Malé ryby s velkými zuby. Kam míří ruské námořnictvo?

Léto roku 2017 se patrně zapíše do historie ruského námořnictva jako období, kdy se odehrála řada pro budoucnost důležitých událostí. Byla schválena nová námořní doktrína sahající až do roku 2030, na veletrhu námořních technologií MVMS-2017 se představilo mnoho zajímavých projektů a v médiích probíhaly debaty o budoucnosti ruského loďstva. Čeká jej velký vzestup, nebo naopak upadne kamsi na úroveň třetího světa?

Pokud bychom měli věřit zprávám ruského mediálního mainstreamu, ruské námořnictvo by se mělo vyšvihnout na světovou špičku. Dokonce i zmíněná doktrína přímo nařizuje, aby bylo do roku 2030 druhé nejsilnější na světě (samozřejmě po US Navy). S tím ostře kontrastují názory řady západních expertů, podle nichž se ruský VMF (Vojenno-Morskoj Flot) dostal do velkých problémů, které se budou dále prohlubovat. Lví podíl na tom má ekonomika Ruska, jež patrně neumožní realizaci většiny impozantních plánů Kremlu.

Jak to tak bývá, pravda se nachází kdesi uprostřed. Propaganda ruských médií se pochopitelně nemůže brát doslova, ovšem ani odsudky mnoha západních analytiků nelze brát jako zjevenou Boží pravdu. Zdá se, že se začíná opakovat problém, jenž byl typický pro studenou válku, a to pro obě strany, jež obvykle hodnotily kapacity protivníka pouze prizmatem vlastních strategií. Jinak řečeno, zapomínalo se, že druhá strana vychází z odlišných podmínek, má jinou strategii a v důsledku toho logicky vyvíjí a vyrábí odlišnou výzbroj.

Faktem je, že aktuální stav ruského loďstva má k ideálu dosti daleko. Ze všech složek ruských ozbrojených sil má nejstarší techniku, jelikož více než polovina lodí pochází ještě z éry SSSR, kdežto ozbrojené síly Ruska jako celek již mají téměř 60 % „post-sovětské“ výzbroje. Nemálo starších plavidel není reálně v provozu a přibližně do roku 2030 skončí životnost řady dalších, což by znamenalo dramatický pokles schopností.

Současně ale platí, že zhruba třetina lodí, které pamatují sovětské časy, se modernizuje a že se staví zcela nová plavidla. Vicepremiér Rogozin v souvislosti s přijetím nové doktríny podotkl, že nelze modernizovat donekonečna a že se též VMF musí posunout k vyššímu podílu nových typů techniky. Jádro debaty, jejíž útržky pronikají do médií, ovšem nespočívá v tom, jaké lodě přesně stavět, nýbrž v tom, jakou námořní strategii vůbec praktikovat, protože teprve to určuje požadavky na nová plavidla pod vlajkou s modrým křížem.

V minulých letech se zdálo, že Rusko touží po statusu globální supervelmoci tak moc, že chce převzít i oceánskou strategii Američanů. Nasvědčovaly tomu mj. projekty nové letadlové lodě Štorm o výtlaku asi 100 000 tun a nového torpédoborce (ne-li křižníku) s atomovým pohonem Liděr. Vyvolávaly dojem, že Rusko chce vybudovat velkou oceánskou flotilu, která může hrát důležitou roli v expedičních misích daleko od hranic.

Tyto ambice ovšem záhy narazily na střízlivou realitu, před čímž ostatně varovali nejen mnozí západní, ale i někteří ruští experti. Rusko totiž prostě aktuálně nemá loděnice, ve kterých by si tak veliká plavidla mohla postavit. Pozbylo většinu vývojového a výrobního potenciálu z časů SSSR, chybí subdodavatelé a zkušení pracovníci, nehledě pochopitelně na obrovskou finanční náročnost takových projektů. Dokonce i televize a server Sputnik zveřejnily názor ruského experta, že stavba nosiče Štorm by mohla Rusko fakticky „zruinovat“.

Na ruském loďařském průmyslu se značně citelně podepsaly i důsledky konfliktu s Ukrajinou, jež logicky přestala vyrábět turbínové motory pro ruské lodě, načež mezinárodní sankce vedly k zastavení prodeje dieselových motorů ze Západu. Dočasné řešení poskytl nákup agregátů od Číny, avšak ty se ukázaly jako dosti problematické. Také proto je nyní téměř vyloučeno, že by Rusko mohlo postavit letadlovou loď nebo křižník.

Po nadšení z projektů Štorm a Liděr, vychvalovaných jako „největší“ a „nejlepší“, proto ruská média začala psát a mluvit v poněkud jiném duchu. Kromě finanční nákladnosti se tedy začalo hovořit o tom, jestli Rusko nějaké nové letadlové lodě vůbec potřebuje a zda by nemělo vsadit spíše na budování nejmodernějších jaderných ponorek. To je oblast, v níž se nyní Rusko může po stránce kvality se Západem stále opravdu směle měřit.

