Čas není na ničí straně. Progresivismus už může mít svůj zenit za sebou

Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, za níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou.

Za pár desítek let bude to, co je dnes popisováno jako bizarní excesy progresivismu, přijímáno se stejnou samozřejmostí jako dnes volební právo žen, idea rovnosti lidí bez ohledu na jejich rasu, neexistence otroctví... V polemikách s kritiky soudobého pokrokářství často zaznívá, že to jsou staří lidé, kteří „přestávají rozumět světu“, „ztratili se světem kontakt“ a podobně. Jistě tomu napomáhá i nostalgické blouznění o zlatých časech, kdy „svět byl ještě v pořádku“, v řadách tuzemských konzervativců značně oblíbené. Ty soudy ale také implicitně vyjadřují přesvědčení, že svět se rovná tomu my.

S podobnou osudovou neodvratností současný kulturní konflikt vnímají i někteří odpůrci současné koncepce pokroku. Britský publicista Ed West, specializující se na historii, před časem pozici dnešních obránců tradice srovnával se situací „poslední pohanské generace“, Římanů v půli čtvrtého století. „Bezmocně sledovali, jak jejich kulturu zalévá příbojová vlna křesťanství. (...) Mnoho římských tradicionalistů jistě očekávalo, že se mladí vzepřou proti tomu podivnému kultu galilejského Žida, ale i tak během pár generací jejich dávné náboženství zmizelo a pouhé přiznání, že člověk uctívá Jupitera, z něho udělalo vyvrhele. Pokud váš protivník má kontrolu nad společenskými tabu, jako tehdy křesťanství, velice těžko se mu vzdoruje. Dnešní progresivismus společenská tabu kontroluje.“

Takovou představu neodvratnosti soudobého „woke“ příboje sdílejí mnozí autoři, podle nichž je jedinou adekvátní reakcí nějaká forma exilu. Ať už vnitřního, nebo uskutečněného jaksi doslova, třeba útěkem do hor, kde ve srubu vybaveném dostatečným množstvím konzerv s fazolemi může člověk v klidu vyčkávat příchodu apokalypsy.

Známý sociolog Musa al-Gharbí zaznamenává mnoho symptomů toho, že „woke“ hnutí je už za zenitem.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.