Stále ještě pěšák, nebo „kráčející tank“?

Velení amerických zvláštních jednotek avizovalo, že příští rok zahájí testy revolučního obleku TALOS, jenž obdržel příznačnou přezdívku „Iron Man“. Nezahálí však ani Rusko, kde se rodí druhá a třetí generace soupravy „vojáka budoucnosti“ Ratnik. A také armády dalších mocností plánují dramatické zvýšení schopností svých pěšáků a existují předpovědi, podle nichž se díky tomu pěchota změní v cosi kvalitativně naprosto odlišného.

Navzdory četným pochybnostem a různým výjimkám víceméně pořád platí obecná poučka, že území není dobyto, dokud na něm nestojí noha pěšáka. Ale jakého pěšáka? Soudobé konflikty ukazují, že se role klasického „blátošlapa“ (v českém slangu také „bigoše“) velmi mění a bude se měnit ještě více. To sice neznamená, že pěchota v tradičním smyslu zcela zmizí, ale povaha současných armád, válek a technologií vede k určitému sbližování „obyčejných“ pěšáků s tím, co se označuje jako elitní (a)nebo speciální jednotky.

Asymetrické či „hybridní“ války, kde bojují „zelení mužíčci“, partyzáni, teroristé, domobrana, kriminální živly a mnoho dalších druhů sil, zákonitě vedou i k rozmlžování hranice mezi dříve jasně oddělenými druhy vojsk. Americké zvláštní jednotky jako SEAL se už nejednou dostaly do rozsáhlých bojů, které by evidentně příslušely klasické pěchotě, zatímco pěšáci již bojovali ve městech způsobem blížícím se operacím zvláštních sil.

Dramatický vědecký a technologický vývoj pak znamená, že se do výzbroje pěchoty dostávají „hračky“ dříve vyhrazené jen elitě, což zákonitě klade enormní nároky na výcvik. Zcela běžně už se mluví o tom, že se „voják budoucnosti“ nejspíše neobejde bez vzdělání, které bude svou náročností odpovídat inženýrskému studiu, jelikož pro ovládání všech možných „vychytávek“ tradiční vojenský výcvik jednoduše nepostačuje.

Právě tím se dostáváme k tomu, co představuje základní prvek většiny vizí výbavy pro pěšáky budoucnosti. Na prvním místě se totiž nejčastěji nehovoří o palebné síle nebo odolnosti, nýbrž o úrovni elektroniky. Voják by měl disponovat sadou vyspělých senzorových, komunikačních a informačních přístrojů, díky nimž by měl mít dokonalé povědomí o tom, kde se nachází jeho spojenci a nepřátelé, jaké má rozkazy apod. Měl by být schopen předávat i získávat informace prakticky v reálném čase, a to za jakýchkoliv podmínek.

„Srdcem“ celého systému má být supervýkonný počítač, ne nepodobný soudobým tabletům či tomu, čím se pyšnil filmový Predátor. Ten má být propojen se zabezpečenými radiostanicemi, navigací a rozmanitými senzory, mezi něž mají patřit mj. kamery na přilbě dovolující kruhový rozhled nebo kamera umístěná přímo na zbrani. Signál z ní se má přenášet přímo na displej na brýlích nebo v uzavřené přilbě vojáka, jemuž se tak budou otevírat zcela nové možnosti, např. střelba doslova „za roh“ či obecně přes překážku.

Tím se současně dostáváme k faktoru ničivé síly. Současné koncepty „vojáka budoucnosti“ se zpravidla vyznačují použitím úprav běžných útočných pušek, někdy doplněných granátomety, ale do vzdálenější budoucnosti se plánují daleko vyspělejší zbraně. Předpoklad, že se boj bude často odehrávat ve městech, vede k požadavku na „měnitelnou smrtelnost“ (variable lethality) čili schopnost jak nevratně ničit, tak pouze ochromovat.

Jednu z cest představují univerzální vrhače malých ráží (cca 20 až 35 mm), které budou střílet širokým spektrum munice od plastové po protipancéřovou. Samozřejmě se mluví o aplikacích laserových, mikrovlnných a plasmových zbraní, které také mohou mít nastavitelné účinky, ale v cestě těmto futuristickým principům stále stojí enormní energetická náročnost. Dosud prostě nemáme k dispozici tak výkonné a kompaktní elektrické baterie, které by dokázaly dostatečně dlouho „krmit“ veškerou potřebnou výbavu vojáka.

Stejný problém se ostatně týká i další kategorie, kterou je ochrana. Nynější neprůstřelné vesty, přilby, maskovací oděvy a plynové masky mají být vystřídány zcela uzavřeným oblekem, jenž zaručí pěšákovi dříve nevídanou odolnost a komfort. Bude mít adaptivní kamufláž, která bude měnit barvu podle prostředí. Revoluci v ochraně nejspíš přinese tzv. tekutý pancíř, který se již pokusně využívá. Za normálních podmínek je měkký jako obyčejný textil, avšak při zásahu se bleskovou rychlostí zpevní, aby zastavil kulku či střepinu.

