Pražská charismatička
Je Krnáčová Babišův nový model? Tím nehodláme brousit do intimní sféry prvního oligarchy a někdejší pražské neziskové femme fatale, postřehy o jiskření mezi dotyčnými na tiskových konferencích přenecháváme jiným. Pražská jednička ANO Adriana Krnáčová v posledních dnech zaujala svými mediálními vystoupením – rozhovory v novinách, v DVTV a svou politickou procházkou Prahou v doprovodu celebritní vdovy Elišky Kaplicky na YouTube.
Jasně že se z nich lze dozvědět lecjaké konkrétní náznaky o politickém uspořádání věcí příštích – takové, o kterých chytrý, o svou prosperitu dbající občan potřebuje být informován. „Zašla bych třeba za panem Křetínským, zda by se finančně nechtěl podílet na konání akce,“ říká v rozhovoru pro LN. „Když mají v Praze zálusk na spalovny a podobné věci, proč by nemohli investovat do fotbalu v podobě městského stadionu.“ To je zajímavá informace ne snad o budoucnosti fotbalu, ale o dynamickém vývoji vztahů mezi oligarchy. Je potřeba si dávat dvě a dvě dohromady. Jestliže už víme, že na mocensky důležité místo na ministerstvu spravedlnosti přibyla Klára Cetlová, životní partnerka Daniela Křetínského, jsme povinni registrovat, že máme před sebou dvě a dvě.
Zároveň je ale její vystupování přehlídkou vágnosti, jaká se dosud na takto exponovaných politických místech nepovažovala za tolerovatelnou. Jestliže kandidátka nejsilnější strany na primátorku přijde do televizního rozhovoru vybavena volebním letákem s křížovkou v roli programu, je potřeba se domnívat, že to není neznalost, ale metoda. Krnáčová odvozuje svou kvalifikaci od totálního spolehnutí se na autoritu Andreje Babiše a svůj přístup k němu. Není to novum pod sluncem, nýbrž, jak záslužně popsala Pavlína Rychterová, mutace toho, čemu Max Weber říkal charismatická legitimita. Tehdy na počátku století ji lidé ještě považovali za překonanou, za krok zpět vůči předvídatelnější, racionálnější formě autority byrokratické. Ovšem, jak připomíná Rychterová, Weber si uvědomoval, že „vláda charismatické autority se může nicméně kdykoliv vrátit, její podmínkou je kolektivně pociťovaný stav „nouze“ a „nadšení“, totiž připravenost společenství následovat toho či onoho „charismatika“. Nouzi jsme měli posledních 23 let a nadšení, že bude líp, máme teď. Inovace je ta, že v ateistickém Česku jednadvacátého století charismatik pochopitelně nezakládá svou autoritu na tom, že je jiný než obyčejní smrtelníci a v kontaktu s nadpozemskou instancí. Zakládá ji na tom, že je naopak lidový (hlavně není politik) a maká. Že dokázal, že umí – hlavně vydělat peníze a řídit firmu. Druhotně se pak spoléhá na ty nejlepší informace a ty nejlepší experty. Nějaký program je pak nepotřebný, je to finta, kterou si politici vymysleli na oblbování lidí. I křížovka je užitečnější.
Krnáčová, mini-Babiš, reprodukuje tuto strukturu přesně a do krajnosti. Nejzazší ústupek tradičnímu volebnímu programu udělá v Lidových novinách: „Pro mě je vizí Prahy vitální město, kde se dobře žije a pracuje. Město, kde lidé komunikují a cítí se v něm jako třeba já dnes v Bubenči. Tam si ráno nazuju papuče a dojdu si pro pečivo. Známe se všichni a mluvíme spolu. Mám tam pocit bezpečí. Jinak bych chtěla redukovat automobilovou dopravu v centru a vybudovat pěší zóny. Posílit bych chtěla cyklistickou dopravu a budovat carsharing a bikesharing. To jsou věci, které osloví mladé lidi...“ To ale není program, nýbrž, jak bezděky prozrazuje poslední věta, výsledek průzkumu či fokusky. Říkat lidem to, co si zjistím, že lidé chtějí, to je kampaň. To, že naslouchá lidem, Krnáčová dokazuje opakováním drbů, těch informací neosobního „se“, které všichni nějak vědí. I budova Quadrio v centru města je katastrofou – tak dobře je Krnáčová naladěna na hlas lidu (anebo developer Vítek ještě nenašel tu cestu, kterou už Křetínský našel). Schází už jen dodat, že Fish and Chips v Dlouhé jsou vynikající. Na videu s Eliškou Kaplicky dokonce lídryně ukazuje, že o pražské korupci stačí být informován stejně vágně jako obyčejný Pražan. Všimli jste si v posledním průzkumu AISA pro Českou televizi, že až tři čtvrtiny občanů deklarují, že by nevolili politika, „jehož jméno je spojeno s některou korupční kauzou“? Prostě ho spojíme! V reklamě zase tvrdí, že až 70 % zakázek je prý podezřelých. 70 %? A není to jedno? Není, poloexaktnost má svůj význam, vytváří dojem odbornosti. Proto Krnáčová říká v LN, že bude mít tým přesně deseti poradců, ale neřekne jakých.
Nelze dostatečně zdůraznit, jak radikální vývoj to je pro ženu, která staví na svém působení v Transparency International. Pod netransparentností si představujeme tajení smluv a podobně. Dobře. Ale není větší netransparentnosti než nemít program. Respektive říkat, že program „je zabudován ke kandidátům,“ což je totéž. Co může být méně předvídatelného a kontrolovatelného než slepé spolehnutí se na nějakou osobnost. Než slibovat, že budu dělat to, co mi schválí Andrej Babiš?
Je to opravdu radikální odklon od demokracie, tak, jsme ji dosud chápali. Je to forma orbánismu, jen v české podobě. Češi nechtějí poslouchat o konci liberalismu a národních heslech. Ale starý systém západních demokratických pravidel zřejmě považují za stejně nefungující, zvnějšku vnucený a zralý na pokácení.
P.S. Prosba čtenářům nakonec: pražský volební program ANO před sebou nemám, ale na videu jsem si všiml, že v křížovce figuruje mimo jiné „značka mléčného výrobku“. Tomu, kdo ji vyluštil, budu vděčný za informaci, kterápak značka to je.
