‚Pohřběte je na cestě. Aby po nich lidi šlapali‘

Na jaře 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Dnes je připomíná malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal.

Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal osmdesátiletý Karel Kukal – v černém kabátě, černém klobouku a s šedým vousem trochu připomínal rabína. Vyprávěl pak, že na útěku bylo tehdy jedenáct lidí, někdy se říká dvanáct, ale ten dvanáctý mezi ně nepatřil.

Dostali se až na pole a louky kolem Stanovic, kde začala přestřelka a kde výše jmenovaní padli: „Jsou pohřbeni, tedy spíš zahrabáni na tomhle hřbitově. A jsou také zapsáni v úmrtní knize, ale místo tam úmyslně označené není. Velitel eskorty, která přivezla mrtvoly, řekl hrobníkovi, aby je zahrabal na cestě. Aby po nich lidi šlapali.“ Karel Kukal žije ve Švýcarsku a jako jediný z útěkářů mohl o událostech z října 1951 vypovídat. Pět mužů zemřelo u Stanovic. Dva další zastřelili policisté později na jiných místech. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Kromě Kukala přežil ještě Zdeněk Štich, kterého u výslechů tloukli tak silně, že se zhroutil a ztratil paměť.

Mladý Cookie a časopis „Za svobodu“

Karel Kukal se narodil 27. listopadu 1927 v Praze na Vinohradech. Otec obchodoval, měl koloniál, potom papírnictví a nakonec lahůdkářství v pasáži Černá růže. Karel vyrůstal se třemi sourozenci, v roce 1938 začal chodit na gymnázium, za okupace přešel na obchodní školu. Když ji dokončil, nastoupil do firmy Marek a Čeleda, lisovna umělých hmot. Jako kluk byl skaut, měl přezdívku Cookie, a když Němci skauting zakázali, udržel spolu s kamarády oddíl tajně; taky měl rád hudbu a zpíval ve sboru. Nedlouho po válce se stal členem národně socialistické mládežnické organizace, kde dělal kulturního referenta. Smýšlel protikomunisticky, a před volbami v květnu 1948 rozdával bílé lístky. Lidé tehdy mohli volit pouze jednotnou kandidátku Národní fronty, kterou ovládala KSČ – anebo demonstrovat nesouhlas s poměry vhozením čistého papíru. KSČ byla nástrojem Moskvy a u mladých národních socialistů se to často setkávalo s vyhrocenějším odporem než u „národně-frontovního“ stranického vedení. Kukal říká, že si své názory nesl z rodiny: dva z jeho strýců se dostali do Ruska a sovětský režim popisovali jako ničemný.

Těsně před únorem 1948 četl Karel Kukal inzerát, v němž se oznamovalo, že pražské divadlo 5. května přijme několik členů do pěveckého sboru: šel ke konkurzu, řekli mu, že nezpívá špatně, a že dostane poštou vyrozumění. Než přišlo, vypukl převrat a KSČ začala budovat totalitní stát podle sovětského vzoru. Karel se dál scházel s přáteli z národně socialistického dorostu: „Drželi jsme při sobě a rozhodli se, že budeme proti tomu novému režimu něco podnikat. A tak jsme začali vydávat ilegální časopis, který se jmenoval ´Za svobodu´“. Letákový časopis vytvářela skupina asi pěti lidí, tiskli ho tajně na cyklostylu v kancelářích firmy Marek a Čeleda. Vycházel ve třiceti kopiích, měl pět listů, na nich články, napsané na základě informací ze západního rozhlasu. Autoři si zvolili pseudonymy – Kukal se jmenoval Brodský. Výtisky si rozebrali a rozdávali je lidem, kterým věřili.

Dne 11. června 1948 pozatýkala celou redakci časopisu Státní bezpečnost, stalo se to v souvislosti s případem Choc a spol. Karel Kukal říká, že byli prozrazeni náhodou: „V naší skupině byla dívka, jmenovala se Zdenka Hořčíková, která pracovala na ústředním sekretariátu národních socialistů. Ještě před únorem tam začali občas chodit naštvaní členové KSČ, vstupovali do národně socialistické strany – a svoje komunistické legitimace demonstrativně zahazovali. Zdeňka tehdy nějaké sebrala, že by se mohly hodit. Po převratu začali do Československa chodit kurýři, agenti ze Západu. S některými jsme se setkali, vzali jsme ty komunistické legitimace, vyměnili jsme fotografie a dali jsme jim je – vznikly tak falešné papíry, které se jim mohly hodit. (…)Když potom někdo zastřelil majora bezpečnosti Schramma, začalo se zatýkat, a zrovna ti lidé, kteří měli od nás legitimace, byli v nějaké souvislosti s tímhle případem. Chtěli raději utéct zpátky za hranice, ale chytili je, legitimace u nich našli, a dostali z nich, odkud je mají. Tak se na nás přišlo.“

