Pohlavní kvóty? Chovanec a Dienstbier mají horečku
Dokud jsou pohlavní kvóty dobrovolná věc, kterou na sebe politická strana uvalí sama, kouká z toho alespoň zábava: tak jako když si kvóty ve stranickém vedení stanovili britští labouristé, a pak museli celé ustanovení pro chronickou neschopnost kvótu naplnit demontovat. Horší je, když to navrhuje uvalit ministr vnitra na všechny zájemce o volby a ještě s finanční sankcí.
Český ministr vnitra Milan Chovanec ve spolupráci s ministrem pro lidská práva Jiřím Dienstbierem předložil novelu volebního zákona, která ve volbách do sněmovny a krajů stanoví, že straně, která by aspoň třicet procent kandidátky neobsadila druhým pohlavím, stát za trest škrtá 30 procent ze státního příspěvku na poslance/zastupitele. Důmyslným mechanismem se dbá i na to, aby druhé pohlaví bylo na kandidátce rozprostřeno rovnoměrně a na špičce paritně.
Čtěte více: Dienstbierovy kvóty: kdo nedodá 30 % žen, nedostane plné peníze
Je to ohromující příklad toho, k jakým protiliberálním předpisům lze dojít, když se o politice přemýšlí jako o souboji různých společenských skupin, v tomto případě selekce nikoliv podle toho, co má člověk v hlavě, ale mezi nohama. Je to i kakofonický signál do Bruselu – vůči ženským kvótám pro dozorčí rady ve firmách, navrženým před dvěma lety eurokomisařkou Viviane Redingovou, zastává česká vláda dosud odmítavou pozici, jak ji zdědila po Nečasově.
Naštěstí až na progresivní křídlo socialistů ve sněmovně celkem nikdo Chovancovo-Dienstbierovu linii nezastává. Vicepremiér Babiš dokonce řekl, že je to „nesmysl“ a že kritériem má být „schopnost a výkon, ne pohlaví“ (Věra Jourová, v jejímž případě ženství nakonec rozhodlo, už je asi v jeho mysli odfajfkovaná položka). Pokud ale kvóty pro všechny neprojdou, musíme návrh zařadit do žánru symbolická politika. Co tím ale proboha navrhovatelé chtěli demonstrovat?
Nejpravděpodobnější vysvětlení je hlubinný komplex, s nímž se ČSSD trápí od roku 1989. Obnovila se sice ve jménu svých předúnorových tradic, ale v 90. letech, což byla formativní doba pro většinu z těch, kdo ji aktivně prožili ( a to nezávisle na věku), museli členové soc-dem snášet posměšky, že společensky reprezentují postkomunistického strejce. Ve všech průzkumech vykazovali voliči ČSSD různé rysy tzv. civilizační zaostalosti, především nižší vzdělání, z čehož plynuly další rysy, jako třeba nižší stupeň obeznámenosti se světem. Někdy v éře Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse se proti tomu začalo operovat s představou, že tento málem genetický deficit strana překoná tím, že se přihlásí k některým výstavním kouskům z duševního arzenálu západní levice. Je to strategie velkého skoku, podobně jako když Československá strana lidová dnes svůj trvalý deficit modernosti řeší tím, že se obden přihlašuje k blobu.
U Jiřího Dienstbiera lze předpokládat, že kvótám a vůbec skupinové politice niterně věří, souznění na ose Dienstbier-levé křídlo levice-Deník Referendum je staršího data a nejpozději od loňských prezidentských voleb viditelné i na veřejnosti. Jiný případ je Milan Chovanec, člověk s velkou zásobou energie a s ambicí stát se příští rok prvním místopředsedou strany. Třeba si vyhodnotil, že Bohuslav Sobotka, jemuž se po účasti v loňské nepodařené intrice s Michalem Haškem upsal, je zase sám upsaný této modernizační strategii. Ale Chovanec tím, docela brzo ve vysoké politice, vyklízí pozici „no-nonsense“ politika, tedy někoho, kdo jedná přímo, mluví k věci a nepropadá akademickým bludům.
