Jak dlouho ještě zachováme tradiční rodinu?

Debata ve sněmově o zákonu, který by osobám žijícím v registrovaném svazku umožnil osvojit si dítě druhého partnera, vzbudila značný rozruch. Tradicionalistická rétorika poslankyně Pavlíny Nytrové s nádechem bigotnosti je dnes pro řadu lidí alergizující a v kombinaci se zmínkami o ruských matkách a výskytem duševních poruch u homosexuálů udělala pro obranu kvalitních lidských vztahů spíše medvědí službu. Není to však hlavním důvodem vzniku tohoto textu. Pokračování aféry v podobě osobních útoků, stranických rozmíšek a vášnivé mediální obhajoby sexuálních minorit totiž zcela zastínilo významný sociologický fakt současné doby, kterým je rozpadání klasického rodinného uspořádání, slábnutí zájmu mladších generací o potomky a snižování odpovědnosti za jejich výchovu. Do rozumné diskuze je potřeba vrátit především toto téma.

Na začátku současného stavu byly jednoznačně pozitivní jevy. Od francouzské revoluce lze vystopovat hnutí za emancipaci a osvobození ženy z područí muže. Chytrých, vzdělaných a zcela samostatných žen je díky tomu nejen stále více, ale stávají se viditelnějšími a zdravě sebevědomými. Pro společnost to znamená zdvojnásobení jejího tvůrčího potenciálu ve všech sférách života, ale i trvalý závazek pomáhat ženám (a dnes i mužům) optimalizovat rozpor mezi profesními a rodinnými povinnostmi. Pomineme-li postupnou dekriminalizaci homosexuality, bylo dalším výdobytkem historického vývoje výrazné sexuální osvobození ženy, a také finálně dovršené úspěchy medicíny v oblasti dnes již téměř dokonalé regulace početí.

Dopad uvedených procesů na usnadnění kvalitních lidských vztahů i na prožívání krátkodobých životních radostí obou pohlaví (v jakékoliv kombinaci) je nepochybný. Spolu s rostoucím bohatstvím, doprovázeným technologickým rozvojem, se navíc zjednodušily i praktické stránky života, takže obživa, bydlení či společenská komunikace lidí na volné noze nečiní problémy. Za všechny uvedené výdobytky ovšem společnost platí daň v podobě nárůstu individualismu, hédonistického až neodpovědného užívání života a zejména rozpadu rodinných vazeb s dopadem na život a kvalitní výchovu dětí.

Rodinné vztahy byly přes jejich glorifikaci vždy provázené určitou mírou falše, přetvářky a úzkoprsé morálky, a není pochyb o tom, že ve společnosti ve všech dobách existovaly a existují rodiny, jejichž kvalitu a vliv na děti nelze chválit. Ale nárůst rozpadu rodin, ke kterému dochází v posledních desetiletích, narušuje pozitiva, která v rodinné stabilitě existovala, a nikdo zatím nenašel způsob, jak tento proces brzdit. Mohli bychom doufat, že si vývoj spontánně najde svoji cestu a struktura společnosti se ustaví na bázi nových standardů a morálky, která nakonec nebude nikomu ubližovat. Úplně se tomu ale věřit nedá, zvláště když stále ještě platí, že kvůli dlouhodobé úspěšnosti by se měl vztah dvou lidí tak trochu odpracovat, aby zajistil stabilní zázemí pro všechny členy rodiny. Motivace k takovémuto rozumně asketickému pohledu na život však slábnou a vidina snadných lákadel a rozpad párové pospolitosti nabývají vrchu. Předpovídat výsledky dalšího vývoje společnosti je v současné situaci nemožné a proto je diskuse tak polarizovaná. Právě a jedině tato nejistota by měla být imperativem pro určitou umírněnost při zavádění nových pravidel.

Gayové a lesby, které znám, jsou slušnými lidmi a mají moje pochopení. Ale naproti tomu nemám rád fundamentalistické předsudky. Upírat komukoliv právo na alternativní život tedy nepokládám za správné, podobně jako však není správné zesměšňovat nositele konzervativních hodnot. Obdobně však není správný ani únik před diskuzí do přehnané politické korektností a proto nabízím ještě jeden argument, brzdící příliš radikální ústup od výlučnosti manželství muže a ženy. Představme si, jak by asi reagoval ministr pro lidská práva, popřípadě Ústavní soud, kdyby místo účastníků Prague Pride začali s naprosto stejnými argumenty vystupovat lidé, kteří by chtěli legitimizovat mnohoženství či polyandrii. Proč by nakonec také nemohli mít stejná lidská práva na své svazky tak jako ostatní. Měli bychom pokračovat tímto směrem? Nemyslím si to a budiž to alespoň pro nějaký čas určitým mementem.