Kukala odvedli tajní do Bartolomějské a od počátku se k němu při výslechu chovali tvrdě: „Trvalo to celou noc, vzpomínám si, že tam byl nějaký vyšetřovatel Janoušek. Velký surovec, ranami nešetřil. (…) Nechali mne klečet u zdi, dostal jsem zezadu pěstí do hlavy, druhou jsem vzal o zeď, takže jsem nevypadal moc pěkně. Konfrontovali mne i s jinými z naší skupiny.“ Karel Kukal už zůstal ve vazbě. Jednou ho směl navštívit otec, který mu zašeptal do ucha: „Přišel ti dopis od divadla, že tě přijímají do sboru.“ Dne 6. prosince 1948 byli členové redakce časopisu ´Za svobodu´ souzeni v procesu Kukal a spol. Karel Kukal dostal za „úklady proti republice“ sedm let. Chvíli byl ve vězení na Pankráci, pak v Plzni-Borech a potom v lágru Horní Bříza. Roku 1950 ho deportovali do uranových dolů na Slavkovsku: nejdřív do tábora Prokop, a pak do dalšího lágru, označeného jen číslem XII. neboli na „Dvanáctku“.

Útěk z šachty 14. – nápad „ostrých hochů“

Ve všech pracovních táborech pomýšlel skaut Cookie na útěk. Postupně získával přátele, zvlášť se sblížil se Zdeňkem Štichem, někdejším studentem Letecké vojenské akademie (byl jen o rok mladší, trest deseti let vězení dostal za výrobu protikomunistických letáků). Přemýšleli, jak se dostat „za dráty“, ale pokaždé se objevila nečekaná potíž. Nebyli v té snaze sami, útěků či pokusů o útěk z uranových lágrů jsou zaznamenány desítky, poměry tam byly nesnesitelné. Později „jeden z nás navázal styky s novými mukly, byli to ostří hoši. A ti navrhli, že bychom měli odzbrojit stráž.“

Vězňové chodili pracovat na šachtu, označenou zase jen číslem – 14. Přes ostnaté dráty a systém strážních věží se dalo z tábora uprchnout jen obtížně, ale šachta, na které pracovali i civilní zaměstnanci, byla střežená s menší důkladností, v cestě za svobodou stáli jen dozorci. „Muklové“ usoudili, že nejnadějnější bude pokus o útěk během nedělní noční směny, kdy do práce nastupoval výrazně nižší počet mužů a pouze tři bachaři. Rok 1951 se chýlil ke konci, museli spěchat: v zimě by v horách nemohli přenocovat, navíc by za sebou nechávali stopy. Zvolili noc ze 14. na 15. října. Utíkat mělo jedenáct vězňů, kterým se podařilo vyměnit si služby tak, aby šli do práce společně. Byli to Ferdinand Compel, ročník 1929, odsouzen za velezradu; František Čermák (bližší údaje neznáme); Miroslav Hasil (1927), odsouzen za ilegální přechod hranic; Jan Trn (1926), pravděpodobně kurýr, odsouzen za protistátní činnost včetně přechovávání vysílačky; Jan Úlehla (1919), armádní důstojník, který za války uprchl z koncentračního tábora Dachau, odsouzen jako velitel protistátní skupiny; Ladislav Plšek (1925), odsouzen za velezradu; František Petrů, nejstarší ze skupiny, bylo mu čtyřicet čtyři let, bližší údaje neznáme), Vladislav Roubal (1920), za války letec RAF, odsouzen za velezradu; Boris Volek (1928), odsouzen za velezradu a špionáž; Zdeněk Štich a Karel Kukal. Na směnu s nimi nastoupil i Jiří Levinský – to je ten dvanáctý vězeň, s nímž se nepočítalo.

