Svlečeni do naha kvůli třem knížkám

Dodnes mám zvláštní pocit, když přejíždím hranice. Ani po dvaceti pěti letech nezmizela z podvědomí myšlenka, že dělám něco nepatřičného, skoro zakázaného. Volné cestování v Schengenském prostoru považuju za svůj splněný sen. Po návratu z poslední cesty do Říma jsem si až doma uvědomil, že jsem vlastně za celý týden vytáhl doklad, a to ještě občanku, pouze při ubytování v hotelu. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsem ze socialistického ráje vyjel poprvé…

Je polovina srpna 1988 a já sedím se svojí budoucí manželkou Veronikou a neznámým Američanem ve vlaku směřujícím k Schirndingu. Lámanou česko-američtinou nám sděluje, že tuhle hranici nemá rád. Je nejhorší na světě a vždycky je šťastný, když je na druhé straně. Tentokrát už ale jede naposledy, rozešel se s českou dívkou a už sem nepřijede. Nemám odvahu mu sdělit, že za několik minut přijde příslušník Státní bezpečnosti a odvede nás dva pryč z vlaku. Vzpomínám na posledního půl roku, kolik hodin musela Veronika prostát na velvyslanectvích kvůli vstupním vízům do Německa, Holandska a Rakouska. Na doporučení od zaměstnavatele, odevzdání vojenské knížky, doporučení odborové organizace, žádost o devizový příslib, i na včerejší výslech na jičínské Státní bezpečnosti, kam si mě můj anděl strážný zavolal, protože zrovna v mém případě došlo k chybě při vydání výjezdní doložky.

Šel jsem odevzdaně, ani na chvíli jsem nepředpokládal, že by mě opravdu pustili. Seděl jsem, mlčel a poslouchal. „Tak to máte v pořádku, a za kým tam jedete?“ Vím, že poslouchá moje telefonáty s Jardou Hutkou, kontroluje moji korespondenci do Vídně. Zjistil jsem to lehce. Vladimír Veit odeslal z Vídně několik separátů Svědectví na adresy, které jsem mu dal, a mně jedinému dopis nedošel. „Jedu se tam jenom podívat, Holandsko je krásná země.“ Ušklíbne se a praví: „Nechci Vám radit, ale máte tam kamarády a tady Vás nic dobrýho nečeká. Nakonec Vás stejně zavřem.“ S hraným překvapením se ptám, jestli mě navádí k emigraci, a on stejně překvapeně odpovídá, že samozřejmě ne, to je přece trestné. Až později mi došlo, že ve stejnou chvíli jiný estébák prohledával náš byt, jestli se nechystám emigrovat, že by mě zavřeli rovnou. Že nám lezou do bytu, jsem věděl, protože se jim jednou nepovedlo dobře vypnout panoramatické rádio, které jsem používal k poslechu Svobodné Evropy, a ověřil jsem si, že nikdo z rodiny na něj nesáhl.

Objevuje se vlčák na vodítku, očichá naše batohy i nás samotné a pokračuje dál následován samopalníkem v uniformě pohraniční stráže. Přichází příslušník Státní bezpečnosti s celníkem. „Celní a pasová kontrola. Máte něco k proclení, nějaké valuty?“ Nevezeme absolutně nic navíc, protože stejně nevěřím, že projedeme ven. Žádá nás o výjezdní doložku a pas. Obojí mu podáváme. Rozevře papírový seznam a porovnává čísla výjezdních doložek. Pomalu se zvedám, abych si vzal batoh a šel s ním. Venku slyším štěkat psy a vidím vojáky, jak s baterkami prohlížejí spodky vagonů, a slyším, jak na toaletách vysypávají koše. Někdo přeběhne po střeše. Všechno trvá strašlivě dlouho. Američan podává svůj pas a nechápe, proč se zvedám k odchodu. Estébák nám vrací pasy a výjezdní doložky, když oboje předtím na malém pultíku, který mu visí na prsou, orazítkoval. Přeje šťastnou cestu. Vlak se pomalu rozjíždí a já vidím z okna obrovskou závoru a na stranu odsunuté výkolejky. Najednou je ticho, do kterého se rozzáří nádražní lampa, pod ní nápis: Schirnding. Ptám se, jestli už jsme v Německu, a náš spolucestující mě ubezpečuje, že ano, a radostně vyhazuje z okna československé peníze. Děláme totéž, i když nevíme proč. Zalévá mě pocit neuvěřitelného štěstí. Opravdu jsem v Německu.

O deset dní později sedím s přítelem Vladimírem Veitem v poslední rakouské hospodě před Petržalkou, popíjím asi čtvrtou dvojku skvělého vína a mám stejný pocit jako při nástupu základní vojenské služby. Je půl dvanácté, už budeme muset jet. Ještě naposledy nám nabízí emigraci a slibuje, že vzhledem k naší „přeshraniční“ spolupráci by se pokusil, abychom nemuseli do uprchlického tábora v Traiskirchenu. „Vláďo, děkuju za nabídku, ale já přece nebudu před těma hajzlama utíkat.“ Na rakouské straně nikdo není a tak projíždíme kolem celnice nikým neobtěžováni. Vláďa zastavuje asi padesát metrů od ve tmě se rýsující siluety vojáka se samopalem. Vystupujeme mírně opití z auta, bereme batohy, kde se na dně ve spacáku krčí Slovník zakázaných českých spisovatelů, Svědectví, Listy, Paternoster, necenzurovaný Máchův deník a další podobný kontraband.

