‚Když ti ten kožich zlejou, koupím ti novej,‘ řekl Havel Kubišové
MARTA KUBIŠOVÁ
ROZHOVOR
2
Pro generaci, která zažila rok 1968, ztělesňovala symbol zašlapaných nadějí i nezlomného charakteru. Zpěvačka, která neodvolala, ba co víc, podepsala Chartu 77. Léta v disentu přátelství Marty Kubišové s Olgou a Václavem Havlovými utvrdila a prohloubila. Stal se kmotrem její dcery Kateřiny. Listopad 1989 přinesl hvězdnou hodinu zpěvačce, disidentovi i celé zemi. Co víc mohlo symbolizovat to, že se opravdu něco mění, než Marta Kubišová zpívající Modlitbu a Václav Havel hovořící k plnému Václavskému náměstí? Deník Echo24 přináší ukázku rozhovoru s Martou Kubišovou z knihy Náš Václav Havel.
S StB jste si taky užila svoje, že?
Když jsem pracovala ve Výstavbě sídlišť, oni věděli, že mám dítě ve školce do pěti hodin. Takže oni mě zásadně chodili zatknout ve tři a drželi mě tam do šesti. Takže dítě potom s paní učitelkou korzovalo před školkou… To bylo nepříjemné. Já se o ni hrozně bála. Měla jsem utkvělou představu, že mi ji fízlové chtějí aspoň schovat, abych měla nervy. Protože já jim na nic nekývla, na žádné vystěhování ani na žádnou práci venku… A když pak Václava pustili z vězení, já jsem chtěla Kačenku naučit, co má dělat, kdyby někdy vedle ní jelo pomalu auto. Tak jsem ji učila: čelem vzad a mazat od toho někam pryč. A když se ti to povede, tak abys uměla dojet tramvají k Havlům. Já věděla, že co nezvládne Václav, zvládne Olga, tak jsem si říkala, že kdyby mě někdy opravdu sbalili nejenom na výslech, ale přes noc… Žila jsem sama – maminka zaměstnaná, ta než by to zjistila… A teď dítě. Tak jsem řekla: Vždycky jeď k Havlům a tam už se tě ujmou.
Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop
Proč jste učila dceru tu cestu právě k Havlům?
No protože Václav je její kmotr. To byla taky velká akce: konalo se to v kapli ve Štokách na Vysočině, nedaleko naší chalupy. Olga si tehdy zlomila nohu, takže mohl přijet jenom Václav a ještě Ivan s dětma. A za Václavem asi čtyři auta. Všechno filmovali, naši chalupu. A Václav se smál a říkal: „Oni si myslej, že je to nějaká disi-akce, a on je to křest!“ No ale bohužel toho pana pátera Jakubce, který Káťu křtil, z těch Štok vyhodili a oddelegovali za trest někam k Ostravě, kde potom umřel. On se do toho Václav původně snažil zapojit pana kardinála Tomáška1, ale potom si řekli, že by to asi nebylo to pravé. Tak to odnesl jiný kněz.
Takže s tím křtem jste čekali, až ho pustí z vězení?
Ano. Kvůli tomu byla křtěná až ve čtyřech letech. Jinak bychom ji patrně křtili dřív. Celou dobu, co byl Václav zavřený, mu Kačenka kreslila obrázky. A Olga říkala: „Prosím tě, ať je to něco hodně barevnýho. Protože ty stěny jsou strašně nudný a šedý, až do černa.“ Takže Kačenka dělala, co mohla, a kreslila takový věci jako zelenou housenku s červeným šátečkem. A on si to dával na stěny.
Pomalu se blížíme k vašemu legendárnímu návratu během sametové revoluce, ale vy jste měla jakousi veřejnou generálku skoro o rok dřív, když se konala první a jediná povolená demonstrace, a to 10. prosince 1988 při příležitosti Dne lidských práv na Škroupově náměstí v Praze. A vy jste tam zpívala hymnu…
No, to jsem Václavovi říkala: „To si nemohl vybrat horší místo, protože tam nás mají jak na talíři ze všech stran.“ A Václav řekl: „Když Ti ten kožich zlejou – protože maminka mi koupila kožíšek na zimu –, tak já ti koupím novej.“ To jsme měli takovou dohodu.
Dostáváme se k 17. listopadu 1989. Šla jste tehdy na Albertov?
Ano, jenže oni odklonili dopravu a my tam přišli, když už ten průvod skoro vyrážel. Já slíbila studentům, kteří za mnou přišli do Výstavby, že tam zazpívám hymnu. Tak jsem se tam snažila prodrat k tribuně, jenže Kačenka několikrát upadla o nějaké tašky, v tom davu neviděla a začala fňukat. Tak ji říkám: „No, žádnej hrdina teda nejsi, ale půjdeme domů.“ Já měla hlavně strach z jejího otce, aby toho nevyužil. Ty rozvody, jak je jedno dítě… Takže už jsem ji ani radši na ten Vyšehrad nevedla. A teď ono nic nejezdilo! Takže jsme šly „tu ve voze, tu za vozem“. A když jsem přišla domů, volala Olga: „Jsi doma?“ – „Jo, jo, jsme doma.“ A Olga mi povídá, jak Ivana Havla s Dášou někde sebrali a docela drsně mu dělali osobní prohlídku. Takže říkala: „Nechoď ven, prosím tě!“ A já jí říkám: „Vždyť už jsem v Motole, nikam nejdu.“ No a druhý den už bylo všechno jasné.
