Klaus, Livie a Zeman jakožto organizovaná skupina
To, že má člověk povinnosti hned, jak se narodí, je pochopitelné. Už jen proto, že člověk jakožto živočišný druh se kriticky přemnožil, a aby se na kouli, kterou obývá, vůbec dalo žít, musí jedinec hodně slevit z toho, co by sám chtěl. Druhou stranou této mince jsou práva komplementárně spojená se svobodou. V opačném případě jde jen o parodii práv. Z tohoto důvodu také nepovažuji boj za svobodu za boj politický, ale za boj o základní lidskou potřebu srovnatelnou s potřebou vzduchu a vody.
Druhá polovina 20. století přinesla zájem o individuální svobodu. Některým lidem přestalo být po chuti fungovat jako kolečko v hodinovém mechanismu, případně jako voják v řadě. Ideálním stavem by byla určitá rovnováha práv a povinností. K tomu je však potřeba vytvořit normy, zákony, předpisy atd., ale ty bohužel nevytvářejí a nevymáhají ideální lidé. Zároveň jejich současná inflace téměř vylučuje možnost chovat se v souladu s nimi, což je však možné používat i jako hůl na chudáka psa.
Vzpomínám, jak pregnantně popsali tvorbu předpisů Suchý a Šlitr ve školení divadelních návštěvníků pro případ zemětřesení (tehdy říkali „zemetřesení“ podle vzoru prezidenta Antonína Novotného, který vytrvale hovořil o „zemedělství“): diváci setřesení z laciných míst na místa drahá jsou povinni zaplatit rozdíl vstupného, zatímco diváci setřesení z drahých míst na místa laciná nemají nárok na vrácení rozdílu vstupného. Často mám pocit, že se touto poučkou stále inspirují zákonodárci.
S uplatňováním práv a povinností je tomu tak nějak obdobně. Zatímco povinnosti jsou společností tvrdě vymáhány, příděl práv váží na lékárnických vahách. A nemusí jít vždycky jenom o práva a povinnosti, která jsou kodifikována. Co se moje generace natrápila s tím, aby se mohla poslouchat rocková muzika a nosit dlouhé vlasy. Naštěstí už je pryč doba užívání humpoláckých metod, tolik vlastních totalitním režimům. A ten, kdo si myslí, že za bolševika bylo líp, je vůl, a ještě větší voli jsou ti, kteří to říkají, protože k tomu mají zištné důvody. Možná se skutečné lépe měli, ale na úkor ostatních, a totalita jim jako totalita nepřipadala, když byli sami příslušníky vyvolené vrstvy, jež totalitu vytvářela. Že jo, pane Pullmane?
Humánní pacifikace nepoddajných
Nicméně manipulace zůstává. Mainstream disponuje celým výchovným a školským systémem, sdělovacími prostředky, ekonomickým tlakem i vytvořeným veřejným míněním atd. Obrazně řečeno – z humpoláckých mříží a katrů se stala jemná nylonová síť, která se nestaví čelně proti pohybu dopředu, ale jen lehce usměrňuje pohyb tím směrem, který je žádoucí, aniž by si jedinec uvědomoval, že už se pohybuje proti své vůli. Pacifikace nepoddajných jedinců má mnohem humánnější podobu.
Ale abych se vrátil k výkonu práva. Bohužel ho provádějí lidé se všemi jejich nešvary, slabostmi, choutkami a úchylkami. Tak třeba jenom obyčejná lenost – mnohem jednodušší je pro městské strážníky vymáhat pokuty za parkování, než dbát o čistotu ulic, protože psí hovínka nemají espézetky. Ve vyšších sférách jde o případy, kdy se vykonavatelé práva řídí podle přísloví „komu pámbu, tomu všichni svatí,“ což se pak projeví například tím, že paní Jourová byla odškodněna, jako by náhodou právě teď, když už je ministryní, kdežto předtím si jejího případu příslušní justiční činitelé nevšimli.
Abyste dobře rozuměli, nemám nic proti tomu, aby byla odškodněna, ale věrohodnější by bylo, kdyby se tak stalo v době, kdy ještě nefigurovala ve vrcholné politice. Právě tak tomu je s politiky, kteří jsou momentálně v nepříliš silné opozici, dalo by se říci spíše v háji, abych nepoužil silnější výraz, na kterých si teď prokurátoři společně s policií pěkně smlsnou. A zase – nemám nic proti tomu, aby je vyšetřovali, a už vidím, jak teď vyskočí a budou křičet: „Ale my jsme vyšetřovali, už když byli ve funkcích.“ Jenomže každému, kdo měl trochu čich a viděl malinko za roh, muselo být jasné, že už půjdou od válu. Za léta, kdy jsem se s lidmi okolo policie a justice stýkal, vím dobře, jak mají vytříbený smysl pro předvídání toho, co se od nich bude chtít. Bohužel tato vlastnost spojená s návykem služební podřízenosti je ne snad smrtícím, ale minimálně smrdícím koktejlem. To se projevuje tím, že někoho tak dlouho štvou, až ho „ištvou“.
O neprostupnosti světa politiky se světem práva by mě přesvědčilo asi jen to, kdyby na lavici obžalovaných usedli Klaus, Livie a Zeman jakožto organizovaná skupina obžalovaná z úplatkářství. První využil vlivu prezidenta, druhý za to poskytl jako úplatek úřad manželce prvního a ona ho přijala. Jen kdyby se chtělo. Ale to je asi tak reálné, jako by pan Ándrej B. vyčíslil (menežerstvím a podnikáním se přeci zabývá celý život a dobře to umí) kolik mu hodí celý ten podnikatelský záměr s „nákupem politiky“. Na straně výdajů jsou: nákup médií, služby volební agentury atd. A copak bude asi v příjmové oblasti? Že by dotace do zemědělství? Daňové úlevy, které si sám spočítám a zkontroluju…?
Samozřejmě, že vysoké úvahy mají nízký původ. Šlápnul jsem do psího hovna a za stěračem jsem měl pokutu. Tak zas příště, čau.
