Bobošíková. Dávná historie, která nás všechny rozdělila

Letí to. Je to už patnáct let, co se v Česku rozbíhala „televizní krize“, politická bitva v dnešních poměrech těžko představitelné intenzity, nejenom kvůli počtu lidí, který tehdy vyšel do ulic. Témata, jimiž společnost žije dnes a vede o nich velmi emotivní a vzteklé debaty, oproti tomu jsou schopna přivést k veřejnému vystoupení jen malé hloučky. To výročí se nepřipomíná nijak mohutně, pro skutečně málokoho to je totiž výročí vítězství. Paměť navíc může zvýrazňovat operetní rysy tehdejšího dění, udělat z něj jeden velký „bizár“. V čase Vánoc, těch televizních svátků, vyrážejí Čechové do boje o televizi. Byla Pyšná princezna nakonec zachráněna? Těžko říct. Patetických prohlášení ze strany „rebelů“ zaznělo dost a patafyzické výkony reprezentantů tehdy dosazeného vedení, jehož instalace krizi odstartovala, taky hned tak z paměti nevymizí. S odstupem času to všechno může vypadat jako – oblíbeným termínem jednoho z tehdejších protagonistů řečeno – jedna velká a všestranná nevýhra.

„Povstalci“ sice dosáhli svého, ředitel Jiří Hodač a jeho lidé včetně, řekněme, ikonické šéfky zpravodajství Jany Bobošíkové, museli odejít. Protestní energie se ale jednorázově vybila na náměstích, nedala vzniknout ničemu trvalejšímu, nakonec ani v té televizi nebyly po rebelii nastoleny nějak skvělé nebo aspoň výrazně lepší poměry. Pro opoziční smlouvy jakožto pokus o dosažení monopolizovat politickou moc dvojblokem nejsilnějších stran a zároveň rozšířit sféru vlivu té moci, televizní krize znamenala výraznou ztrátu. Tehdejší střet taky posílil tenzi v sociální demokracii, která později způsobila konec jejího paktu s ODS.

Po těch patnácti letech se z televizní krize stala historie, záběry z tehdejší doby dnes skutečně působí jako obrazy nějaké jiné a vzdálené éry, jakkoliv se na nich ukazují povědomé tváře (třeba tehdejší premiér Miloš Zeman). Je to ale historie živá v tom, že přinesla jasně rozdělení, které přetrvalo dlouho a v jisté míře dál trvá. A možná z těch časů taky přežívá zkreslený pohled na význam České televize, jíž je ještě dnes přičítána jakási zázračná moc „vymývat mozky“, jakkoliv tomu empirie nijak zvlášť nenasvědčuje. Představa ČT jako instituce, již je užitečné dobýt, dostat pod kontrolu ale zůstává silná. V době, kdy tradiční média procházejí dalekosáhlejší krizí než kdysi byl jeden spor o jmenování ředitele, je tohle přeceňování jistým zvráceným způsobem snad až lichotivé.