Jsem Rath. Doktor Rath. A umím to i s právem...

Veřejný obraz Davida Ratha se dnes ustálil na podobě extravagantního korupčníka, šíbra, který i obhajobu ve vlastní trestní kauze pojal jako velmi účelný tyjátr, show, jež nemá moc co dělat s výkonem spravedlnosti, o to víc se sebeprezentací a vypočítavým, mazaným ohýbáním práva.

V něčem je to divadýlko zvláštní – vztahem k publiku, který se v něm projevuje. U tohoto typu představení by se totiž dala předpokládat snaha zaujmout široké vrstvy, získat je na svou stranu. Těžko ale věřit tomu, že by David Rath sledoval i tenhle cíl, domníval se, že jeho herecké etudy například na téma „ach, ta noha tak bolí, tak těžko se mi do těch schodů šlape ‑ a ti neurvalci od soudu nemají ani trochu pochopení pro mé strádání“ by mohly diváka zasáhnout do srdce, přivést k myšlence, že někdejšímu ministru zdravotnictví a středočeskému hejtmanovi se děje velké příkoří.

Častější reakcí může být naštvanost z té frašky. Jenomže právě vytočenost druhých byla pro Davida Ratha vždy něčím na způsob pohonné hmoty, jako kdyby mu dodávala energii. Jestli někdo nadává u televize při sledování zpráv z Rathova procesu, pan doktor to asi nějak vycítí, způsobí mu to slastné mrazení a na tváři vykouzlí úsměv. Štvát ty správné lidi – především ty intelektuálně méně disponované než on – a být loajální těm svým byl dlouhou dobu Rathův modus operandi.

Patřilo k němu i ostentativní pohrdání, jež bývalý hejtman projevoval vůči těm, které měl za tak či onak méněcenné. Nejenom v tom byl David Rath jakousi až zkarikovanou krajností určitého typu zdejšího lékaře nebo zhmotněním způsobu, jímž česká veřejnost doktory vnímá – možná spíš vnímala, ledacos se v tomhle ohledu mění. 

Celý článek najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.