekal.

Je to jiná Amerika. Až bude třeba americký velvyslanec někdy něco pronášet o Václavu Havlovi, bude dobré si to připomenout. Kdyby byl koncem 80. letech prezidentem Obama, a ne George Bush, směl by vůbec Havel na pražskou ambasádu? Ale nejde jen o morální rozměr – ukazovat svým letitým nepřátelům, jak zoufale toužíme po jejich přízni, je špatná diplomacie.