Jestliže voják bude přece jen zraněn, oblek se v příslušném místě zpevní natrvalo, aby zastavil krvácení nebo zafixoval zlomeninu. Bude pochopitelně vybaven klimatizací, recyklací tekutin a filtračním systémem na ochranu proti zamoření. V obleku mají být zabudovány také senzory pro monitorování všeho možného. A aby toho nebylo málo, oblek by měl být konstruován tak, aby dramaticky zlepšoval i fyzické schopnosti vojáků.

Už řadu let existují tzv. silové exoskeletony, tedy jakési soupravy „umělých svalů“, díky nimž může člověk rychleji běhat, výše skákat nebo zvedat těžká břemena. Omezeně se již používají jak v civilní sféře (např. v některých nemocnicích), tak samozřejmě v armádách, jež si od nich slibují doslova „nadlidské“ výkony vojáků. Předpokládá se, že se takovýto exoskeleton během příštího desetiletí objeví jako součást výše zmíněného amerického kompletu TALOS (Tactical Assault Light Operator Suit) či ruské soupravy Ratnik-3.

Také armády dalších zemí mají v tomto oboru své plány, byť samozřejmě ne tak ambiciózní a futuristické jako USA a Rusko. Namátkou lze uvést britský projekt FIST, francouzský FÉLIN nebo polský ISW Tytan. Ostatně též Armáda České republiky se už řadu let zabývá podobnou vizí pod názvem „Voják 21. století“. Jak však už bylo naznačeno, vlastně všechny země se při vývoji potýkají se stejnými praktickými problémy.

Zkrátka a dobře neexistují vhodné zdroje energie. Spekuluje se tak o různých řešeních, jejichž spektrum zahrnuje např. vodíkové články, spalovací turbínky či miniaturní jaderné baterie. To všechno ale něco váží, jakousi hmotnost mají i všechny elektronické, zbraňové nebo ochranné systémy. A pokud se pro jejich nesení využije exoskeleton, bude zase potřeba více energie pro jeho pohon. Koncept „pěšáka budoucnosti“ se tak točí v začarovaném kruhu. Právě proto však někdy znějí hlasy volající po principiálně odlišném přístupu.

Pokud nelze vše potřebné integrovat do obleku dodržujícího rozměry lidského těla, bude třeba tyto rozměry překročit. Jestliže už se konstruuje uzavřený oblek s exoskeletonem, proč by měl měřit jen metr osmdesát? Nabízí se možnost vytvořit cosi většího, v čem bude voják uzavřený jako v „robotickém brnění“, jež bude kopírovat jeho pohyby a současně bude nabízet kapacitu pro všechny funkční subsystémy i zdroje energie. Zrodí se tedy jakýsi hypermoderní protějšek základu středověké armády, rytíř třetího tisíciletí.

Zní to povědomě? Ano, něco podobného navrhoval už kdysi dávno spisovatel Robert Heinlein v kultovním románu Hvězdná pěchota. Obdobné vize i nyní obsahují některé sci-fi filmy nebo hry, avšak zabývají se jimi i zcela seriózní studie. Příkladem je prognostická kniha Příštích sto let, kde známý analytik George Friedman uvádí tyto „obrněné pěšáky“ (armored infantrymen) dokonce jako jednu z rozhodujících zbraní budoucích válek.

Každopádně nejde o nějakou nereálnou technologii, neboť demonstrátory podobných strojů se již zkoušejí. Jižní Korea v roce 2015 představila čtyřmetrového robota Method-2, ve kterém je umístěný „kokpit“ pro člověka, jehož pohyby robot dokonale kopíruje. Vyhlíží velmi podobně jako stroj AMP (Amplified Mobility Platform) ve filmu Avatar, což není náhodou, jelikož pod oběma designy je podepsán tentýž člověk, jenže Method-2 je (zřejmě) skutečný a funkční, byť k jeho praktickému provozování zbývá ještě dlouhá cesta.

V této souvislosti se nabízí i jedna provokativní otázka. Je tohle ještě vůbec pěšák? Ačkoliv se dnes nejvíc mluví o renesanci tanků, někdy zazní i otázka, co přijde po tancích nové generace. A pokud ze snahy zlepšit schopnosti pěšáků vzejde takový veliký bojový stroj, možná bude na místě poněkud přehodnotit definici pojmu „tank“. Ostatně i Friedman ve své vizi říká, že onen „obrněný pěšák“ bude v podstatě „kráčejícím tankem“.