Přišli na šachtu, začali pracovat, a potom předstírali, že se jim rozbilo vodní čerpadlo. Kolem jedné hodiny ráno Hasil, Trn a Úlehla vyfárali a přesvědčili bachaře Karla Landu, aby s nimi šel kvůli poruše čerpadla do dílny – tam ho přemohli, odzbrojili a získali tak samopal a pistoli. Ostatní vězňové čekali u těžní věže. Stejná trojice zpacifikovala důlního mistra, ale když narazila na dalšího dozorce Jana Guckého, začalo se střílet a bachař se po zásahu složil. Podle Karla Kukala byl Gucký „nováček, takový horlivý bachař, měl samopal. Úlehla na něj prý mířil, aby dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout automat, tak ho Úlehla postřelil.“ Co se přesně stalo, se už nikdo nedozví, protože u přestřelky byli jen lidé, kteří záhy zemřeli, nikdo další ji neviděl, Kukal znal průběh z vyprávění. Uprchlíky střelba zaskočila, počítali s tím, že se ze šachty dostanou potichu a bez velkého násilí.

Vzápětí odzbrojili i třetího dozorce Zdeňka Duška (vzdal se bez odporu) – a všechny bachaře, včetně zraněného Guckého a dvou civilních zaměstnanců, spustili výtahem neboli klecí do šachty. Vězeň Levinský, který s ostatními původně utíkat neměl a nebyl zasvěcen do příprav, měl rovněž zůstat v dole, nakonec však ostatní „mukly“ umluvil a tak ho vzali sebou. Všichni se dostali na svobodu a rychle vyrazili na cestu. Vedli je Úlehla a Hasil, který znal Karlovarsko, sloužil tu jako voják. Karel Kukal vzpomíná, že „Levinského dostal na starost Ferda Compl, měl ho hlídat, aby neudělal nějakou hloupost… Ale tento Levinský po nějaké době volal na Compla, že ztratil čepici, a že ji musí najít, protože by to byla stopa. A zmizel v houští. Levinský, jak jsem se později dozvěděl, a mohli jsme to také předpokládat, se vrátil na šachtu, vytáhl dozorce ven a samozřejmě vznikl hned poplach. Levinský popsal, kterým směrem jsme šli a potom ho ukazovali v táboře jako vzorného vězně, který zabránil útěku a dostane milost.“

Uvázal jsem si opasek kolem krku

Podle dokumentů z vyšetřování se jeden z dozorců dostal ze šachty po žebřících na povrch, a to zrovna ve chvíli, kdy se Levinský vrátil. Ostatním pomohl (uměl obsluhovat důlní výtah), avšak dozorce Gucký už byl v bezvědomí a brzy zemřel. Bachaři povolali pohotovostní pluk SNB Jeřáb a začali pročesávat okolí. Uprchlíci se vydali na cestu mezi půl druhou a druhou hodinou ranní. Zřejmě bloudili, byli unavení, do svítání se nedostali daleko, jen asi deset kilometrů od Slavkova (mířili do Karlových Varů a chtěli se později dostat na Západ). Schovali se na svahu u vsi Stanovice, kde je objevil esenbák z pohotovostního oddílu a začal po nich střílet. Bránili se, pak se rozdělili. Je těžké rekonstruovat, co se u Stanovic dělo – víme nicméně, že první zásah dostal neozbrojený Karel Kukal, jemuž policisté prostřelili koleno: „Když už jsem věděl, že se daleko nedostanu, a slyšel jsem, jak pročesávají les, uvázal jsem si opasek kolem krku. Rozhodně jsem se jim nechtěl dostat do rukou živý. Pověsil jsem se na větev, jenže ta větev praskla… Na další pokusy už nebyl čas.“

Pronásledovatelé zraněného Karla Kukala ve chvíli dopadli a odvedli ho do Stanovic k ošetření. Co se dělo s ostatními? Zdeněk Štich se dvěma dalšími vězni se dostal do vesnice, zřejmě hledali pomoc, kterou jim nikdo neposkytl, vloupali se tedy do jednoho z domů, kde sebrali civilní šaty a nějaké peníze. Na rozdíl od přátel, kteří pokračovali v útěku, zůstal Štich schovaný, buď v kurníku nebo v hasičárně. Esenbáci ho našli a odvedli. Stejně tak chytili živého i Borise Volka. Neozbrojený Vladislav Roubal dostal do těla pět střelných ran a zemřel. Ferdinanda Compla zabila rána do hlavy blízko obočí. Prostřelenou hlavu měl i další mrtvý, Jan Trn. Jan Úlehla vykrvácel po průstřelu plic. František Petrů měl v těle víc zásahů, včetně průstřelu hlavy. Ladislav Plšek přečkal policejní zátah v lesním úkrytu, navečer vylezl, ale místo aby se pokusil dostat co nejdál, vydal se zpátky k táboru, kde narazil na policejní hlídku a té se vzdal. Buď to udělat chtěl, protože měl pocit, že sám nemá na útěku naději – nebo to byla nešťastná náhoda. Pouze dva z jedenácti uprchlíků, František Čermák a Miroslav Hasil, ze slavkovska zmizeli.

