Europarlament – bunkr plný malých mstivých eurolidí

V Evropském parlamentu se včera debatovalo o brexitu. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tu ostře zaútočil na dva britské politiky, kteří pomáhali dovést kampaň za odchod k vítězství, aby pak v řádu dní rezignovali: konzervativce Borise Johnsona a předsedu Strany pro nezávislost Spojeného království UKIP Nigela Farage. „Hrdinové brexitu ze včerejšího dne jsou dnes smutní hrdinové brexitu. Ti, kdo přispěli k rozhodnutí (odejít z EU – pozn. red.) sami rezignovali – Johnson, Farage a další. To jsou retronacionalisté. To nejsou patrioti. Patrioti v obtížích nerezignují, ale zůstávají.“

Junckerova slova jsou věcně nesprávná, do jisté míry by se jimi mohl cítit osloven snad jen David Cameron. Premiér Jejího Veličenstva v demisi skutečně vyhlásil referendum, ale nakonec dokázal udělat jen málo pro jeho úspěch, z větší části vinou neústupnosti Junckera a dalších. Naopak Johnson před žádnou zodpovědností neutekl, nýbrž podlehl ve vnitrostranických intrikách, u toryů nijak vzácných (vzpomeňme, jakým způsobem zařízli Margaret Thatcherovou). Johnson neměl v úmyslu rezignovat, než zjistil, že jej jeho nejbližší partner v kampani Michael Gove jen použil jako výtah k vítězství v referendu a teď, kdy už nepotřebuje jeho populární tvář, ho chce odhodit. (Že Gove přetaktizoval a sám si uzavřel cestu k premiérskému úřadu, je jiná věc.)

U Farage Junckerova výtka nedává smysl už vůbec. Odchod z místa předsedy UKIP zdůvodnil potřebou vést zase soukromý život, prý dal ženě a dvěma malým dcerám slib, že v (nepravděpodobném) případě brexitu s politikou skoncuje. Splnil se mu sen, za který se angažoval od roku 1993 a mimochodem kvůli němu málem přišel o život, když ve volební kampani havaroval během propagačního letu ve sportovním letadle. Nebýt Farage a jeho konkurenčního tlaku na konzervativce, Cameron by žádné referendum nesliboval a Británie by zůstala uvnitř. Teď Farage svou stranu přirovnal ke krocanům, kteří hlasovali pro Vánoce. Každopádně s ním nikdo vážně nepočítal do žádné exekutivní funkce, je to opoziční politik, ani v jeho případě zodpovědnost, před níž by utíkal, žádná neexistuje.

Proč tedy Juncker takhle hloupě útočí? Z něho samého je v posledních dnech něco jako povolená lovná zvěř. Chtějí ho vyměnit Dánové, Švédi, Finové, Poláci, prý se k tomu poznání pomalu propracovává i část německé vlády a snad i kancléřka; troufl si dokonce náš ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, z čehož je vidět, že pro kritický pohled na šéfa komise člověk dnes nemusí být nekonvenční povaha.

Ale dokonce i kdyby šel Juncker, problém s evropskými institucemi je mnohem hlubší: stačí poslechnout si Junckera v EP minulý týden, jeho první vystoupení po brexitu, kdy v jedné chvíli přechází z francouzštiny do angličtiny a napomíná britské europoslance: To je naposledy, co tu tleskáte. O chvíli později potom Farageovi říká: Co tu vlastně ještě děláte? (Farage mu pohotově odpověděl: Zvolili mě sem voliči, a Vás? Junckera do funkce zvolili šéfové evropských vlád). Zaměřte se na potlesk po Junckerových výpadech proti Britům – nikoliv smích, který by byl vhodnější i situačně, Juncker rád žertuje a věci staví tak, že se dají brát vážně i nevážně – ale zlověstný, vážně míněný potlesk. Tady je koncentrovaná vůle těch, kdo to Britům chtějí na odchodu spočítat, že se vzepřeli jejich ortodoxii a propagandě.

Vyjednávání bude i bitva o to, jestli skutečně platí junktim volný pohyb zboží – volný pohyb osob. Británie jako velká země má jistou šanci obě svobody od sebe oddělit. Kromě toho v evropanských kruzích panuje obava z dvou dalších zemí, které by se mohly nakazit anglickou nemocí: Itálie a Švédska. V obou nedávno v průzkumech vyšlo, že by pro odchod z EU mohla za určitých okolností hlasovat zhruba polovina voličů, u Itálie se navíc ekonomové hrozí problémů s bankami a státním dluhem, tedy dalšího pokračování krize eura. Euronadšenci mají pocit, že tu hrozí rozpad celého jejich světa, a ten pocit má tak naléhavou kvalitu, že je povoleno dělat z Británie fackovací materiál dokonce i fackovacím panákům.