Za Oscary s La La Landem

Muzikál La La Land má čtrnáct nominací na Oscara. To je hodně nominací. Stejný počet měl jenom Titanic – a to tedy byla hodně velká loď a hodně dlouho se na plátně potápěla a voda byla hodně studená. Ve srovnání s ním je La La Land takový skromný film – dva mladí lidé se poflakují po Los Angeles a taky zpívají a tančí. Jeden by se mohl ptát, co na tom všichni vidí tak světoborného. Jenomže o světobornost, výjimečnost, trvalost, sílu, o nic z toho při udělování Oscarů zas až tolik nejde, a nemá význam se nad tím nějak pohoršovat. Hodně cen akademie nebo nominací na ně získávají ty filmy, které mají „oscarové kvality“, a ty mohou být docela odlišné od těch, jež mohou nějakému snímku přinést místo mezi zásadními díly filmového umění. A La La Land ty kvality má, dokonce v neobvyklé míře.

Předně – je to film, který nikoho skutečně nenaštve, není žádným způsobem kontroverzní, jeho tvůrci i hvězdy vědí, jak se chovat, netáhne za sebou zátěž skandálu, něčeho nepřístojného. Je to film, který působí v něčem nově, ale nepřehání to, publikum neznejisťuje, nevyvádí z konceptu, předvádí totiž, co všichni (nebo alespoň všichni akademici) dobře znají. Inovuje a hojně cituje známé hollywoodské muzikály především tzv. klasické éry. Dodává k nim ale jakýsi současný šmrnc – ani ne v hudbě nebo pojetí tanečních čísel, v obojím je striktně konzervativní, ale v posmutnělém vyznění, které ale zase vychází z nějaké tradice (viz např. Casablanca). Co jiného by mělo dostat nejvýznamnější hollywoodskou cenu než invenční oslava Hollywoodu?

A především La La Land respektuje poučku „čím víc, tím líp“. Protože s úsporností, nenápadností člověk nedojde daleko, pokud tedy chce dojít k Oscarovi (netvrdím, že zrovna tohle bylo primární motivací autorů toho filmu). Na Oscara se toho musí předvést hodně – míněno v primitivně kvantitativním smyslu. Pro herce je dobré, když je z filmu vidět, že se při natáčení nadřeli nebo – ještě lépe – fyzicky trpěli, jako když Leonardo DiCaprio mrzl při natáčení snímku Revenant. Ryan Gosling a Emma Stoneová z La La Landu sice byli po dobu natáčení v teple, ale kromě „obyčejného“ hraní museli taky tancovat, zpívat a pak snést, že neznějí jako profesionální zpěváci – to všechno se počítá. A tu kvantitu, to „hodně“ nabízí film i v jiných kategoriích. Oscara nedostane kameraman, jenž dokáže najít místo pro ten správný statický záběr, ale ten, který dokáže natočit hudební číslo v jednom vířícím záběru (nebo to alespoň jako jeden záběr vypadá). Oscara za hudbu nedostane skladatel, který by šetřil tóny – ať je jich co nejvíc. Kostýmy? Musejí být pořádně barevné, aspoň.

Vlastně to tak má smysl. Akademici jsou taky jenom lidé, a aby něco ocenili, musejí si toho nejdřív všimnout. A ten tvůrce (třeba kostýmů nebo hudby a dalších složek), který především slouží celku, snadno zůstane nepovšimnut. Vlastně na tom nic pobuřujícího neshledávám, při vybírání filmů na Oscary (nebo jiných uměleckých děl na jiné ceny) přece nejde o nějakou spravedlnost. A jak by taková spravedlnost měla vypadat, čím by se měla řídit a jak by měla být naplněna? Nějací lidé si dělají dobře, budiž jim to přáno. A tvůrcům La La Landu taky.