Ufff. Anthropoid. Kubiš a Gabčík by si zasloužili lepší film
Zápisník z Varů
5
Začal filmový festival Karlových Varech, čtenářstvu se to, počítám doneslo. A může být klidné, jeho zpravodaj je na místě. Stav místa byl shledán přiměřeným – vše důležité se zdá být nezměněno. Hlavně úroveň ševelení je zachována. Sponzorské bouráky? Ševelí. Marek Eben? Ševelí. Řeka Teplá? Ševelí. Je teplá? Čort znajet.
Nuže, k věci. Slavnostní zahájení: Ve Varech bývají svižná, letošek v tomhle ohledu byl trochu méně výrazný. Zvlášť divák sedící uprostřed velké řady lidí ve Velkém sále Thermalu, v němž se nečekaně, ale o to důrazněji ozvalo jisté biologické puzení, si nebyl jistý, jestli opravdu potřebuje slyšet výklad o tom, že ve festivalovém programu je i retrospektiva Otta Premingera.
V pauze, jež následovala, jsem zaznamenal pobouření mezi některými divačkami. Důvodem byl údajný sexismus ceremonie, kde se v úvodu předváděly (byly předváděny) mladé ženy oblečené spoře až vůbec.
Nová festivalová znělka, ve které je Zdeněk Svěrák peskován manželkou, zatímco sní o nějaké mladší a něžně čistí zadek skleněné sošky, karlovarské ceny, v tomhle ohledu také vzbudil značný údiv. Prohlašuji zde, že jsem s pobouřenými divačkami solidární. V zájmu pravdy ale přiznávám, že jsem ten sexismus, jsa trýzněn jinými tělesnými potřebami než je rozmnožovací pud, ani pořádně nestihl zaznamenat – toho, že dáma je bez, jsem si všiml, až když mizela z pódia. No nic.
Zahajovací film. Anthropoid. Anglický snímek o atentátu na Heydricha. Teď si budu připadat jako necita. Přitom jsem tolik chtěl, aby se mi to líbilo. První pietní vycházku ke kryptě parašutistů jsem absolvoval v sedmi letech, zatraceně. A režisér Sean Ellis publiku dojatě vyprávěl, že na zfilmování příběhu Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše myslel patnáct let. A já mu věřím. A stejně. Ufff.
Byl jsem připravený na nějakou míru hollywoodizace, to je v pořádku, filmový Anthropoid by jí možná snesl i víc. Dá se přijmout i větší míra polopatičnosti – film je určený pro zahraniční publikum. Je nutné se v takovém případě smířit i s historickými nepřesnostmi, i když mít chybu hned v úvodním titulku je přece jenom trochu moc (celek Československa fakt nebyl po Mnichovské dohodě okupovaný). Přes co se ale nepřenesu, je, že z tak dramatického příběhu v Ellisově filmu zmizelo drama.
Jako kdyby ani neměl postavy, jenom jakési průvodce dějem, kteří pro lepší orientaci publika deklamují dost triviální školské informace, jimž značně bizarní dimenzi dodává vskutku široká škála akcentů, jimiž herci z Británie a jiných zemí dávají najevo, že jsou vlastně Češi.
V praxi to vypadá tak, že figura dívky, která se živí jako služka, ze sebe nejenom sype repliky typu „Heydrich schoval Prahu pod pokrývku strachu“, ale navíc to zní jako „Hajdryk covrt Prak vyt blankyt of fyr“. Především v první části film působí rozvlekle, přitom děj, který se v reálu odehrával v delším čase, je hodně zdrcnutý. Všechno se tak nějak přihází, aniž by to mělo nějakou emocionální rezonanci.
Vztahy tak nějak začnou, všechno tak nějak je, někde za záclonou plytkých řečí, dějepisářského poučování, prvoplánové symboliky a příležitostného slovního patosu. Jenom rozklepaná kamera s usilovností hodnou lepší věci sugeruje, že všichni prožívají veliké drama. Závěrečná přestřelka v pravoslavném kostele, film na poslední chvíli trochu zvedne. Těžký kulomet málokdy ve filmu zněl tak drtivě a chvějící se obraz je najednou účelný. Režisérovi se to nicméně skoro povede zazdít jedním vskutku šťavnatým symbolickým momentem. Od publika ve Velkém sále ale Anthropoid sklidil hromový potlesk. I pár nadšených výkřiků se ozvalo, možná tu jsem za škarohlída.
Když ta bouře odezněla, vyrazili všichni na zahajovací party, kolem pultů s jídlem bylo poněkud plno. Jak by se na to tvářili Gabčík a Kubiš, řekne si jeden. Možná nadšeně. Rádi by se nadlábli, okukovali by herečky, třeba by i něco zkusili, byli tenhle typ kluků. Kuchyni by ocenili, film by si ale zasloužili lepší.
