Pohádka o politické nekorektnosti

K desítkám mých oblíbených a také velmi osvětlujících momentů ze seriálu Simpsonovi patří i tahle drobná perla: Homer spí, ze sna se vztyčí, otevře oči a zahlásí: „Marge, myslím, že nenávidím Videostop!“ Zase zalehne a spí dál. Takové momenty totiž dobře znám – člověk se potácí na té hranici mezi spánkem a bděním a najednou si s nezvyklou jasností uvědomí cosi podstatného a hned by se o tu zjevenou pravdu podělil se světem.

V noci ze středy na čtvrtek jsem dospěl k podobnému zjevení. Všichni bychom měli přestat používat termín „politicky nekorektní“. Jsou možná na tom božím světě končiny, v nichž tenhle výraz ještě má nějaký význam. Česko mezi ně ale nepatří – a vlastně nikdy nepatřilo. V téhle zemi zřejmě každý nasává politickou nekorektnost s mateřským mlékem. Nekorektní jsme všichni, takže nemá cenu se tím zabývat nebo to nějak zdůrazňovat. Během jednoho dne (středy) jsem se proto dozvěděl, že se za politicky nekorektního označil prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, zpraven o tom jsem přeskočil na stránky Respektu, které slibovaly „politicky nekorektní“ komentář Marka Švehly (mimochodem docela trefný text o Babišově rozhovoru pro studentský časopis The Student Times). Vychází-li z toho definice politické nekorektnosti jako něco mezi Ovčáčkem a Respektem, vejde se do ní skutečně cokoliv a ten termín se stal skutečně a zcela vyprázdněným, nevyléčitelně nemocným, v téhle situaci je jeho eutanazie asi jediným řešením.

Jeho užití je dnes jen tím nejotřepanějším způsobem, jak signalizovat odvahu – a teď bacha, teď něco uslyšíte, něco, co se dnes lidé bojí říct, ale já mám pro strach uděláno, takže to hrdinsky vypálím. V naprosté většině případů následuje formulace názorů, s nimiž se člověk v médiích i jinde setkává naprosto běžně. Možná vzbudí nějaké reakce, některé z nich třeba i naštvané, jak se taky naprosto běžně stává v atmosféře, kdy každý má svoje názory a neváhá je použít. To ale z nikoho politicky nekorektní osobnost neudělá.

Aby se vůbec dalo mluvit o politické nekorektnosti, musela by především existovat politická korektnost, a to nejenom jako vágní ideologie, ale i jako mocenská struktura. Protože politická nekorektnost by měla být vyzývavé (intelektuální, klaunské, pubertální, hysterické) postavení se nějaké reálné „korektní“ moci. A v Česku nemají síly politické korektnosti moc, jež by stála za řeč. Možná po ní prahnou nebo by se jí, mírně řečeno, nebránily. Možná s oblibou šíří idealizovaný výklad pojmu „politická korektnost“ jako prostý výraz touhy, aby se lidé navzájem chovali ohleduplně (praxe v zemích, kde moc politické korektnosti existuje, přitom vypovídá o něčem dost jiném). V reálu ale nemají v moci víc než kdokoliv jiný. Pohoršeně se rozkřičí, když narazí na něco, s čím nesouhlasí – všichni to tak přece dělají.