Paříž, Praha. Frackové za výjimečného stavu

Byl jsem se podívat minulý týden na náměstí Republiky v Paříži. Víc než měsíc se tam koná akce Nuit debout, Noc vzhůru, což je takový politicko-surrealistický mejdan s občas militantními projevy. Ohořelý a zabedněný vchod do metra naznačuje, že občas si k tomu angažovanému ponocování ti lidé trochu posvítí, a to nejen svíčkami a planoucími srdci. Za asistence policie nutno dodat.

Byl vlahý večer a stály tam hloučky lidí, kteří vypadali (a taky voněli) dosti jinak než ti, kteří seděli v té době v restauracích a kavárnách, kterých je v Paříži ještě pořád dost na to, aby byl člověk tím městem okouzlen a říkal si, ach, jaký je to krásný život v té krásné Evropě. V té nádherné Paříži plné světel za výjimečného stavu.

Ti lidé na náměstí Republiky však nepochybně pocit, že jsou součástí té krásy, neměli. Kavárny a všechno to, co člověk, který se dopracuje jistého (měšťáckého) klidu mysli na Paříži a vůbec na tom našem pořád ještě snesitelném kousku světa tak obdivuje, ba má rád, je zřejmě dojímá asi stejně jako nosorožce jeho trus. Tohle totiž není pro ně, jednak na to nejspíš nemají, což vyžaduje jistou námahu nebo dejme tomu „zapojení se“ do toho nesnesitelného kapitalistického systému, ale i kdyby, tak tohle není to, co by považovali za důležité a podstatné, z tohohle se oni radovat věru nemohou. Decentně řečeno: nepodělají se z toho. Tohle oni přece právě nesnášejí a pohrdají tím.

Jak píše Houellebecq v té často citované pasáži z Podvolení: stále více lidí se necítí být součastí liberálního systému, takže pokud by měl zaniknout nebo se zhroutit nebo se proměnit třeba v nějakou exotickou diktaturu (šaría), oni z toho smutní nebudou. A jak psal kdysi slavně Marx, mohou ztratit jen své okovy.

Ale kde jsou ty okovy? Jak vlastně vypadají? A v čem je nejvíc tíží a tlačí? O tom nejspíš vedou ty nesouvislé, rapem a hiphopem prokládané, debaty, které jsem chvíli pozoroval na Place de la République pod počmáranou a uvadlými květy obklopenou obří sochou, která symbolizovalo nějaké patetické a teď už nepříliš srozumitelné ideály z 19. století. Doprovod mě stále upozorňoval, ať si hlavně dávám pozor na peněženku. Ne že by tam bylo víc než na dvě večeře.

Česká obdoba Nuit debout

Naší obdobou Nuit debout je dění kolem žižkovské Kliniky. Má to samozřejmě jiné grády, jiný je kontext, jiná je atmosféra společenská a jiná je i mentalita zúčastněných. V českém prostředí se ohně zapalují spíš opatrně a výjimečně, i když, jak si pamatujeme, už i na Klinice chvíli hořelo, ovšem útok šel směrem k ní. A na policisty se Molotovovy koktejly zatím u nás neházejí.

Ze stejné půdy nejasně, zmateně a přitom radikálně formulované potřeby něco dělat, nějak se angažovat a nějak se vydělit ze „systému“, vyrůstá ale i ona. Ta potřeba je u lidí zapojených do Kliniky pociťovaná nepochybně upřímně a věřím, že u mnohých i palčivě. Je v tom směs kolektivistické potřeby po nápravě světa a poměrů (okázalá potřeba starat se o chátrající a opuštěný dům) a zároveň sklon tento svět narušovat a provokovat. Ono „starání se“ nemá právě podobu péče o víkendovou chalupu a právě, že je to nelegální a zákonům (byť špatným) se příčící jednání, je na tom přitažlivé. Bez toho by to nemělo smysl a správný obsah. V té Paříži se ostatně také ponocuje proto, že platí výjimečný stav a policejní hodina. Přes den – nevím, jestli je v tom případě správné napsat po pracovní době – by to nebylo zajímavé. To samé s vzorně vedenou klubovnou. Na tu není nikdo zvědavý, ale aktivisté z Kliniky nejsou Rychlé šípy.

Nevím, jestli je to na Krieglovu cenu, spíš bych řekl, že ne, protože se jí oceňuje vlastně něco jako biologický zákon.

Každá doba má své generační důvody k obsazování „klinik“ a k bdění na náměstí, a možná, že tahle jich už nashromáždila víc, než je zdrávo. A ty nakonec povedou ještě jinam, než si i ti protestující přejí a umí představit.

Starý hofrát na to může hledět s nedůvěrou nebo i s obavami, ale přesvědčit se mu ty mladé muže a dívky zcela jistě nepovede a asi by se o to neměl ani pokoušet. Může je nazvat fracky, jak to udělal s elegancí sobě vlastní můj opět kolega Daniel Kaiser, ale jejich vírou tím neotřese, spíš ji zakalí. Policie bude střídavě Kliniku obléhat a vystěhovávat a ti nyní již bojovníci se budou tím usilovněji do ní vracet. S každou novou zprávou o odvlečené a na policejní služebně do naha svlečené holce (ano, nepochybně byla nutná důkladná tělesná prohlídka) se bude prohlubovat důvod k emocím a k hněvu.

Možná se na to čeká. Možná už někdo míchá Molotova. Navzdory místní mentalitě a tradici. A ten pak poletí už i jiným směrem.

(Zmínka o nosorožci má být poctou Ionescovi).