Pochod kolem mrtvých

Když Karla Kukala vyslechli a ošetřili, odvezli ho zpátky na Dvanáctku a hodili do betonové korekce. Totéž se stalo i Zdeňkovi Štichovi a Borisi Volkovi. Po pár hodinách je bachaři vyvedli na „apelplatz“ – Kukal nemohl chodit, a tak ho museli kamarádi přidržovat. Všichni vězňové z tábora byli již nastoupeni, před nimi leželo pět mrtvých, k tělům dozorci postavili i tři dopadené uprchlíky. Ostatní pak pochodovali kolem, aby viděli, co je čeká, pokud by se snad rovněž pokusili o útěk. Nesměli projevit účast: „Bydlel s námi na cimře nějaký Mirek Polák, zahraniční voják. A když kolem nás ostatní ´defilovali´, kolem těch mrtvých a nás tří živých, tak on mne nahlas pozdravil mým skautským jménem: Nazdar, Cookie! A hned se na něj sesypali a pod ranami ho odvedli do korekce. Jak mi později vypravoval, pořádně ho zmlátili.“

Po „přehlídce“ se už Kukal nevrátil do bunkru – absolvoval další kolo výslechů a poslali ho znovu na léčení: „Hrůza ovšem nastala druhý den, kdy přivezli na nosítkách vězně, a byl to Zdeněk Štich. V bezvědomí, ochrnutý, tak ho uložili do vedlejší místnosti. Zkoušel jsem jít kolem něho, když jsem v noci musel na záchod – díval jsem se na něj, ale ani se nepohnul. (…) Měl otevřené oči. (…) Naprosto nevnímal. Byl to pro mě nevýslovně smutný pohled, jako když se díváte do očí mrtvému. A Zdeněk vlastně mrtvý byl, alespoň duševně. (…) Potom přišli bachaři, mysleli si, že simuluje, a tak mu pálili chodidlo cigaretou. Jenže Zdeněk se ani nehnul. K vědomí, jak jsem později slyšel, přišel až po několika týdnech.“

Když byl Zdeněk Štich po útěku poprvé vyslýchán, byl v pořádku, jeho výpověď se dochovala v archivu. Pak ho zřejmě dostal na starost brutální vyšetřovatel. Výslechy pokračovaly v Klatovech, kde skončili Kukal, Volek, a další vězňové, kteří o chystaném útěku buď věděli nebo je z toho Státní bezpečnost podezírala. Do vazby se dostal i jeden z dozorců, strážmistr Josef Karolík (narozen 1930). Jeho role v případu je nejasná, podle Kukala neměl s plánem jedenácti vězňů nic společného, podle obžaloby a dalších dokumentů byl naopak důležitou postavou nejen této akce.

Dřív, než byli všichni souzeni, dopadla komunistická bezpečnost poslední dva útěkáře. František Čermák se dostal na Slovensko a spolu s bratrem Jozefem plánoval přechod hranic na Západ. Našli si převaděče, který však spolupracoval s StB. Čermák zahynul při přestřelce 30. října 1951. Miroslav Hasil se vrátil do rodného kraje (narodil se v Hruškách u Hodonína), ale počínal si tam až nepochopitelně neopatrně. Dne 27. listopadu 1951 se vypravil na taneční zábavu do Dolních Bojanovic, někdo ho udal, postřelila ho policejní hlídka. Vzápětí prý spáchal sebevraždu.

Tři dny v Hornickém domě

Soud s řadou obviněných se konal ve dnech 19. až 21. března 1952 v Hornickém domě v Jáchymově. Když jsme tam s Karlem Kukalem po desítkách let přijeli, zbývala z někdejšího „kulturáku“ jen ruina, obehnaná ohradou z vlnitého plechu. Nápis „Hornický dům“ se na ní ještě pořád držel. Pan Kukal vzpomínal, že soudní jednání bylo neveřejné: „Přítomni byli jen příslušníci SNB, hlavně kvůli tomu souzenému Karolíkovi. Měl sloužit jako odstrašující příklad, aby všichni viděli, co se stane, když budou vězňům jakkoli pomáhat. Soud trval tři dny. Byli jsme, kromě dalších zločinů, obviněni ze špionáže a z velezrady, protože kdokoli přišel do ostře střežených uranových dolů, třeba jako mukl, stával se nositelem státního tajemství. To kvůli atomovému zbrojení, protože Rusové veškerou těžbu odváželi do Sovětského svazu a všechno bylo ukrutně tajné. Já jsem sice měl během soudu spor s prokurátorem, kterému jsem říkal, že jsem nikomu nic nevyzradil, ale on mi odpověděl, že kdybych přešel přes hranice, určitě bych prozradil Američanům všechno, a tím to skončilo. Dostal jsem trest pětadvacet let, předtím jsem už měl sedm, takže to bylo celkem dvaatřicet.“