Přišlo úterý 21. listopadu a jeden ze symbolických obrazů revoluce. Na demonstraci na Václavském náměstí vystoupil na balkoně poprvé Václav Havel a vy jste po dvaceti letech opět zazpívala svou Modlitbu…
To pro mě poslal Václav. Já bych se nikam na žádnou tribunu necpala. Den předtím jsem na demonstraci byla, pracovala jsem V jámě 12, vedle Václaváku. A jedna kolegyně řekla: „Holky, v tomhle čase je nejlepší mít doma chleba a brambory.“ Tak já šla koupit chleba a brambory. Ale pak jsem si říkala, nebudu chodit na demonstraci s bramborama. A tak jsme zvonili klíčema, teď já je někde upustila a někdo mi je zase našel, bylo to roztomilé. Druhý den pak za mnou do práce přišel Ondřej Vetchý a říkal: „Já vás mám doprovodit, Václav vás potřebuje.“ A já myslela, že půjdeme pod koně, protože jsem studentům slíbila, že jim tam zazpívám hymnu. Ale ten Ondřej mě vedl pasáží Rokoko a já se divila, proč mě vede tudy. Mě nenapadlo, že to bude v tom Melantrichu. Ještě dopoledne mi volala maminka: „Marta, nikam nechoď! Praha je obležená milicema a bude se střílet.“ A já říkám: „Mami, já jsem to slíbila, tak snad se netrefí.“ Já byla taky dítě na zabití! Teda už jsem byla dospělá. Ale já to prostě takhle měla: za každou cenu, když jsem řekla, že jo, tak jo. Tak jsem tam šla.
A pak přišel ten okamžik…
Tam byl strašný mumraj! Jen si pamatuju, jak mě chytil Jirka Černý, vyrazil mě na ten balkon a říkal: „Chtělo by to malou Modlitbičku.“ A já říkám: „Jak jako, malou Modlitbičku?“ Já jsem u Havlů občas zpívala, ale to jsem si stoupla na krb – to si Václav strašně přál, abych si stoupla na krb – a oni potichu dali plný playback a já zpívala Modlitbu. A jednou tam Lanďák přivedl nějakého kluka a on pak říká: Člověče, ta zpívá líp než Kubišová. Takže takové srandičky jsme měli.
Ale po tom prvním zpěvu na balkoně jste se stala součástí revoluce…
No, když Václav potřeboval. On potřeboval hlavně tu Letnou. Tam strašně mrzlo, foukalo. A nějaký dobrák mně řekl: Prosím vás, než budete zpívat, běžte si stoupnout tam, jak vaří čaj. A tam byla pára a ono to na mně všechno zmrzlo. A teď si představte, že jsem přišla k mikrofonu a říkala si: Panebože, vždyť já nemůžu ani hejbat hubou! Ale všecko to dobře dopadlo, všichni byli nadšení. Ještě se tam stala jedna věc. Najednou slyším, jak ten dav skanduje: „Drdolu! Drdolu!“ A já si říkám, panebože, vždyť nemám drdol! A oni volali „hadr dolů“! Prostě jak přede mnou byly ty transparenty, tak chtěli, aby se sundaly a viděli celou postavu.
Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop
Nicméně jste vnímala Václava Havla i v době jeho prezidentství. Změnila ho ta funkce nějak? Změnilo se vaše přátelství?
Ne. Podle mého to byl pořád on. Moc jsem se bavila na tom filmu Občan Havel, protože tak jsem ho znala já. Takové to jukání za dveřmi nebo to oprašování se – prostě typicky jeho gesta a jeho fóry. Já si byla vědoma, že když je v takové funkci, nemůžu se chovat jako nějak… Navíc jsem viděla, jak je obležený těmi ženskými – to mi vůbec nešlo do hlavy. Anebo když potom někdo říkal, že Václav měl vedle Olgy tolik milenek… To bych do něj vůbec neřekla. On hlavně, když se do někoho platonicky zamiloval, všem říkal: „Neříkej to Martě.“ I Němcovi to říkal, i Moravcovi. Asi abych na něj neměla špatný náhled. Ale to já nikdy neměla.
Co pro vás to přátelství znamenalo?
Nemůžu najít jeden dopis. Napsal mi tehdy tak krásný dopis, snad k narozeninám. Strašně mě to potěšilo a byla jsem pyšná, protože to asi má málokterá ženská… On mi tam napsal, že jsem jedním z pilířů jeho života. Já doufám, že to nenapsal hodně ženským! A já ten dopis zastrčila, vím do které zásuvky, ale nemůžu ho najít! Chybí mi. A rozhodně si myslím, že by naše společnost tak nezpustla, kdyby tady byl. Nemusel by být prezidentem, ale rozhodně by to vypadalo jinak. Jinak by to znělo.