V igelitové tašce je videorekordér a nové krátkovlnné rádio pro poslech zahraničního rozhlasu a ještě knížka World Radio TV Handbook. Seznam všech rozhlasových a televizních vysílačů na světě, stál mě sice polovinu měsíční výplaty, ale v komunistickém Československu má cenu zlata. Voják nás vyzývá, abychom se zastavili, a ptá se, co chceme. Stojí asi metr za bílou čárou a samopal si ze zad shodil do ruky. Dívám se fascinovaně na ten bílý pruh namalovaný barvou a naposledy se pohledem zeptám Veroniky. Opravdu jdeme? V očích jí poskakují plamínky způsobené vínem a odhodláním. Voják kontroluje naše doklady a volá na kolegu: „Jsou tu nějaký pěšáci, pojď si je vzít.“ Ohlédnu se zpátky, ale ve tmě už není nic vidět. Navíc na rozjímání není čas. Z celnice vychází příslušník Státní bezpečnosti. Vaše pasy, celní prohlášení a výjezdní doložky. Vše mu podáváme a on s tím odchází do budovy, za chvíli se vrací a ptá se: Kde jste byli, nesetkali jste se s nějakými emigranty? Mluvíme o krásách Amsterodamu a Vídně a zapíráme kamarády jak Petr Krista. Tak si sem položte batohy a vybalte je. Srdce mi mlátí až v krku, motám se po vypitém víně. Ukazuji řádně zapsaný videorekordér k proclení i nové rádio a postupně vyhrabávám obsah batohu. Asi v polovině estébák říká: „Dobrý, teď vy“ a ukazuje na Veroniku. Dopadá stejně. „Co Vás to napadlo za blbej nápad jít pěšky přes automobilovej přechod, a jak jste sem vůbec dojeli?“ Odpovídáme, že stopem, a v duchu si říkám, že ten lístek z amsterodamské tramvaje, na který před hodinou napsal Vláďa Veit potvrzení pro rodiče Veroniky, nebyl úplně nejlepší nápad. „Potvrzuji, že se Veronika chovala v zahraničí slušně, jako by jí bylo šestnáct let. Toto můžou potvrdit Vladimír Veit, Pavel Tigrid a Ivan Medek.“ V hlavě se mi přehrává včerejší večer, kdy jsem si ve vídeňském Nachtasylu domlouval s Pavlem Tigridem další spolupráci. Slíbil nám poslat peníze a příští rok musíme prý přijet do Paříže. Ve Vídni právě nahrává s Ivanem Medkem dálkový rozhovor s Václavem Havlem pro Hlas Ameriky a co bychom se prý chtěli Havla zeptat. „Jak se odsud vůbec chcete dostat,“ vrací mě zpátky do reality estébák z pasové kontroly. „No tak půjdeme těch několik kilometrů do Bratislavy pěšky.“ „Tady v pásmu? Vy jste se zbláznili.“ Někam odchází, Veronika se opírá o celnici a dost nahlas říká: „To máme ale štěstí, že nás neprohlíželi.“ Málem omdlím hrůzou a koktám: „Jsme-ještě-na- celnici, prosím-tě-mlč.“ „Tak já Vám teda zavolám taxíka. Hele zavolej Karlovi, že sou tady ňáký pěšáci, ať je vyzvedne.“

Velice mu děkujeme a čekáme asi hodinu na příjezd taxíku. Šedivá volha dojede až k nám. Tak si nastupte, vy umělci. Dojíždíme k obrovské závoře. Volha zastaví, řidič stočí okénko a vystrkuje hlavu. Závora se pomalu horizontálně odklápí a žoviální taxikář povídá: „Já sem dneska jel do Vídně na letiště a tam se mě ňákej českej blbec ptal, jestli bych prej něco nevzal do Blavy. Jó, voni mně to kluci najdou a já budu mít po ježdění. Taková kravina, no řekněte, vy byste to vezli?“ Sklopím zrak na batoh, který mám na klíně, a snažím se ho přesvědčit, že takovou blbost by nikdo neudělal. Na hlavním nádraží odevzdávám taxikáři svůj několikadenní plat a marně se pokouším v bufetu objednat cokoli k jídlu. „Sou dvě hodiny v noci, ste blbej?“ „Ve Vídni toho byla spousta.“ „Tak sis tam měl zůstat, ty chytráku.“ Vyklízím bojiště a čekáme na spoj do Prahy. Ráno vytáčím z automatu číslo do Vídně a sděluju, že v Praze strašně prší. Což znamená: „Dojeli jsme v pořádku, všechno provezli, dohodnuté termíny platí.“ Mimořádnou schůzku vyvolám pohledem s nějakou věží, na kterém bude určité datum. Například: „Už se těším, až pojedu za dva měsíce 5. června na dovolenou.“ Od toho data se odečtou tři týdny a ten den se sejdeme u parlamentu v Budapešti.

Ještě tentýž den se dozvídám, že mého přítele a jeho novomanželku na hranicích čtyři hodiny vyslýchali, vysvlékli je do naha a prohlédli jim tělní dutiny, protože jim v autě objevili dvě knížky od Bohumila Hrabala a jednu od Josefa Škvoreckého. Čtyři další neobjevili. Tři byly schované pod autobaterií a jedna zabalená v novinách ležela volně v autě a tu jenom prolistovali. V Rudém právu tak proklouzl do Čech celý Tankový prapor.

Zděšení mého referenta je nezměrné. „Vy už jste svou příležitost dostal, vy už nikdy nikam nevyjedete.“ Peníze od Pavla Tigrida opravdu na jaře dorazily (tady musím alespoň opožděně vyjádřit díky CIA), ale na návštěvu Paříže jsem si musel ještě patnáct měsíců počkat. Až mnohem později, ze svého svazku, jsem se dozvěděl, že můj anděl strážný se domníval, že když odjíždíme vlakem, budeme se případně stejně i vracet, a zažádal o naši důkladnou prohlídku na všech vlakových příjezdech z Rakouska.