Tak trochu ve stínu těchto debat o velkých a ještě větších lodích se tedy ocitly zprávy o stavbě mnoha menších lodí, zejména z kategorie korvet a fregat o výtlaku několika tisíc tun. Západní loďstva měla dlouhodobě tendenci takové lodě trochu podceňovat, kdežto sovětské loďstvo se jim věnovalo v množství větším než malém. Byli to Rusové, kdo kdysi nejvíc prosazoval ideu malé, avšak vlastně „nad svou velikost“ vyzbrojené lodě, která díky arzenálu moderních raket dokáže vážně ohrožovat i plavidla podstatně větších tříd.

Nedávno byla tato koncepce rozšířena o další rozměr ve formě úderů na pozemní cíle, jak měl svět možnost dobře vidět, když ruské lodě vypustily řízené střely s plochou dráhou letu Kalibr proti objektům Islámského státu. Ne každý si v té chvíli povšiml, že šlo o velice malá plavidla projektu Bujan-M, jejichž výtlak činí méně než 1000 tun. Přesto však vypálila rakety, jež mají dosah přes 2500 km a mohou nést nukleární hlavice.

Žádná země na světě nevlastní tak malé lodě, jež by zároveň disponovaly tak velkou palebnou silou. Moderní ruské čluny či korvety nesou výzbroj, která by odpovídala spíše fregatám, ne-li dokonce torpédoborcům. Tyto „malé ryby s velkými zuby“ tudíž rozhodně nelze podceňovat a jejich nasazení ukázalo, že v zahraničních operacích mohou být velmi užitečné. Rusko je staví pozoruhodným tempem a zdá se, že právě tyto menší, ale mimořádně silně vyzbrojené lodě by měly tvořit prostředky pro realizaci ruské námořní strategie.

Jejím ústředním bodem (který se vlastně nezměnil od sovětských časů) je pochopitelně obrana ruského pobřeží, přístavů a pobřežních vod. Na druhém místě jsou dálkové údery a odstrašení, na čemž se mají podílet i ponorky nesoucí okřídlené a balistické rakety. Teprve třetí místo pak zaujímají expediční operace na podporu zahraničně-politických zájmů, tzn. to, k čemu by měli Rusové (hypoteticky) postavit onu oceánskou flotilu.

Potvrzuje se, že Rusko zůstává kontinentální mocností, pro kterou je námořnictvo prostě až na druhém či třetím místě a která bude svoje konání na moři vždy podřizovat událostem na souši. Tím se zásadně odlišuje od Číny, která programově buduje to, čemu se říká „blue-water navy“ (čili loďstvo pro operace ve světovém oceánu), a která chce být přinejmenším v Pacifiku zcela rovnocenným protihráčem US Navy. Je proto prakticky jisté, že druhé nejsilnější námořnictvo světa bude v dohledné době patřit Pekingu, nikoli Moskvě.

To ale neznamená, že by Rusko na stavbu velkých lodí úplně rezignovalo. Státní vyzbrojovací program, schválený pro roky 2018–2025, sice klade největší důraz na ponorky, menší plavidla a řízené střely, ale obsahuje i zmínky o větších lodích. Se stavbou křižníku Liděr s nukleárním pohonem se perspektivně pořád počítá a stejně tak mají vzniknout nové letadlové a výsadkové lodě, byť designéři zřejmě nebudou mít tak „velké oči“.

Místo gigantického projektu Štorm se nyní zvažuje tzv. lehký víceúčelový nosič (LMA), který má mít výtlak mezi 30 000 a 40 000 tunami a má poskytovat prostor pro 40 až 50 letadel, tedy proti Štormu asi polovinu. Podobně i místo výsadkových lodí projektu Lavina o výtlaku okolo 23 000 tun se dnes prosazuje menší koncept Priboj. Hlavní zakázky pro loděnice však nejspíše budou nadále představovat moderní korvety a fregaty s velmi silnou výzbrojí, která jim dovolí plnit úkoly příslušející plavidlům výrazně větším.

Samozřejmě nelze vyloučit, že také tyto plány narazí na ekonomické překážky, nelze jim však upřít podstatně větší realismus a vysoce racionální snahu využít vlastních silných stránek. Zdá se, že se po přehnaných ambicích z minulých let v Rusku dostavuje jakési vystřízlivění a že se ruští admirálové rozhodli pro návrat ke strategii z dob SSSR, ovšem uzpůsobené pro současný svět, jak ukazuje mj. důraz na střely s plochou dráhou letu.

S tím kontrastuje fakt, že mnohé západní země, ekonomicky jistě silnější než Rusko, provedly ve svých námořnictvech rozsáhlé škrty, jimiž je připravily o značnou část kapacit. Asi nejvíce se to podepsalo na britském Royal Navy, ale o část sil přišlo i US Navy. Také v oboru lodí tak zjevně platí výstižná glosa o kartách a hráčích. Rusko má sice v mnoha ohledech daleko slabší karty než Západ, ale v Kremlu dnes sedí velice schopní hráči, kteří dovedou i se svým slabším balíčkem hrát mnohem lépe než Západ s tím svým.