Konec levné práce? Na zvyšování platů je příliš brzo

Odbory zahájily mzdovou válku manifestací pod heslem „Konec levné práce“ a žádají pro příští rok zvýšení reálných platů nejméně o pět procent. Podniky se brání argumentem, že se ještě nestihly zotavit z minulých recesí. „V letech krize se firmám zisky prudce propadly a mzdy přitom snižovány nebyly,“ upozornil viceprezident Svazu průmyslu Jan Rafaj. Ekonomická data mu dávají za pravdu. Průměrný průmyslový podnik si mimořádné zvýšení platů nemůže dovolit.

Mzdový růst o dvě až tři procenta je neslušný, když ekonomika a s ní i zisky korporací rostou dvojnásobným tempem, tvrdí odbory. Konkrétně v průmyslu však tato rovnice neplatí.

Průmyslové firmy jsou závislé na své produktivitě a musí tedy v účetnictví mimo jiné hlídat, aby mzdy nerostly rychleji než tržby. Historie krizového období zachycená v datech Českého statistického úřadu opravdu ukazuje, že ve srovnání s tržbami drželi podnikatelé mzdové náklady relativně vysoko. V období největších potíží 2008-9 tržby průmyslových firem poklesly o 20 procent, zaměstnancům však vyplatily stejně jako v roce 2007. V dalších dvou letech se tržby vrátily pouze na předkrizovou úroveň, přesto se mzdové náklady se zvyšovaly o deset procent. Během následující recese i oživení kopírovaly náklady na mzdy vývoj tržeb.

Údaje o mzdových nákladech ještě mnoho neříkají o tom, jak klesají či rostou mzdy, protože firmy během krize propouštějí. Obvykle se zbavují méně výkonných zaměstnanců, proto i při poklesu mzdových nákladů průměrné mzdy rostou. Zkušenost pracovníků v průmyslu proto paradoxně ukazuje, že mzdový růst průběžně zpomaluje od roku 2008, kdy průměrná mzda vyrostla skoro o deset procent. Od roku 2013 přitom platy v průmyslu rostou ročně jen o dvě procenta, mimo jiné i z toho důvodu, že se nabírají noví pracovníci. A protože letos tržby rostou proti loňsku jen o pět procent, při zvyšování stavů není velký prostor na přidávání dělníkům a technikům. Také není důvod si myslet, že v příštím roce budou poměry o mnoho lepší.

Odbory mohou k boji za vyšší platy svádět výroky ekonomů o raketovém růstu, ve skutečnosti není tak raketový, aby ve většině podniků umožnil významnější platový růst.

Signály mzdové revoluce

Přesto mají odbory do mzdové války jeden přesvědčivý argument. Češi dlouhodobě tolerují zaměstnavatelům nízkou úroveň platů. Jejich úroveň dosahuje podle Eurostatu 30 procent ekonomického výkonu země a hůře jsou na tom v Evropě pouze Řekové a Rumuni. Do značné míry se to dá vysvětlit nadprůměrným počtem lidí, kteří vydělávají podnikáním, přesto platí, že všechny státy vyspělého západu bez ohledu na počet svých živnostníků rozdělují zaměstnancům nejméně 40 procent HDP. Nad hranicí pětatřiceti procent se drží i Portugalci, Španělé, Estonci nebo Maďaři.

Odborům tedy jde o mzdovou revoluci, proti které většina Čechů nemůže mít námitky. Konfederace by přesto měla vedle podnikatelů vyzvat ještě jednoho nepřítele, kterým je státní pokladna. Zaměstnavatelé drží platy nízko mimo jiné z toho důvodu, že musí víc než jinde odvádět na sociálním a zdravotním pojištění. Příspěvek firem na pojištění dosahuje 9,4 procenta HDP, nejvíce po Francii a Estonsku. Po započtení těchto dávek dosahují tuzemské náklady na zaměstnance úrovně lehce podprůměrných zemí unie jako jsou Malta, Portugalsko nebo Irsko.