Karel Kukal měl štěstí, nejspíš i proto, že se do poslední chvíle před útěkem spolu se Štichem a Františkem Petrů zdržoval v šachtě. Přestřelky, po níž zemřel bachař Gucký, se neúčastnil, zbraň neměl, a nakonec tedy nedostal trest za spoluúčast na vraždě. Volka, Plška a dozorce Karolíka odsoudili k trestu smrti, později jim byla zamítnuta žádost o milost a 11. listopadu 1952 zemřeli v Praze na Pankráci. Další vězňové, kteří při útěku vůbec nebyli, dostali tresty od šestnácti do jedenadvaceti let.

Těžce nemocný Zdeněk Štich byl z procesu vyřazen a v roce 1953 mu úřady přerušily trest na jeden rok – byl nepohyblivý, psychicky těžce postižený, nevyužitelný k práci. Později, po velkém úsilí rodičů a mnoha dalších lidí, mu dal prezident milost. Karel Kukal si další dlouhé roky vězení odseděl v „pevných“ kriminálech, například v Leopoldově nebo v Kartouzích. Propustili ho ve dvaašedesátém. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 na nic nečekal a odjel i s rodinou na Západ. Ve Švýcarsku spoluzakládal české exilové skautské hnutí, v již pokročilém věku se přihlásil na konkurz do sboru bernské opery – a uspěl. V emigraci se také potkal s bývalým spoluvězněm, novinářem a sociálním demokratem Jiřím Loewym, který ho vybídl, aby sepsal vzpomínky. Na Loewyho popud a s jeho pomocí se zrodila kniha, věnovaná útěkářům z Horního Slavkova. Jmenuje se Deset křížů – a Kukal v ní píše:

„Devět křížů – Který je ten desátý?Může jím být strážmistr Josef Karolík. Ale já se domnívám, že by měl nést jméno Zdeňka Šticha. Ale ten přeci žije. Žije, ale zabili mu duši. A není to někdy horší než vražda?“

Epilog

Karel Kukal neměl o osudu svého přítele desítky let žádné zprávy – na konci roku 1951 Zdeněk Štich pouze ležel, nic si nepamatoval, nepoznal rodiče ani bratra. Nedokázal se sám najíst, nedokázal jít na záchod. Jen díky rodičům a pomoci neurologa dr. Vlasáka z Frýdku-Místku se naučil znovu mluvit, psát, počítat. Paměť už se mu však nevrátila: o své minulosti věděl jen to, co mu jiní vyprávěli – a o útěku nemohl vyprávět nikdo. Po propuštění, tedy v letech 1962-1968 se Karel Kukal se Zdeňkem Štichem nesetkal. Štich se mezitím vyučil v družstvu invalidů hodinářem a poté pracoval jako jemný mechanik. Teprve po pádu komunismu se náhodou znovu sešel s kamarády, s nimiž byl v roce 1948 v odbojové skupině Vlasta I. Počátkem devadesátých let si Zdeněk Štich v týdeníku Respekt přečetl článek, v němž se psalo o Karlu Kukalovi. To už od lidí věděl, že se kdysi přátelili, že byli v lágrech jako dvojčata. Obstaral si Kukalovu švýcarskou adresu a poslal mu dopis. Pak si smluvili sraz na pražském Masarykově nádraží: „Tak jsem tam stál a v ruce jsem měl deník Metropolitan jako poznávací znamení. A najednou vidím chlapa v koženém kabátě, a tak nějak automaticky mě nesmyslně napadlo, že je to estébák. Ale ne. Byl to Karel. Šel ke mně, padli jsme si do náručí, sedli jsme si do hospody, a on mi vyprávěl všechno, co se kdysi stalo.“ Setkávali se dál, psali si. Karel Kukal se stal podstatnou částí Štichovy paměti. Zdeněk Štich zemřel v dubnu 2013.