Ne. Všechna těla nejsou krásná
ÚHEL POHLEDU
ÚHEL POHLEDU: Tu tlustou dámu sleduju už pár let, každý pátek zveřejňuje své populární módní okénko na YouTube a na Instagramu. Jaelynn Chaneyová spolu s britskou fashion guru Trinny Woodallovou se vždycky obléknou do stejného oblečení s cílem dokázat, že každý může nosit všechno, respektive že všem všechno sluší. Nesluší a pozná to každý, kdo má dvě oči a aspoň zbytkový smysl pro realitu. Obojí naše hrdinka očividně postrádá; týden za týdnem tak lze sledovat její postupnou ztrátu důstojnosti, zatímco trapno roste.
Roste ovšem taky její úspěch (každou epizodu sledují desítky tisíc followerů) a roste i ona: v současnosti už v podstatě nedopne žádný z modelů konvenčního módního řetězce, se kterým spolupracuje a jehož naskladněné velikosti se nezalekly faktu, že žije v Británii, nejobéznější zemi Evropy. Oděv tak na ní drží důmyslně použité spínací špendlíky nebo se to prostě rozepne a divákům prodá jako nedostatek invenčně (nebo inkluzivně) metamorfovaný v klad. Celé se to hrbí, řasí, pne, tu to nedoléhá, tady z toho něco leze a hezké to není ani z vedlejšího kopečka.
Fascinující je, že to nevidí ani produkce pořadu, ani jeho publikum. Pravda, v komentářích občas padne dotaz, většinou mírný a ostrovní korektností vycepovaný, jestli by nebyly vhodnější jiné střihy, že tyto „jí nejsou důstojné“ (nejsou). Na jeden opatrně kritický hlas se ale rozplývá třicet jiných, jak jí to sluší, ohromně, a kdo si myslí opak, je nepřející tukofob a vůbec: vyjadřovat se k cizím pupkům se prostě nemá, i když se někdo nechá platit za to, aby jím třásl do kamery.
Každý týden si se směsicí šmíráctví a studu za druhé říkám, kdy ten pořad zastaví; kdy přiznají, že nezvedají sebevědomí, ale inzulin v krvi a že propagací obezity pod rouškou (rouchem) body positivity zneužívají jak diváky, tak svoji protagonistku. V začátcích show totiž opravdu měla jen lehkou nadváhu a kila navíc na ní bylo to nejmíň zajímavé. Dnes si je stále méně podobná, v tuku doslova ztratila tvář. Nepochybně má zdravotní problémy, cukrovku, vysoký krevní tlak, asi ji bolí záda a klouby, špatně se jí dýchá, může být depresivní, jakkoli se na nás směje z monitoru, ale jak se cítí večer doma o samotě, už nevidíme. Bude jí něco přes třicet a je dost možná neplodná, s nějakou mírou pravděpodobnosti zemře dřív než její rodiče, po životě, který bude ve všech ohledech těžší, než by mohl být. Přesto živí představu, že velikost plus size je plus.
Body positivity je typická cesta dobrých úmyslů, která skončila v pekle. Měla osvobodit ženy od ideálu krásy, místo toho je osvobodila od ideálního zdraví. Body positivity se netýká příslovečných pár kil navíc, ty ani nevnímá, jistě správně. Zájem hnutí začíná až u nadbytečných desítek, někdy mnoha desítek kilogramů tělesné váhy, které ale nepomáhá rozpouštět, naopak je potvrzuje jako něco, co je ve skutečnosti krásné, príma a žádoucí, což nemůže nepřipomenout psychologickou afirmaci takzvaných transgenderových dětí v identitě opačného pohlaví. Podobný je i vzkaz pro veřejnost. Před létem proběhla éterem petice influencerky s vážně mnoha X před L, která požaduje od aerolinek jedno až dvě sedadla navíc pro tlusté zdarma. „Létání by mělo být pohodlné a dostupné pro každého, nezávisle na velikosti. Já jsem bohužel zažila nepohodlí a diskriminaci,“ líčí dáma své břímě. U sebe problém nevidí, vnímá se prostě jako „osobu, jejíž tělo nesplňuje společenské normy“, a proč by nehrála oběť, když si to doba žádá: všechno je relevantní, nikdo za nic nemůže a všichni máme nárok na všechno. Angličtina už pro velmi otylé dokonce zavedla nový termín: people of size, variaci na people of color; z lidské váhy se stala stejně problematická kategorie jako rasa. Vzhledem k tomu, že lidstvo rapidně tloustne a v západním světě včetně Česka už je míň standardně vážících lidí než těch nestandardně, vznikl paradoxní lingvistický fenomén – tento typ termínů měly dosud rezervované pouze menšiny.
Je samozřejmě dost lidí, kteří by dali nevím co a taky nevím co dělají, aby zhubli; obávám se, že na skutečné body positivisty nejsou dost rezignovaní. Hnutí si trvá na extrémní nadváze jako na ideálu osobního osvobození a návrat ke zdravějším proporcím považuje v podstatě za zradu a podlehnutí zkostnatělým societálním normám, nejspíš patriarchálním. Když radikálně zhubly zpěvačka Adele nebo herečka Rebel Wilson, dost bývalých fandů jim netleskalo. Sekty se opouštějí nelehce.
Pozoruhodné je, že v případě také neblahé anorexie se o „body positivity“ nemluví, i když jde o naprosto stejnou neschopnost soudně vnímat sebe sama. Extrémní vyhublost se ovšem dá mnohem hůř ekonomicky vytěžit, nelze na ni ordinovat zázračné injekce, nápoje či pilulky a i jinak se s tímto typem odpojení od sebe podprahově hůř sympatizuje, byť by bylo zajímavé sledovat, co by se stalo, kdyby anorektičky měly takové promo a takovou drzost, jako mají strašně tlusté holky.
