‚Mrtvé duše‘ v ukrajinské válce. Stovky zajatců upadají v zapomění

Je to už více než rok, co znepřátelené strany v rusko-ukrajinském konfliktu podepsaly druhou minskou dohodu. V ní se mimo jiné zavazovaly k obecné amnestii a propuštění vzájemných zajatců z řad armády i civilistů. Jenže minimálně stovky takových osob zůstávají stále v zajetí a vypadá to, že vlády na své vězněné občany postupně zapomínají, píše Foreign Policy.

Druhá minská dohoda uzavřená 11. února 2015 mezi lídry Ukrajiny, Ruska a proruskými separatisty slibovala v dodatku obecnou amnestii pro všechny zajatce a jejich propuštění. Měla se týkat i 25letého ukrajinského vojáka Oleksandra Lazarenka, který padl do zajetí pouhé dva dny před uzavřením dohody.

Trvalo další tři měsíce, než jeho rodina alespoň dostala od Lazarenka zprávu, že je vůbec naživu. Ovšem stále v zajetí. Od té doby může rodině telefonovat pravidelně, stále však jako vězeň držený v bývalém sídle ukrajinské tajné služby (SBU) v Doněcku, v níž separatisté vězní i další zajatce. Více než rok po podepsání dohody se Lazarenko řadí mezi stovky takových vězňů držených na obou stranách konfliktu.

Přitom před uzavřením této dohody se dařilo propouštět či vyměňovat řady zajatců, především díky kooperaci mezi neformálními ukrajinskými organizacemi a veliteli separatistů. I přes vzájemné obviňování z vydírání a úplatkářství přinášela jejich spolupráce plody. Od uzavření druhé minské dohody se naopak výměny zajatců téměř zastavily. Paradoxně tak formalizace celého procesu propouštění zajatců zakotvená v dohodě zajatcům výhled na svobodu oddálila.

Čtěte také: Máme možné řešení kauzy Savčenková, naznačuje Kreml

Znepřátelené strany totiž propouštění zajatců podmiňují dodržováním dalších bodů v dohodě, a právě kvůli tomu osvobozování zajatců vázne. Separatistické republiky například odmítají propustit zajatce, dokud Ukrajina nevyhlásí zákon o všeobecné amnestii, jež by se vztahovala na ty, kteří proti ní bojovali na východě země. Ukrajina si zase stěžuje, že mírový proces zakotvený v dohodě zdržuje Rusko, které odmítá splnit další body smlouvy, jako například návrat kontroly hranic s Ukrajinou kyjevské vládě. A Kyjev proto nadále soudí vězně podle svého vlastního práva.

Problém je rovněž v tom, že strany se nemohou shodnout ani na tom, kolik takových zajatců ve skutečnosti je, ani kde jsou drženi. Například ukrajinská SBU uvádí 130 zajatých Ukrajinců, u více jak poloviny z nich však není jasné, kde se nacházejí, ani zda jsou vůbec naživu. Samozvaná Doněcká lidová republika zase mluví o více jak 1100 jedincích zadržovaných v Ukrajině, Kyjev oponuje, že takových osob je maximálně „několik stovek“. Přehled o skutečném počtu nemají ani mezinárodní organizace, které se situaci zajatců snaží monitorovat.

Čtěte také: V Sýrii padly desítky Rusů. Operuje tam i soukromá ruská armáda

Naopak jisté je to, že k nelidskému zacházení a mučení zajatců dochází na obou stranách. Všichni také tvrdí, že jejich občané jsou rukojmí, zatímco zajatí na jejich straně jsou naopak zločinci, kteří musí stanout před soudem.

Zatímco se lídři znepřátelených stran dohadují, kdo by měl ustoupit, rodiny zajatých doufají, že jejich bližní neupadnou v zapomnění. „Tahle strana viní Ukrajinu, Ukrajina viní další stranu a nikdo neví, kde je vlastně pravda,“ říká matka zmiňovaného vojáka Ludmila Lazarenková. „Začali si tuhle hru sami mezi sebou, ale trpí kvůli tomu naše děti,“ dodává.